Malý Joe

Relatívne originálny nápad, respektíve artovejšia verzia nápadu z Invaders of Body Snatchers (ale s iným priebehom aj vyústením a bez mimozemšťanov), ktorej by to ale viac slušalo ako maximálne hodinovke v seriáli typu Twilight Zone. Little Joe zaujme farebným riešením, môžete rozoberať, kde čo znamená červená a zelená farba, sledovať mizanscénu a pohyby kamery a bezpochyby vás to intelektuálne zabaví. Lenže postavy stále dokola opakujú tie isté informácie a na takúto stopáž je to skrátka veľa, preto spomínam aj možnosť, že v rámci seriálu by išlo o záživnejšie dielo. Taktiež môžete vo filme hľadať metafory podľa vlastného gusta, od reflexie patetického workoholizmu súčasnej spoločnosti až po podprahové vsugerovávanie ideológií. Ide o typ metaforického filmu so zameraním na farebnú zložku ako napríklad Neon Demon, ten mal ale predsa len väčšie vnútorné pnutie a nepôsobil až tak strojovo chladne. (23.09.2020)

Nevyužitý potenciál. Vtahující futuristická forma odpovídající sterilnímu dějišti a zajímavý námět, který se dal rozvinout X způsoby s Y možnými vyústěními. A nevadí že zůstal komorný a nevýpravný, nebo že nenaplnil naznačované žánrové nádoby. Vadí, že v druhé polovině je v chytrosti o dva kroky za divákem a z hlavní hrdinky, která je v příběhu divákovou bezpečnou spojkou s rozvíjejícím se nebezpečím, dělá zaslepenou hlupačku. [Cannes] (20.05.2019)

Štěstí je vrtkavá záležitost, tak proč tomu nepomoci skrze možnosti genového inženýrství. Malý Joe je vcelku komorní film, který se v průběhu děje snaží budovat tísnivou až nepříjemnou atmosféru, což se mu daří především díky etnicky-hororové hudbě (zvláštní kombinace, ale nějak jsem to potřeboval nazvat) a skleníkovým prostorům, které i přes svou prosklenou světlost působí v tomto případě nadmíru nepřátelsky a "temně". Na jedné straně člověk vidí vztyčený ukazováček směřující k neomezeným možnostem genového inženýrství, na druhé straně by se v tom však dala najít i paralela k (ne)násilnému prosazování vůdčích myšlenek ve společnosti (v tomto případě za účelem přežití). Velice mě zaujala práce s prostorem a kamerou, která jako by se úmyslně snažila upozadit postavy. I přes velice originální námět jsem měl však pocit, že nebyl naplno využit potenciál, který zůstal spíše ve spánkovém módu, místo aby vykvetl do plné krásy. I tak jde však o pocitově znepokojující film. (23.02.2020)

"Adéla ještě nevečeřela, Hausnerka kéž by nenatáčela." Včera faux pas. V květinářství fronta jak kdysi na banány, jdu domů s prázdnou. Co jen dám své ženě k MDŽ? Vášnivý polibek, samozřejmě, ale co ještě? Už vím. Kytičku štěstí a co jednu, rovnou celý skleník! Žena bude ráda. No, nebyla. Chybělo málo a omlátila mi Malého Joea o hlavu i s květináčem. Prý pořád čekala, co z toho vyleze a ono nic. Nechápu. Co mělo jako vylézt, snad žížala? Přitom takový hezký botanický art se "strojově odlidštěným chováním postav" (čti prkenným hereckým projevem), navíc s úžasně sympatickou vědkyní Alicí, očividně taky někde vypěstovanou. Teplota filmu pro vysemenění vhodná, vlhkost dostačující a výzkumu šéfuje zrzavý debil, čili úspěch zaručen. Skleníky prostorné, myšlenky hluboké, kytičky jedovatě barevné a jejich čuchací virus, vonící po covidu a marihuaně, bude distribuován do všech škol! Velmi vizionářské. Podbarveno tak epickou hudbou, že i Enrico Morricone by záviděl. A ani to moc nestálo. Místo velkého orchestru postačily dudy, bubínek s paličkami, mírně přiškrcený kohout a pes se skřipcem na koulích, to vše hozeno do barelu, kutáleno dolů z kamenitého kopce a honěno zvukařem, který co chvíli zakopnul, zakurvoval a jebnul sebou a mikrofonem na tyči do barelu, až to zadunělo. No jo, ale co s kytičkami? Posílám dva barely... herbicidu Travex. (09.03.2023)

Vedle "Vivarium" další film v programu Cannes, kterému by vice slušelo být epizodou z Twilight Zone, jen tentokrát je to oproti marnému "Vivarium" lépe rozvinuté a zrežírované, i když neméně předvídatelné. Když vezmeme jako měřítko Jordana Peela, tak se Litte Joe na jeho věci, včetně "My" vůbec nehrabe. Hausner se prostě jen vydala cestou kariéry a točí námezdný projekt, který vyznívá jako usedlejší variace na "Invaze lupičů těl" - jen s tím, že strachu z komunismu první verze Lupičů z roku 1956 a psycho paranoia verze z 1978 jsou tentokrát nahrazeny za nosné téma ryze egocentrického štěstí. Nicméně jakékoli přesahy a myšlenky tohoto tématu vycházejí mimo film samotný, zatímco ve vyprávění nejsou rozváděné. Jak už to na festivalech hezky bývá, tak ale "Little Joe" dostává fajn kontext coby double feature s Loachovým "Sorry We Miseed You", které také obsahuje některé podobné prvky a motivy, byť úplně jinak pojaté a rozpracované. (18.05.2019)