POMO

Bezkoncepční rutina, která nejspíš potěší nekritické teenegery s popcornem (lekačky i gore obsahuje), ale sklame nebo naštve fanoušky předlohy i myslící fanoušky žánru. Silné momenty film má (obejmutí mámy dcerkou) a místama i hezké vizuály (pohřebiště), ale zároveň je blbý až za hrob a hlavně postrádá režijní vizi “chci dát osobité předloze adekvátně zajímavé filmové ztvárnění”. Herci fajn, rodinné souznění a počátečná atmosféra mrazivého prostředí fungujou, ale později se ve filmu začnou dít jednotlivosti, které ho shodí.

Bezpečná sázka na jistotu. Hezká ale nevýrazná. Již první třetina s tím okoukaným představením hlavních postav zabije naděje na originální příspěvek do slavného příběhu. A zbytek stopáže předpoklad nevyvrátí. Nuda to ale není, Costner a Harrelson jsou držáci, a Costnerův rozhovor s otcem Bonnieho (William Sadler) vhlédne hloubš. Finální dopadení krimi-párečku nebylo ani v reálu koulervoucí, nemůže proto film uzavřít velkolepě, jak by žánrovka potřebovala.

Harbour dobrej, správně hláškující. Obří vyvrhelové z pekla ve finále snad nejpůsobivější ever. Casting Milly Jovovich trefně definující diváckou cílovku fanoušků béčkových krvavých monster freak shows. Fantazie Neila Marshalle bezbřehá, stejně jako jeho odvaha (nebo absence rozumu?) spláchnout tak velký rozpočet do kanálu. Jeho Hellboy baví blbostí, přepáleností a ulítlostí, ale koukat na něj v kině mi přišlo krajně nemístné, až bizardní. Se správnou partou doma, s pivem a popcornem, by to možná bylo za 3*.

Žánrová tuctovka, která podobně jako Annabelle 2 útočí na diváka ohrožováním dětí. Jak už to u klišoidních hororů bez vlastní tváře bejvá, scénáristickou neinvenci a děravou logiku se snaží přehlušit hlasitým sound designem a slušnými produkčními hodnotami (rozuměj: intenzivně to zní a dobře vypadá). Tedy ničím, pro co byste si na film za pár let vzpoměli. Vazba na Conjuring universe nulová.

Mysteriózní mozaika halucinací, které můžou i nemusí něco znamenat pro jednodouchou zápletku “muži ze zevnitř zamčeného apartmánu zmizí manželka”. Rychlostřihová snová šílenost s neopodstatněnými erotickými a gore výjevy, která ze začátku zaujme, ale jako celek prostě nemůže strhnout. Scény, které zápletkovou záhadu rozvíjejí, vydají na formálně stylový 10-minutový kraťas.

Strašně zestárlé po formální stránce. Režijní postupy vyjadřování stísněnosti a strachu kamerou a střihem, ve své době kreativní, cool a působivé, jsou dnes již béčkově směšné a rušivé. To je právě rozdíl mezi vizionářskými tvůrci, kterých žánrovky pořád fungují (Spielberg) a dočasnými hitmejkry, kteří zůstali zakleštení v jedné žánrové sezoně (Mulcahy). Představte si, že by takovouhle hudbu a kamerové fígle měli Jaws... Surealistická výprava a atmosféra Razorbacka se mi ale líbili i dnes. Takovej perverznější Edgar Allan Poe :-)

Takový dospělejší “Harold and Kumar Goes to Miami and Meets Bohumil Stejskal”. Ležérně bohémský fuck-off společenským konvencím a miamskému glamouru, odehraný ve zhulenecké euforii, nepotřebující žánrové zápletky ani relistické základy. Humorem občas neftipně infantilní, s menšími ambicemi něco umělecky reflektovat (než jsme u Korineho zvyklí), ale non-stop v dobré náladě a v detailech určitě ikonický, v budoucnu nejspíš zrající jak dobré víno. Pro mě zůstane nejikoničtější scénou zhulená plavba z Key Westu do Miami na šupáckém, vtipně obrandovaném motorovém člunu!

Moje srdcovka z několika důvodů. 1) Baví mě “hoteliérství”, služby zákazníkům, real estate a interiérový dizajn i jeho funkčnost. 2) Seriál vedle zajímavých rental nemovitostí představuje zároveň top australské turistické lokality, ve kterých se tyto nemovitosti nachází, což taky určuje jejich lokální architektonický charakter i volnočasové vybavení. 3) Výběr dvojic rentiérů těchto nemovitostí je důvtipný a při jejich různorodé povaze ústí při testování jednotlivých baráčků kolektivním nažíváním k povedeným názorovým třenicím. 4) Hoteliérská expertka Julian Answorth, která to svým zhodnocením doplňuje, je skvělá jak rozhledem a znalostí problematiky, tak profesionálním sebeprezentačním vystupováním. Nesmírně sympatická reality-show s krásnou úvodní znělkou, vtipným sociologickým ponorem a velkou přidanou informační hodnotou pro real-estate geeky. Přátelé z reality, kterých zhlédnutí mi vyšlo tematicky zrovna před měsíčním tripem po Austrálii.

Doslova nulová charakterizace postav, dějové události neopodstatněné a nevysvětlené, a herci i formální stránka natolik toporná až diletantská, až přemýšlíte, jestli ne úmyslně (když už se to hraje na festivalech) - jakože se záměrem surově a “realisticky” zobrazit běžné fungování bizardně sestavené skupiny bezcharakterních individuí na dovolené. Jedna hvězda za sice samoúčelnou, ale v rámci filmu jedinou zapamatování hodnou ejakulační porno-scénu, druhá za udivený divácký zájem a čekání, s čím dalším film přijde.

Člověk, příroda, věčnost. Procítěný, vizuálně i scénáristicky promyšlený portrét umělcě, z hloubky temnoty prožívajícího paprsky světla. Psychické stavy, ať již úzkosti nebo poetického snění, Schnabel zručně a pro diváka srozumitelně vyjadřuje souhrou všech základních filmařských prostředků které má k dispozici. Umělec, který žije jenom pro malování, uspokojivě zodpovídá přesně ty existenciální otázky, které vás v kontextu s tajemnou historickou osobností jeho jména zajímají. Všechny odstíny jeho nálad a myšlenkových pochodů jsou řečeny nebo naznačeny v mozaice s vyzrálou tematickou komplexností, příslušnou věci znalému režisérovi. A filmu odevzdanému, podnět chápajícímu Willemu Dafoeovi. Zde si i největší evropské hvězdy rády zahráli za catering. Malá filmová klasika.