POMO

Fajn rekonstrukce velké události italské historie. Jejich spleť mafií je vděčné divácké téma a pozorování různorodých hereckých kreací postav mafiánských bosů je pro milovníky dramat a thrillerů žůžo. Proto škoda, že tady jako kdyby chyběla první třetina 3-hodinového filmu, protože o postavách, které se propírají v druhém plánu, nic moc nevíme. Většina mafiánů, které hlavní postava napráská a pak na ně koukáme u soudu (či jinde), jsou spíše panáčkama na odstřel a jejich osobní vztah k Buscettovi, čím konkrétně si spolu prošli, je nám neznámý. Mimo tento handicap, který třeba některým divákům vadit nebude, je to filmařina řemeslně na úrovni a s výborným Pierfrancescem Favinem. Já ale dávám jasně přednost třeba sice fiktivní, ale cinematičtější, atmosferičtější a dramatičtější Subuřře. [Cannes]

Nejjemnější podání hrůz Hitlerovy války. A přesto emocionálně devastující. Poetický pomník jednomu rakušáckému sedlákovi se svědomím, kterého příběh je až mrazivě podobný příběhu jisté československé historické osobnosti (fašizmus a komunizmus jsou to samé, akorát jeden z nich zašel dál). Místama možná zdlouhavější, ale ve výsledku přehledně strefující všechny styčné myšlenky a pocity příběhové koláže. Navíc, prostředí rakouských alp je pro mě každé léto hlavním přírodním útočištěm a meditativní katarzí, takže jsem se do tohoto Malickova propojení života s přírodou ponořil jak na pozvání. Krásný film. [Cannes]

A pak že dostat film do jedné z hlavních sekcí v Cannes je největší festivalová prestiž na světě… My ass. Nic proti konceptu - vzbouření proti systému nebo dekadentní osvobození od společenských konvencí jsou silná temata, a vidět na velkém plátně v Cannes, jak na sebe lidi čůrají nebo se řežou bičema je vítaný zážitek. Ale to lobotomické zpracování, nudné nafukování stopáže pomalýma a prázdnýma scénama jak protagonisti chodí po lese a tupě koukají minutu doprava, minutu doleva, minutu na sebe, pak projdou dva kroky do strany a znovu to samé, to je čirá filmařská sra*kovistost. [Cannes]

Křehká studie charakterů dvou žen které spojí osud, aby si vzájemně pomohli v těžších životních situacích, aby změnili negativní přístup k okolnostem, které je obklopují. Dalo by se namítat, že tato premisa mohla být součást košatějšího příběhu se zajímavější zápletku, ale je to tak psychologicky přesné a tak skvěle zahrané, že si to samo se sebou vystačí až k divákově dojetí. A to si postavy jen povídají, vnímají se a reagují na sebe. [Cannes]

Na mě příliš typický Almodóvar, spíše pro jeho vyznavače. Banderasova fyzicky trpící postava vysloužilého režiséra spomíná na dětství s matkou Penélope (nejhezčí, poetická část filmu) a potkává se s lidmi, důležitími v jeho pozdějším životě. Almodóvarovsky hezky barevné, v pocitových střípcích autobiografické, další zajímá role pro Antonia, a stejně mě to nechalo chladným. I přes myšlenku, že tím nejhezčím na životě jsou filmy. [Cannes]

Noirový losangelský polda, po nocích čistící svět od hnusu nejhnusovitějšího. Ponuré, atmosferické, drsné, v záblescích připomínající Lost Highway i 8MM, s dráždivým odkrýváním nejtemnějších sexuálních tabu. Tohle nebude seroš, ale plynulý 15-hodinový film, ultimátní refnovina pro zvědavé a otrlé. Žádné plavání po načačkaném povrchu jako v Neon Demon, ale plynulé rozvíjení znepokojivých dějových linek, kterých chcete až musíte být svědkem - pokud na to máte nervy a žaludek. V Cannes byla s velkou parádou promítnuta 4. a 5. epizoda, ze kterých první představila klíčové postavy a druhá vcucla do cinematicky pohlcující extáze postavené na atmosféře, šoku a napětí. Odkrývání zvrhlosti a špatnosti světa záporáků s touhou diváka po krvavém zůčtováním, s nepředvídatelným vývojem a vtipnými režijními vsuvkami. Výstřední Cliff Martinez, za kamerou mistr Khondji od Se7en. Chladné skladiště, tmavé bary, vyschlé pouště, zapadlé uličky LA. Pestrobarevné neony. Fašisti, satanisti, sadisti a násilníci. Best of Refn! [Cannes]

Pohled do zákulisí probíhající menší filmové produkce, kde po sobě všichni řvou, neví co se děje a jsou z toho na prášky. Známější herci a herečky zde hrají sami sebe. Ve finále tomu dá Gaspar smyslupnější uzavření a doručí další nezapomenutelné závěrečné titulky, ale jako celek je to blbina, stojící pouze na účasti známých hereckých tváří. [Cannes]

Tyto nezávislé vztahové dramata z New Yorku vypadají všechny stejně, akorát se v nich řeší pokaždé trochu jiné kolize a bolesti. Tady se hetero klučina zamiluje do transky a “musí” ji v mnoha věcech lhát, “nemůže” ji představit svým netolerantním známým, atd. Dobře vystihnuté momenty seznamování a prohlubování citů mezi nima, Leyna Bloom má skutečně ženské kouzlo a umí hrát, ale film jinak není moc zapamatovatený. [Cannes]

Vizuálně super, ten neustálý déšť je hutně noirový a hned první záběr filmu je mňamka mňamkózní. Celkově ale zmatečná nuda s mnoha scénami a detaily, které ji mají dělat vypravěčsky originální a snad až artovou, ale naopak jenom rozmělňují focus na to, co je pro dějovou linku důležité. Ta pak postrádá dramatický drajv a působí stopážově zbytečně nafouknutě. [Cannes]

Yakuza versus Číňané versus ani nevím kdo, a do komplotu náhodou zatáhnutý mladý neúspěšný boxer, který před všemi ochraňuje sfetovanou, ale důležitou teen prostitutku. Linka s boxerem, procházejícím transformací v bojovníka příjemná, ale film věnuje více pozornosti válce klanů, která je spíše groteskní než strhující, a její miikeovský indie vizuál jí (aspoň v mých očích) taky moc bodů nepřidává. [Cannes]