Willy Kufalt

Nekouřím a snad nikdy jsem neměl v ústech cigaretu (byť jen nezapálenou), ale překážkou k zalíbení v tomto filmu to vůbec neznamená. Smoke nabízí sled navazujících „kapitol“ ze života několika obyčejných postav trávicích čas u jedné trafiky (a pár dalších lidí kolem nich) a evokuje mi (kratší) televizní seriál na pokračování, v němž si vás možná na první dobrou nezíská úplně každá z postav, ale časem s vyvíjením a propojením příběhů zjistíte, že vás stejně začne zajímat osud většiny z nich a sleduje se to najednou úplně samo... a vděčíte za to scénáři i nezapomenutelným hereckým výkonům. Hodně mě v postavě zádumčivého, nevyrovnaného spisovatele bavil William Hurt, který se už blýskl úvodním zasvěceným vyprávěním o kouření a případné váze kouřu. Na poslední chvíli jsem si ale v závěrečné epizodě díky vyprávění rodinné vánoční povídky stihl plně oblíbit i Harveye Keitela se zálibou ve fotoaparátech. To prosté nalezení stejné vlny v závěrečném dialogu obou chlápků za stolem, ze srdce a čisté úpřimnosti, vytvořilo pro mě první ze dvou nejsilnějších momentů filmu – s nasledujícím černobílým ztvárněním oné povídky, za doprovodu skvělé písně Toma Waitse, pak záhy přišel i ten druhý. [80%]

Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastí Maxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek. [85%]

Takže po Dámě v jazeře máme tady další noir s výraznou subjektivní kamerou z pohledu hlavní postavy – tentokrát však jen během první třetiny do zásadního zvratu, kdežto i tam jsou občas vloženy záběry z jiných úhlů pohledu. Což je ale určitě fajn, pokud se s originálním filmařským prvkem napodruhé pracuje již jinak, postup se tudíž nestává tak repetitivním, navíc tato volba snímání má zde i svůj hlubší smysl, když tvář hlavní postavy spatříme až ve chvíli po plastické operaci se změnou identity. Úvodní třetina s útěkem z vězení a několika střety oplývala skvělou atmosférou (včetně zdařilé surrealistické sekvence!), s propuštěním pacienta s novou identitou „na svobodu“ rostla očekávání, ale pak napětí jaksi zamrzlo ve spleti vztahů a romantiky a přes hezkou černobílou estetiku, která tomu v této chvíli však dodávala spíše mírný chlad, mě to jaksi nebralo. Dech plně pro mě nabrala Temná pasáž až v poslední třetině s odchodem nejednoznačného hrdiny Vincenta za hledáním a objasňováním pravdy, kde se napětí doplňovalo s mírným ironickým nadhledem... Nakonec jsem dost dobře bavil, vzhledem k zmíněné prostřední části na mě nefungoval film po celou dobu. Některé scény (např. setkání s policistou v baru), černobílé záběry, vedlejší postavy i ten výkon Humphreyho Bogarta jsou zde přímo ikonické, ale celkový zážitek z noirové dobovky tady vidím spíše jen na lepší 3 hvězdičky: [70%]