POMO

Ve vyprávění dramatického příběhu a vykreslení postav méně soudržné než jednička, více béčkově vařící z vody (hledání osobních artefaktů je nejslabší čtvrtina filmu). Na druhou stranu událostmi zahustěnější, s více příšerami, i když nesmyslně zakomponovanými či odněkud vykradenými (pavoučí hlava aspoň konečně dostala více prostoru). Místama mě to bavilo, místama nudilo, a v globálu je mi to tak nějak jedno, že na trojku už nepůjdu.

Nadčasová prodejna s hadrama jako pestrobarevný chrám lidských potřeb a slabostí, obývaný gotickou upírkou, bizarním sluhou a kurtizánama. Mysteriózní výlet do lidských fetishů a vnitřních úzkostí atraktivní giallo optikou. První polovina namotávací a podněcující zvědavost. Druhá, která otočí list a sleduje jiné oběti, je ale zajímavá pouze ze začátku, než se začne propojovat se společnou stranou zla. Pak začíná nudit připomínáním situací z první poloviny, které nikam smysluplně neposouvá. A celkový drajv téměř hypnoticky vtahujícího vyprávění jde do kytek. Jakoby Strickland nevěděl, jak dohrát parádně rozehrané karty. Nejvíc by tomu slušela forma seriálu, kde by v každé epizodě vražedné šaty zavítali do jiné domácnosti. Tvůrce by tak mohl ujíždět na desítkách bizarních konstelací postav a jejich intimního fungování “za zavřenýma dveřma”.

Vážně potřeboval Fritz Lang takhle lacině vykrást Hitchcocka? Tohle není žádná pocta ani vzdaní holdu Rebecce, je to ve všech směrech její slabší plagiát. Bez gotické výpravy, která mu měla dodat potřebnou tajuplnou atmosferu, s hlavní mužskou postavou bez potřebného charizmatu, s po hříchu nerozpracovanou potenciálně nejzajímavější postavou jeho syna, a s neuspokojivým, banálním závěrečným odhalením. [Noir Film Fest]

Spíše potěšení z krásné, elegantní filmařiny ranného Hollywoodu v honosných kulisách a s výborně vybranými a stylizovanými herci, než z příběhu. Ten už dnes nedokáže strhnout jako v době svého vzniku, a rouško diváckého vzrušení přináší až závěrečným rozkrýváním pravdy. Navíc, úzkostnou pozici hlavní hrdinky v příběhu více procítí ženské, než mužské publikum. Pro mě je Rebecca především o star-power charizmatu Laurenca Oliviera, dizajnu a atmosféře pochmurného sídla Manderley a černé siluetě tajuplné hospodyně v interiérech s dlouhými záclonami. Tedy o prvcích, které Hitchock později zužitkoval ve výraznějších a pro mě důležitějších dílech. [Noir Film Fest]

Starý newyorský barák s požárním schodištěm, na životě ohrožený bezmocný kluk kterému nikdo nevěří, a scénář, který mu neustále háže pod nohy všemožné klacky. Malý neznámý thriller, který strhne jak leckterá žánrová klasika. Napětím a stísňujícím pocitem nabušený, až “akčně” odsýpající bez zbytečných odboček, s jednoduchou, ale o to efektněji naplněnou dramatickou premisou. A s hezky vygradovaným finále. [Noir Film Fest]

Delikátně rozehraná partička milostného trojůhelníku. Zaslepené zamilování se, lži, zneužívaní, ztráta sebe sama a všeho. Dějově nepředvídatelný, ve vykreslení postav mistrný scénář, podpořený skvělými herci, kterým absolutně kraluje Edward G. Robinson. Úplně mu jako divák propadnete a těšíte se na každou další scénu s ním. Krasobruslař emocí, mimikou nejúpřimnější herecký zobrazitel “srdce na dlani”, co jsem kdy ve filmu viděl. Za něj pátá hvězda. [Noir Film Fest]

Dlouho chladný, odtažitý a ne moc záživný film. Až v poslední třetině naznačí motivy, které mu dají smysl. Přesto zdaleka nejméně divácký, jenom lehce emotivní, audiovizuálně nejminimalističtější Glazerův opus. Možná schválně - když je dominantou geniálního tvůrce vedle originálních vypravěčských struktur taky silný audiovizuál, po gangsterce a romanci překvapí minimalistickým pojetím žánru, který obvykle stojí na obrazové opulentnosti.

Feel-good dobrodružství, které na 4 hvězdy vytahuje více aspektů a jejich svěží souhra - časté přesuny po fajn evrospkých lokacích, větší prostor pro mentorsky příjemného Jona Favreaua, časté napojení na Tonyho Starka a efektní technologické hrátky Mysteria, paralelující samotné kouzlo filmové iluze. A taky hezky vykreslený vnitřní boj Spider-Mana s vlastní odpovědností a nevyhnutnými očekávaními od sebe samotného.

Se sérií Rychle a zběsile to má společné pouze ústrední duo. Chce se to připomínat M:I, ale nejvíce to připomíná G.I.Joe. A zachraňuje to pouze pohádková Moana, i když v podstatně hloupějším podání, paradoxně pro starší publikum. Vtipné tak z deseti procent, buddy chemie mezi ústřední dvojkou bídná (první setkání ve skleněném kanclu WTF?), akční scéna zajímavá pouze ta poslední.

Hezká digitální výprava a v druhé polovině slušná gradace v napětí a nepředvídatelném využitím prostorově omezeného dějiště. Na zprvu tak průhledně působící námět o šikovné plavkyni a vztahu k otci, který je potřeba vyléčit, je to nakonec poctivě, nelíně napsaný i zrežírovaný survival horor. O půl hvězdy záživnější než námětem podobné Mělčiny.