radektejkal

Kde leží oblast jižního Gemeru jsem si sice musel vyhledat na mapě, ale osudy Matyly (skvělá Milena Dvorská) a její pouť za cukrem byly skutečně působivé. Ale nešlo jen o cukr, šlo také o tabák. Ale nešlo jen o cukr a tabák, ale trnitou cestu, završenou katarzí (rozhazování cukru a tabáku) a poznáním. Původ mužů střílejících ze samopalů sice nedokážu identifikovat (SNP, revoluční gardy, partyzání, záškodnící?) ale ve filmu stejně fugují jen jako hrozba, nikoli jako síla. Stanislav Párnický tu na poměrně malém prostoru převedl značnou zručnost, kterou doložil působivostí svého relativně komorního díla.

To nejsou primáti "vyvíjející se" v člověka, ale lidé "degradující" v opice. V případě vědce, který byl zavlečen do "projektu" víc než si myslel, to byl osvobuzující pocit. Archiv vědce, který postuluje "новую гипотезу о причинах перехода предков человека к передвижению на задних конечностях" je východiskem jiného člověka, kterému se chůze po dvou už zprotivila.

Až dojdeme v globalizačních snahách do konce, připravme se na jeho definitivní polarizaci; buď v tradičním smyslu křesťansko-židovské tradice: bohatí/chudí či silní/slabí či mocní/ovládaní nebo (protože se tyto kategorie úplně neosvědčily) třeba očkovaní/neočkovaní nebo singl/double, jak to vidí Yorgos Lanthimos. Jeho vize je zcela legální a v tomto světě soumožná čili virtuální. Aby člověk klesl na úroveň (svého oblíbeného) zvířete není třeba mnoho úsilí, stačí jen nebýt součástí nomenklatury (v původním významu). ovšem ani na druhé strany bariéry (v lese), kde panují opačné zákony, to není snadné, Tertium non datur (třetí cesty není), možnost být s někým, když chci a nebýt, když nechci, je vyloučena.

Druhý film (za sebou, po Honu nan pačlověky), který se zabývá vztahem muže a dítěte (bez příbuzenského vztahu). I tyto filmy lze zařadit do velkého současného diskurzu týkajícího se šikany, ale mají svou vlastní specifiku. Nedělám to rád, ale protože jsem oba filmy viděl bezprostředně po sobě, neubráním se několika srovnání. Abych to nenatahoval uvedu jen juxtapozičně: městská krajina - divočina, mladý muž - téměř stařec, civilizační vztahová zkaženost - řád přírody, skrytá moc úřadů - odhalené pronásledování. Přestože oba filmy leží na opačné straně hranice (všeho), jsou si velice podobné co do nastolení problému i jeho řešení - možná i proto, že oba muži byli kriminálníci.

Na tento film jsem byl dobře připraven (tři "ženské novely" - Drei Frauen, 1923 - Roberta Musila znám z originálu i překladu, nedávno jsem poslouchal i rozhlasové čtení.) Obrazové zpracování Rity Azevedo Gomesové (mnohkrát jsem již upozorňoval na sílu současných ženských režisérek) přineslo další (a možná chybějící) dimenze: tu portugalskou a tu ženskou. Myslím, že by s tím byl i Robert Musil více než spokojen. Nepostižitelnost a nevyzpytatelnost nové paní domu - známe vůbec její jméno? forastera (cizinka), herética (kacířka), lusa (Portugalka), na rozdíl od primitivnějšího, ale zásadovějšího pana von Ketten (dle českých titulků Pána okovů, byť "okovy" pojem "řetězy" příliš zužuje) - a její přitakání všemu živému a příjemnému, by mělo či mohlo zapůsobit i na diváka nejen jejím optimismem, ale i změnou pohledu na středověk; nikoli jen křik a pláč, nýbrž i usebrání se, prožívání daného (okamžiku), schopnosti trpělivě čekat... Přestože film trvá více než dvě hodiny, skládá se jen z několika "pláten", skvěle komponových nejen ve tvarech a barvách, ale i v dialozích, písních i pohybech, tedy ve všem, čím se dobrý film, který nás nechce nachytat na sex a násilí (tj. akci), vyznačuje.

Dobrodružný film (?!) je těžší natočit než cokoli jiného. Připadal jsem si podobně, jako když jsem před šedestáti lety četl Toma Sawyera. A co se (dů)vtipu týče, sedl mi, stejně tak jako happy end; v tom jsem spíš nejspíš Maor než Slovan. "Pačlověci" jako označení nekonformních lidí se mi také líbí (víc než Wilderpeople). Zkrátka mohu číct, že mě to "bavilo", přestože se na filmy s tímto záměrem nekoukám.

Od Hidegardy "mám" dvě CDs s její hudbou, znám několik básní a pát traktátů o přírodě. Její vize, které jsou jádrem filmu, jsem míjel jako "vedlejší produkt", přestože ve středověkém kontextu jsou zřejmě zásadní. V tom se s Margarethe von Trotta nejspíš shoduji. Přesto si ji představuji - a stejně jako režisérka mám na to právo - trochu až více jinak. Hlavně v jejím vztahu k přírodě, který zde byl zcela přebit sociálními interakcemi (scéna "vlaštovičník je na bradavice" je spíše komickou). Rovněž mi zde vadí silná feministická složka typu "dokážeme to samé co muži, ale lépe a více", místo toho, aby se zde projevil spíše autonomní ženský svět. Kášterní separace od mužů, by se tak dala lépe vysvětlit. Na dokreslení se možná hodí uvést nějakou její básničku: Vzácná zeleni / Vzácná zeleni, / jež kořeny máš v slunci / a záříš čirou radostí, /  kolem točícího se kola, / které krásu pozemského míjí: / v srdečném objetí nebeských tajemství / se rdíš jako červánky / a žhneš jak sluneční žár. / Ty zeleni jsi obklopena láskou. - Reonstruovat život středověké osoby už není možné, žádná data k tomu nepomohou. A to zvlášť takové, ze které se stala ikona. Pohled režisérky e rozhodně možný, ale i svůj pohled si dovedu uhájit.

Homosexuálně orientovaní umělci (a co jich je! a co jich je skvělých! a kolik z nich je filmařů!) se asi svého stigmatu nedokáží zbavit ani ve svých výtvorech. "Obyčejní" režiséři zřejmě nejsou na svoji sexualitu tak vázaní. A co diváci? Většině je to asi nepříjemné, stejně jako mně. Nicméně film Dereka Jarmana patří k těm, které by asi jinak nevznikly. A to by byla škoda, protože spojení jeho vizuality s hudbou skupiny Coil (How to Destroy Angels z roku 1984) a kupodivu ženskou recitací shakespearových milostných Sonetů tvoří velmi silný útvar. "Experimentálně" pojatý film je nespíš příběhem rituální očisty (plameny, voda, jeskyně), začínajícím někde u Sysifa či v Dantově pekle a končícím aktem a prožitkem katarze, klidu (opět oheň, vítr, vějíř). Heterosexuální divák si to ovšem bude muset převést do své řeči, což si myslím není tak obtížné.

Na tyhle filmy jsem už skoro zapomněl. Přesto jsem se bavil, bylo to sice hodně naivní, ale mělo to tah a švih a Ginu Lollobrigidu, a to většinou už stačí.

Od té doby, co Eva otrhala všechna jablka v rajské zahradě, už žádné zakázané ovoce není. A hříchy jsou každému odpuštěny, pokud ho netrápí pocit viny. Indoktrinace dětí je špatná věc, lepší je se občas spálit. Nejsem příznivcem "co tě nezabije, to tě posílí", ale tímhle prošel skoro každý a lecjaký šrám si z toho odnesl... I hodnotu výpovědi filmu považuji za poměrně nízkou, přestože  pointu má: Kdo se neúspěšně pokusí zbavit se otroctví, dostene se do ještě většího, stejně jako ten, kdo za ní nemá čím zaplatit, protože svoboda není nikdy zadarmo. Za druhé všchny tyto sekty mají zákaz "rytmické hudby" (jsou o tom i knihy), čímž popírají kultovní obřady našich prapředků, na které stejně nevěří. Všechno se to točí kolem záhadné věty v Pater noster: "neuveď nás do pokušení". Kdo ale uvádí do pokušení, ke komu je to modlitba?