POMO

Neúspěšný pokus o mysteriózní horor, jak ho nejlépe umí a primárně dělají hollywooďané. Neatraktivní postavy (v jakémkoliv smyslu slova), zdlouhavá a nezajímavá expozice, nevydařený pokus o již tak ohrané fígle ve vytváření napětí při toulkách lesem. Bebjak je dobrý rejža, postavama i příběhem výrazně komplexnější a hlubší Čiara byla super. Tenhle typ žánrovky ale evidentně vyžaduje jiný typ talentu, a nejspíš i lépe zadaptovaný scénář, který zde zavání odfláknutou komerční rychlokvaškou.

Bizarní, zábavný žánrový hybrid, kterému se překvapivě daří udržet i špetku důstojnosti. Sociální otázky menšin, třídní společnost a rasizmus, řešené v první polovině, jsou decentně podané a Edgertonova postava orka je nejlepším ve filmu. Do toho v druhé polovině démoni, magická hůlka po které přahnou úplně všichni, a hrozba zotročení světa potenciálně příchozím temným vševládcem. Samozřejmě kung-fu, mučení a střílečky. Futuristické sci-fi, sociální drama a šílené fantasy, říznuté policejní buddy komedií. Ne že škoda že to Ayre udržel jenom v lehkém nadprůměru. Spíše zázrak.

Originální námět reflektující posedlost mladých lidí uspět v soutěži identit umělého online světa, navíc formálně skvěle zvládnutý. Ale právě proto jsem od něj očekával rozvinutí dějově širšího konspiračního záběru s dramatičtějším vyústěním. Film je nakonec spíše jen komornějším psychologickým záchvěvem teenagerské postavy s vykolejenou realitou, které psychologické záchvěvy mě coby diváka moc nezajímají.

Solidní akčňák, který se dostatečně věnuje i postavám (paradoxně zrovna chování Affleckova borce mi ale v druhé polovině přišlo neopodstatněne chladné, buď špatně zrežírované, nebo zmrvené vystřižením nějakých scén). Jinak skvělé herecké seskupení, od začátku z filmu sálá potenciál slušné žánrovky, který film uspokojivě naplní. Neokoukané nápady, lokační výpravnost a atraktivní insiderský vhled, jak můžou být někdy podobné žóldnéřské akce koncipované.

Jako loupání cibule, které každá vrstva má o tolik intenzivnější odór, že po spatření jádra už jde jenom zavřít oči. Pekelně silný, mistrovsky vyprávěný příběh s lehce artovým přístupem, ale velmi diváckým tématem. Prostě Villeneuve. Naservírování pointy s uvědoměním si souvislostí mi zde přišlo funkčnější a mnohem emocionálnější než v Arrival, kde mě (překvapivě) docela minulo. Jakto že Mélissa Désormeaux-Poulin po tomto nehraje ve větších věcech??

Intimní setkání prázdnoty a naplnění, samoty a shledání, slepé destrukce a sklamání. Odvážný, otevřený a psychologicky přesný “malý film”, ve kterém všechno funguje přesně tak, jak má. Chci jako celovečerák od Polanskeho!

Tak moc béčkový klon A Quiet Place a Bird Box současně, jaký ti z nás, zvyklí primárně na “kino produkci”, ani nejsme zvyklí konzumovat. Samozřejmě se bavíme především o scénáři a režii. Production values si bohatě zabezpečený Netflix umí pohlídat.

Chválitebný námět pro survival drama - týpek si při osamoceném boji o život spytuje nečisté svědomí… Ale kromě hezké hudby a atraktivních pobřežních lokací Fuerteventury naprosto nefunkční. Jak dialogama, které neobratně přelítávají nad tématem, tak dramaturgickým obloukem, který možná lehce drží ve zvědavosti “jak to tedy dopadne”, nikoliv však v napětí. A už vůbec ne v procítění postav. Rejža jakoby byl dobrý videoklipař, ale bez schopnosti vyprávět o lidech a jejich pocitech.

Film baví, jak gangsterama, tak humorem a hlavně Riccardem Scamarciem, který se pro tyhle role narodil. Ale dějově pouze kopíruje veškeré scorseseovky a zjízvené tváře, kterých brilantnosti nemůže dostát. Jak scenáristické, tak režijní. Ani pokryvenost hodnot postav nepodává s kouzelně ironickou, ale potřebně vážnou sebereflexí jako spomenuté žánrové klasiky.

Do National Geographic green-screenů umístněná, testosteronem našlápnutá přehlídka vrcholových sportů, tvářící se jako filmový příběh s myšlenkou, jakou měl originál z roku 1991. Vizuálně hezky přefiltrovaná, se sympatickými hereckými tvářemi, vypravěčsky ale naprosto retardovaná. A ty ze sportovních exhibic, které aspoň nejsou k smíchu jako závěrečné lezení po mokrých převisech, nejsou tak přehledné ani koulervoucně natočené, jako v jasně inspiračním The Art of Flight (viz. taky podobná grafika úvodu závěrečných titulků).