POMO

Tak zajímavý nápad a rozjezd, od dua anglických velefilmařů, a ve výsledku je z toho pouze tuctová moralita o životních hodnotách, a že láska je nejdůležitější ze všeho. Nejvíce mě překvapil naprosto nevyužitý potenciál šlágrů Beatles, a hudby vůbec. On to není hudební film. Přičemž to od něj každý divák očekává. A klíčový handicap - nevýrazný protagonista v hlavní v roli, kterého třikrát přehraje i jeho filmová holčina. Dopadlo to tak proto, že jde o rychlokvašku se snahou svézt se na úspěchu Bohemian Rhapsody? Působí tak, a v podbízivosti divákovi se BR i podobá. Ale jinak takřka opačný výsledek z podobného receptu.

Tradiční šablona romantické komedie, opírající se o nekonvenční páreček, kterému tu chemii přece jenom uvěříte. I když o fous… Dospělácké sexuální vtipy, drogy, občasná přímočará lidská úpřimnost a ještě něco další ji lehce pomáhají před zapadnutím do zapomenutelné žánrové šedi. Tím něčím dalším je Charlize, při pohledou na kterou místama přestáváte vnímat, co její postava říká (a je vám to jedno).

Zábavná jednohubka s hezkou formální stránkou, zajímavým obsazením a neodhalitelným vyústěním příběhu plných otázek. Fokus na naplnění žánrových formulek je v ní ale silnější, než snaha vytvořit osobité, rafinované dílo, které by bylo stejně zajímavé (ne li zajímavější) na druhé shlédnutí. Holt je to téměř hvězdně obsazená mainstreamová předělávka, kterým se něco takové daří výjimečně.

Úvod s Warrenovými trojku hezky nakopne, dodá jí pravý conjuringovský drive. Zbytek filmu je řemeslně bezchybná duchařina s dětskými hrdiny, slušně pracující s prostředím, především Warrenových sklepem se sbírkou prokletých artefaktů. Duchové jsou ale příliš neškodní, i vlkodlak se po profackování kytarou rozplyne v dým a je po hrozbě. Toto “bezpečné” strašení film dělá koukatelným pro širší cílovku, což je milé, pro někoho ale může být handicapem.

Parádní rozjezd a vizuálně úchvatné představování jednotlivých monster, zazděné nezáživnou prací s příběhemm a podceňovaním divákova intelektu. Warnerům se díky Garethu Edwardsovi podařilo důstojně restartovat godzillý kult, v předešlém filmu úspěšně propojili motivy a atmosféru japonského filmového mýtu s technickou bombastičností hollywoodských blockbusterů. A ne aby si dali záležet a naplnili předpokládané divácké očekávání, oni svěří další dva díly tvůrcům průměrných, nezajímavých hororů. Vysoký rozpočet nalitý do prvotřídního CGI přece stačí, cílovka je tady blbá a stačí ji hezká monstra. Uvidíme, jestli tento přístup změní s novou paní CEO.

Nejlepší dvě scény trojku otvírají a jsou spíše zakončením dvojky. Pak začíná nový, trochu jiný film. Naznačené filmové univerzum je rozpracováno, potkáváme se s jeho nejvyššími šedými eminencemi. Výlet za nima ale jak prostředím, tak akcí nedosahuje dramatické koulervoucnosti ani vizuální spektakulárnosti Říma z dvojky s jeho diskotékou, katakombama a šéfkou Camorry. A stylová elegance předešlého dílu se 100%-ním zaměřením na Wicka se mění v nepředvídatelnou fantasknost s výraznějšími logickými chybkami a s více postavami, ovlyvňujícími Wickův osud jinak než smrtelnou ruční zbraní. V rámci žánru ovšem pořád solidní zástupce jeho referenční série.

Odloučení, které nemuselo být. Příběhově pro mě nejsilnější film letošního Cannes. Snímek, na který bych po přečtení synopse nešel, ale po vítězství v sekci “Jiný pohled” zvědavost neodolala. S emocema nepracuje hollywoodsky přímočaře. Bolest a lítost, kterou cítíte k postavám neroní slzy, ale těží na srdci, až dusí. A nepomůžete si, protože nemáte jak pomoct postavám. Krásný film. [Cannes]

Fakt bacha na trolly - je to milá a zábavná čekačka na báječné finále, o kterém nechcete předem nic vědět. Zábavná duem diváckých miláčků, kteří si delikátně užívají každou scénu/gesto (Brad má nakonec lepší roli než Leo), a milá prostředím filmařiny a vystižením barevně pozitivních, bezstarostných šedesátek v LA. Margot jako Sharon Tate je ultimátní blonďatý anděl, vyvážený kontrast k vybraným hipisáčkám z Mansonsova gangu. Ty jsou naopak vyobrazeny jako nejhorší sebranka a adekvátně se k nim přistupuje (bravo Quentinovi za odvážný, svěží vánek nekorektnosti v této fucked up #MeeToo době). V dialozích i významu jednotlivých scén z westernů Ricka Daltona (Leova postava) v kontextu k filmu jako celku ale působí Tarantinova kreativita trochu unaveně. Asi jako cameo Franca Nera v Djangovi - příjemmné svojí přítomností, ale dialogově bylo nejslabší, chce se říct až bezpointovou scénou filmu. Většina z nás má za Tarantinovo mistrovské dílo z poslední dekády buď Bastardy, nebo Djanga (můj případ). Tak až takový majstrštyk od Tenkrát v Hollywoodu nečekejte. Kvalitativně je to spíše Osm hrozných v obrácené, božsky odlehčené náladě. A s BÁJEČNÝM finále. [Cannes]

Dobře zahraná, solidní krimi s vraždou a vyšetřováním, ale bez přidané hodnoty jakou by pro ní mohlo být tematické propojení s něčím zajímavějším, nebo filmařská inovace ve formě vyprávění. [Cannes]

Někdo má za romantiku Casablancu nebo Pretty Woman, někdo bude mít tohle. Na první pohled nesourodá dvojice si k sobě vytvoří pouto skrze S/M. Pojmuto otevřeně bez servítků ale slušně, civilně, s vážností i humorem, a hlavně uvěřitelně, s funkčním psychologickým pozadím. Což se u těchto filmů, kterých je už tak málo, takřka nevidí. Režisér totiž nechtěl natočit kontroverzní film o S/M, ale úsměvné lidské drama o zblížení dvou outsiderů v prostředí, které je pro většinu diváků neznámé nebo nepochopitelné. [Cannes]