Poslední recenze (3 204)
Smoke (1995)
Nekouřím a snad nikdy jsem neměl v ústech cigaretu (byť jen nezapálenou), ale překážkou k zalíbení v tomto filmu to vůbec neznamená. Smoke nabízí sled navazujících „kapitol“ ze života několika obyčejných postav trávicích čas u jedné trafiky (a pár dalších lidí kolem nich) a evokuje mi (kratší) televizní seriál na pokračování, v němž si vás možná na první dobrou nezíská úplně každá z postav, ale časem s vyvíjením a propojením příběhů zjistíte, že vás stejně začne zajímat osud většiny z nich a sleduje se to najednou úplně samo... a vděčíte za to scénáři i nezapomenutelným hereckým výkonům. Hodně mě v postavě zádumčivého, nevyrovnaného spisovatele bavil William Hurt, který se už blýskl úvodním zasvěceným vyprávěním o kouření a případné váze kouřu. Na poslední chvíli jsem si ale v závěrečné epizodě díky vyprávění rodinné vánoční povídky stihl plně oblíbit i Harveye Keitela se zálibou ve fotoaparátech. To prosté nalezení stejné vlny v závěrečném dialogu obou chlápků za stolem, ze srdce a čisté úpřimnosti, vytvořilo pro mě první ze dvou nejsilnějších momentů filmu – s nasledujícím černobílým ztvárněním oné povídky, za doprovodu skvělé písně Toma Waitse, pak záhy přišel i ten druhý. [80%]
Skafandr a motýl (2007)
Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastí Maxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek. [85%]
Temná pasáž (1947)
Takže po Dámě v jazeře máme tady další noir s výraznou subjektivní kamerou z pohledu hlavní postavy – tentokrát však jen během první třetiny do zásadního zvratu, kdežto i tam jsou občas vloženy záběry z jiných úhlů pohledu. Což je ale určitě fajn, pokud se s originálním filmařským prvkem napodruhé pracuje již jinak, postup se tudíž nestává tak repetitivním, navíc tato volba snímání má zde i svůj hlubší smysl, když tvář hlavní postavy spatříme až ve chvíli po plastické operaci se změnou identity. Úvodní třetina s útěkem z vězení a několika střety oplývala skvělou atmosférou (včetně zdařilé surrealistické sekvence!), s propuštěním pacienta s novou identitou „na svobodu“ rostla očekávání, ale pak napětí jaksi zamrzlo ve spleti vztahů a romantiky a přes hezkou černobílou estetiku, která tomu v této chvíli však dodávala spíše mírný chlad, mě to jaksi nebralo. Dech plně pro mě nabrala Temná pasáž až v poslední třetině s odchodem nejednoznačného hrdiny Vincenta za hledáním a objasňováním pravdy, kde se napětí doplňovalo s mírným ironickým nadhledem... Nakonec jsem dost dobře bavil, vzhledem k zmíněné prostřední části na mě nefungoval film po celou dobu. Některé scény (např. setkání s policistou v baru), černobílé záběry, vedlejší postavy i ten výkon Humphreyho Bogarta jsou zde přímo ikonické, ale celkový zážitek z noirové dobovky tady vidím spíše jen na lepší 3 hvězdičky: [70%]
Poslední deníček (37)
Moje přeložené titulky k filmům (seznam)
2024
Vysoká škola smíchu [Warai no daigaku] (Japonsko, 2004; Mamoru Hoši / Kóki Mitani)
Zločin v expresu [Compartiment tueurs] (Francie, 1965; Costa-Gavras)
Dva muži v Manhattanu [Deux hommes dans Manhattan] (Francie, 1959; Jean-Pierre Melville)
Nevinný [Al Baree'] (Egypt, 1986; Atef E-Taieb)
Dingo [Dingo] (Austrálie, 1991; Rolf de Heer)
2023
Vše na jednom místě [Alt på et bræt] (Dánsko, 1977; Gabriel Axel)
Detail [Nema-ye Nazdik] (Írán, 1990; Abbas Kiarostamí)
Bariéra [Barierata] (Bulharsko, 1979; Christo Christov)
Pokoj [Heya] (Japonsko, 1993; Šion Sono)
Robert a Robert [Robert et Robert] (Francie, 1978; Claude Lelouch)
2022
Optimisté [The Optimists of Nine Elms] (Velká Británie, 1973; Anthony Simmons)
Albatros [L'Albatros] (Francie, 1971; Jean-Pierre Mocky)
2021
Hřebec [L'Étalon] (Francie, 1970; Jean-Pierre Mocky)
Sólo [Solo] (Francie, 1970; Jean-Pierre Mocky)
Rubáš nemá žádné kapsy [Un linceul n'a pas de poches] (Francie, 1974; Jean-Pierre Mocky)
Velké zděšení [La Grande Frousse] (Francie, 1964; Jean-Pierre Mocky)
Šťastný Alexandr [Alexandre le bienheureux] (Francie, 1967; Yves Robert)
Kumpáni [Les Copains] (Francie, 1964; Yves Robert)
2020
Velcí mluvkové [Les grandes gueules] (Francie, 1965; Robert Enrico)
Doživotní renta [Le Viager] (Francie, 1972; Pierre Tchernia)
V případě zájmu o CZ titulky (příp. i filmů k nim) klidně napište soukromou zprávu. :-)