POMO

Nevyužitý potenciál. Vtahující futuristická forma odpovídající sterilnímu dějišti a zajímavý námět, který se dal rozvinout X způsoby s Y možnými vyústěními. A nevadí že zůstal komorný a nevýpravný, nebo že nenaplnil naznačované žánrové nádoby. Vadí, že v druhé polovině je v chytrosti o dva kroky za divákem a z hlavní hrdinky, která je v příběhu divákovou bezpečnou spojkou s rozvíjejícím se nebezpečím, dělá zaslepenou hlupačku. [Cannes]

Takto autenticky a s tolikou úpřimností umí Ken Loach vyprávět o “obyčejných lidech” a jejich problémech? A takto báječně umí pracovat s hercema? Krásné civilní drama, ve kterém se mají lidi skutečně rádi, přestože procházejí možná největší rodinnou krizí. Vlastně nevím, kdy jsem naposled viděl ve filmu tak hmatatelně zahrané porozumění a podporu dvou lidí, jako zde mezi Hitchenem a téměř neherečkou Honeywoodovou. Komunikace, dialogy. [Cannes]

Na 28-letého tvůrce obdivuhodně těžké téma s komplikovanými vztahy. Navíc obrazově perfektně vystihující atmosféru jak místa a doby, tak náladu příběhu a jeho protagonistů. Přestože mi je tento typ depresivních dramat s historickým zasazením do starého Ruska hodně vzdáleným šálkem kávy, před Balagovem jako umělcem musím smeknout. Co bude točit jako ostřílený matador? P.S.: Výkony obou hereček brilantní. I když otázka, nakolik to hráli. Druhý den jsem na ulici za rychlé chůze na okamžik zvednul pohled od mobilu před sebe a na vteřinu se potkal s blízkým pohledem kolemjdoucí děvočky Miroshnichenko (představitelka hodně komplikované hlavní postavy). Byl to přesně ten pohled a v něm reakce na bytost, vstupující do její komfortní zóny, jaké házela na všechny ve filmu. Až mě zamrazilo. [Cannes]

Ukecaná, náladou a situační komikou iritující rádoby woody-allenovka o duševně nevyzrálé zoufalce. Všechny ostatní postavy hluboké jako vypuštěné umyvadlo, ale důvodů něco pořád řešit v jakože autentických “chvilkách z běžného života” mají přehršel. K tomu rychlé střihové montáže, připomínající momentkové vnímání žen pouze částí vyhrocených situací bez celkové souvislosti a logiky. Jakože komedie na dámskou jízdu. Pro mě utrpení. Nějací diváci ze sálu odešli a nějací na konci tleskali. [Cannes]

Na ruční kameru si je potřeba zvyknout, a já musel tak trochu přetrpět i prostředí východoevropských kriminálních výrostků, kteří tady nejsou zobrazeni coolově po “guyritchieovsku”, ale realisticky odpudivě. Jak ale hlavní postava pod psychickým nátlakem klesá hloubš a hloubš, film víc a víc vtahuje a je zajímavě uzavřený. Slušné malé drama. [Cannes]

Neskutečná pecka, na kterou koukáte s otevřenou pusou, která nejde k ničemu přirovnat, a o které se těžko píše. Festivalový biják s velmi diváckym drajvem a umně skrytým, ale silným politickým podtextem. Dějově strhující, dá se říct až “akční” alegorie povýšeneckého zla a prostý život vyznávající ofenzivy, která se musí uchýlit k násilí. Již úvodní scéna jízdy kamionu brazilskou divočinou naznačuje ojedinělý zážitek, kterému frajeři Dornelles a Filho vrchovatě dostojí. Ohňostroj filmařské kreativity. [Cannes]

V chudém venkovském Texasu výprávěný příběh outsiderů, kteří musí být za tvrďáky aby přežili (nebo si to aspoň myslí), a přesto si mezi sebou vytváří náznaky přátelství. I když on je zestárlý, fyzicky zmordovaný bíčí fighter, a ona nezletiletá holka bez táty a s mámou ve vězení. Na celovečerní režijní debut hezky plynule vyprávěné, ale taky neoriginální, málo emotivní drama, které by se se stejnou story dalo umístit na tisíc dalších míst ve světě, a o nic by nepřišlo. [Cannes]

Další ulítlá, rácio destabilizující dupieuxovina, tentokrát stavějící především na obskurném chování hlavního hrdiny a na tom, co udělá v dalším kroku. Nejlepší na Dupieuxovi je, jak moc se odklání od reality, aniž by stratil kontakt s lidskou psychologií, kterou navíc dekonstruuje s důvtipným nadhledem. Moc jsem zde ale nepochopil volbu barevné vyblitosti obrazu. Možná parafráze na hrdinem natáčené “home video”, ale každopádně mi to film trochu shazovalo. [Cannes]

Jarmusch napsal postavy ma míru pro svoji ikonickou hereckou skvadru a nechává je hláškovat a vtipně mimózně reagovat na to, co známe ze zombie hororů. Za tónů mysteriózních kitarových rifů jako z Dead Mana ale v lehce svižnějším dějovém tempu, s konec světa z povzdálí pozorujícím lesním mužem Tomem Waitsem, ryze zombie rolí pro Iggyho Popa, který čerstvě vyhřezlé, krvavé střeva hospodyně zapíjí kafem z jejího kávovaru, a neopomínajíc zanícení a rozhled mladých žánrových geeků. Sympatická buddy chemie mezi duem poldů Murray/Driver, představujícím dvě generace jarmuschovských dramedy hrdinů. Příjemná oddechovka s překvapivě plnohodnotným gore, sice v ničem převratná, ale alternativně pojímající známé věci. Pro skalní jarmuschovce, kteří onehdy frflali na “komerčnost” Noci na zemi, to bude zase jedna Jimova přestávka. A jestli to Universalu vydělá v multiplexech, to teda nevím - pro popcornovou omladinu je to přes požehnaný body count a kvalitní CGI příliš starosvětské a málo dynamické, a jarmuschovci do nich nechodí. [Cannes]

Film začne slibně. Disponuje zajímavou sci-fi vizí, krásnými vizuály a námět sblížení otce se synem, který zároveň prochází sebeuvědoměním, má velký bijákový potenciál. Výsledek je ale přes příjemné kouzlo dobrodružna příběhově mdlý a emocionálně i myšlenkově naprosto míjí zamýšlený cíl. Takové to, když víte co máte coby divák jakože prožívat, ale pro svou naivitu a nedotaženost vás to absolutně obchází. Do velké míry za to skutečně může Jaden Smith, nebo možná jeho režijní vedení Shyamalanem.