radektejkal

Muzikálová rekonstrukce sametové revoluce mě kupodivu a nečekaně pobavila (asi tak jako někdejší listopadová), tím myslím nejen obrázky Tomáše Vorla, ale i hudbu Michala Vícha. Herecké pojetí se sice blížilo spíš divadlu než filmu, ale ani to mi zde nevadilo. Stejně tak mi vyhovoval i komický podtext i české sebemrskačství.

Film zarámovaný dveřmi, jimiž vystupují a vystupují lidé, zvířata i věci. Přitom celé toto počínání nemá žádný smysl (nebo je smyslem přetíženo), je absurdní. Herci tu pracují s minimem mimiky a gest (hlavní hrdina Alexi se usměje až v druhé polovině filmu - nebo jsou všichni Gruzínci takoví?). Tento Alexi odešel z rodného domu, ale ani popsaný "absurdní" režim nájmu mu nevyhovuje. Snad se uspokojí v horách, kam v závěru míří. Avšak ani v "nájmu" nepůsobil znepokojeně. Mnozí si o něm mysleli, že je trochu vyšinutý, ale spíš tak působili oni sami. Samuel Beckett by se mohl radovat, Rechviašvili je dalším, kdo jde v jeho stopách. Kdybych se s ním znal, doporučil bych mu, ať zfilmuje Beckettovu "První lásku", možná bych mohl napsat scénář.

V mnohém zajímavá, v mnohém podnětná, v mnohem nepřesná (instalace soch, jejich ničení a kult ptačího muže se zřejmě neodbývaly v rámci jedné generace), ale v jiném zbytečná filmová rekonstrukce degradovaná na romantiku. Příběh soch, dlouhouchých a krátkouchých a slova "rapa nui", "rongorongo" a "moai" znám z rozhlasových vysílání z doby před 60 lety. Teď mě už jen mrzí, že bílí konkvistadoři přerušili postupnou degeneraci místního obyvatelstva ještě více devastující zásahem. Viděli bychom, k jakým koncům takové řezání větve, na které sedíme v rajské zahradě, povede. Doporučuji si tento film poupravit podle vlastních znalostí, představ a katastrofických vizí a sklonů. Jinak vidí pozitivum filmu především v zobrazení touhy (latentní i projevené) opustit uzavřenou společnost, kterou projevili téměř všichni hrdinové (až na šamana a krátkouchého "kamaráda z mládí"), která se zřejmě projevila i v mánii stavění soch.

Věneček, květiny, snad i růže pro Algernon od Daniela Keyese jsem znal již z rozhlasového zpracování. I filmové zpracování - samozřejmě až na nějaké stereotypy šedesátých let - bylo výborné. Tím se připojuji rovněž k vysoce pozitivním hodnocením hlavního představitele... Keyesovo dílo rozhodně spadá do oblasti sci-fi, avšak nepopisuje také naší mysli či inteligenci, která se vynořuje odkudsi a zapadá rovněž kamsi? A "myší test"? Je motivace myši (nalezení potravy) kompatibilní s hledáním duševní potravy u člověka?

Budeme šetřit slovy, necháme je pro něj. Herec, který uměl zahrát všechno. Zbytečné byly pochybnosti, tohle přece nemůže zahrát. Může a mohl by víc. Moc se mi líbilo, jak mluvil o rodičích a bratrovi, i to, že nakonec použil aluzi na Kafkovu povídku "Das nächste Dorf - Nejbližší ves". Kafka a Mastroianni propojují dnešní svět.

Nemám příliš zálibu v dobro-družných filmech (spíš mi sednou ty špatno-družné). Asi by se mi to víc libilo v hollywoodském westernu. Ostatně podobných westernů jsem viděl už několik. Kolektivní násilí (na ženě, dítěti, rodičích) a pak pomsta na všech členech kolektivu, to je filmová (a mnohdy už vyčpělá) klasika. Žádnou přidanou hodnotu v bulharských kopcích, ani v 17. století, nevidím. Třetí hvězdu dávám za hudbu a masky.

Historky "lamentables" podobně i "salvajes" jsou částí současné, tedy aktuální, povídkové literatury. Nebudu se jim věnovat jednotlivě i proto, že tvoří jakési rámcové povídky, jejichž rám se - jako je tomu v postmoderní literatuře obvyklé - na nic neodkazuje. Jejich vyjadřovacím prostředkem je černý humor smíšený s absurditou (mně lahodí spíše absurdní prvky). "Komediologové", kteří dokáží odlišit grotesku, hollywoodský humor, české "hlášky" či italskou slovní přestřelku, by se možná divili tomu, že oba španělské povídkové cykly považuji za nejen "nejhumornější", ale i za "nejcitlivější": příkladem by mohlo být setkání zabloudivšího člověka a psa, stejně jako nalezení ztraceného prstenu či starého auta.

Přestože mi filmová povinnost přikazuje: v čem má prsty Ulli Seidl (zde produkce) a Elfride Jelineková (kniha), tomu je třeba věnovat pozornost. A tu jsem tomuto filmu opravdu věnoval. Přišlo mi to však jako další (nový) pokus o surrealistickou automatickou tvorbu, ke které jsem v této post-bretonovské době ztratil už značnou část své důvěry. "Němý" film bez mluvených dialogů, založený jen na obrázcích a hudbě sice kvituji, ale samotná hudba nebyla zas tak skvělá. Zajímavější byla až poslední třetina filmu: něco jako národní usmíření, ovšem na zobijské bázi, a pak (to už ovšem bylo trochu odbyté: Přírodní divadlo v Oklahomě, a na víc škoda, že se v titulcích neobjevil žádný citát z Kafky; takže ho doplňuji: Byl to zmatený hluk, trubky nebyly sladěné, troubilo se bez všech ohledů... Stovky žen oblečených jako andělé v bílých řízách s velkými křídly na zádech troubily  na dlouhé, zlatě se třpytící trubky.

Prášky neprášky, placebo neplacebo: ty to mohly jen urychlit (nebo zpomalit), ani nešlo o diskutovanou "krizi středního věku", alespoň ne tu běžnou. Klinický obraz je tu veskrze freudovský. Mikael si žije nad poměry (kdo by mohl pracovat nebo vůbec něco dělat, když celou stěnu tvoří pohled na jezero?), Luxusu, postavení (včetně rodinného) dosáhl jen na úvěr, za jistou cenu, kterou teď musí splácet. "Dokonale" vytěsnil svoje perverzní a agresilvní sklony - chápající manželka a upřímná dcera na jedné straně, a veslování a jogging na druhé, nejsou ekvivalentní náhradou. Mikael tedy povoluje uzdu a snaží se dohnat to, co zaměškal (vytěsnil). Ale psychika funguje jinak, než se možná domnívá, další úvěr si už vzít nemůže. Žádné rovnováhy (jakési kompenzace), o níž bláhově usiluje, se takto dosáhnout nedá. "Cesta", o které často mluví, ale až do závěru filmu se jí vyhýbá, komunikace s matkou, může spíš vést k cíli, který si předsevzal - alespoň já v tom vidím určitou nadějí. A nám všem nezbývá než sprásknout ruce a říct si s Petrem Skoumalem: Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde!

Jinými prostředky vyjádřen stav a vývoj uzavřené společenosti - zde spojený společným zájmem, společným způsobem života a stejným uvažováním - se postupně rozpadá na jednotlivá a nesouvislá ega, která opět podléhají už jen dvěma základním instinktům, Erosu a Thanatu. Navíc se nabízí porovnání dnešního tance při techno s dobou "sex and drugs and rocknroll", kdy peklo bylo přece jen vzdálenější a vztahy mezi lidmi méně odpudivé. Na rozdíl od mnohých, bych shlednutí filmu spíš doporučoval. Přitom je myslím třeba si uvědomovat, že všechny postavy - nejen malý Tito (tragedie je především jeho) - jsou nedospělé.