Vysoká dívka

Psychologický útek z devastovaného mesta tesne po vojne síce posúva do hlavnej postavy vysoké dievča, oveľa väčší priestor však zaujíma jej priateľka. Nie je to podstatné, obe ženy prežili svoje peklo a z pekla sa dostať vyžaduje niekedy pekelne tvrdé chovanie. Mladý režisér rozohral svoj prekvapivo dobrý part komorne, neočakávajte fyzickú devastáciu mesta, film sa odohráva prevažne v šere nemocnice a skromných obydlí. Je to príbeh o dušiach, ktoré vo vojne utrpeli. (13.07.2020)

Když uvážím, co to asi znamenalo žít v Leningradu v čase druhé světové války a krátce po ní, zdá se mi Balagovův film, po stránce vykreslování (po)válečných hrůz s tím spojených, poměrně střídmí. Zkázu a utrpení je tam cítit v každé scéně, ale neměl jsem dojem, že by se v tom vyžíval. Co mi moc nesedlo je zápletka, která se v těchto kulisách odehrává. Měl jsem dojem, že autor až příliš vsadil na postupy popsané v slavné publikaci Manuel de la création d’un film artistique. Jinak bych ale řekl, že Rusku v tomhle filmaři roste další Sokurov nebo někdo podobně dobrý. Ještě takový postřeh: na to, že se to odehrává v období totalitního režimu – Stalin má před sebou ještě šest či sedm let života –, tam o tomhle aspektu celé situace nepadne jediná zmínka. Zajímalo by mě (nic nenaznačuji, skutečně bych rád věděl, jak to je), zda to bylo Balagovovo osobní tvůrčí rozhodnutí (pro vyprávění svého příběhu na to v zásadě upozorňovat nepotřeboval), nebo se jen v putinovském Rusku, které k období stalinismu zajímá „respektující“ postoj, shánějí jednodušeji státní peníze na filmy, které se těmto tématům zcela vyhýbají. (07.01.2020)

Všetci si už asi zvykli na to, že pre Rusov je obdobie rokov 1941 až 1945 jednou nevyčerpateľnou studnicou inšpirácie. Niekomu to možno už lezie krkom, hlavne ak sa jedná o exaltované patetické snímky. Na tento devastačný film ale čumím ako pero z gauča (ďakujem za vynájdenie vhodného prirovnania, Čuku Rorýsi...). Výkon herečky v hlavnej úlohe je buď na Oskara alebo na hospitalizáciu v psychiatrickom ústave. TOP 10. (30.08.2021)

Ruské poválečné drama o ranách na těle a na duši, a jak tyto rány samy mohou roztáčet další koloběh zraňování, jednak představuje vítaný a potřebný odklon od ruských pompézních propagandistických válečných eposů, ale navíc obstojí i samo o sobě právě jako tíživé drama s až klaustrofobně vyhnanými emocemi. Samostatnou kapitolu představuje precizní řemeslné zvládnutí od dramaturgie barevné palety a interiérů přes výtečnou kameru po skvělé herecké výkony. Důsledně realizovaná forma může místy až trochu odvádět pozornost od jádra filmu, kterým je tíha viny a marné upínání se k vidině štěstí. (19.05.2019)

Spíše než film sám (který byl na mě přeci jen trochu dlouhý a bezútěšný) mě zaujalo, kterak Дылда (2019) problematizuje, ne-li rovnou destruuje ten obrázek tradičního Ruska, jak ho kreslí putinovská propaganda. Nějaká ta hvězdička dolů za to, že co se týče Ruska tak začínám být paranoidní a pochybuju o tom, co je autentické a co je jenom alibi, které si Rusové dělají před světem (podívejme, my jsme schopni sebereflexe). Nicméně, počítejte se mnou: ženy selhávající jako matky, ženy jako plnohodnotná součást armády (k tomu viz obraz Evropy a „svatá válka“ proti genderu údajně převracejícímu tradiční mužsko-ženské role), ženy zdárně manipulující muži (tedy prosazující vlastní vůli a mající nad muži navrch), queer motivy (contra k včerejšímu skandálnímu zákazu hnutí LGBT a.k.a. prohlubující se šikaně a možné kriminalizaci homosexuálů), vojáci hrdinné Rudé armády jako lazaři, vojáci jako žadatelé o eutanazii. Je tam toho dost, schválně koukněte! A pokud vás to nezaujme, můžete se obdivovat tomu, s jakou inscenační pečlivostí Kantěmir Balagov evokuje bídu poválečného Leningradu. 65 % [dafilms] (02.12.2023)