radektejkal

Vítejte v zakázaném světě, ve světě sexu a násilí. Žádný psychoanalitik ani genetik vám o něm nemůže povědět více než Jean Genet, a on ani sám o sobě ne, musí mít k tomu prostředníka - a tím nemůže být nikdo jiný než Rainer Fassbinder. Jen ten dokáže z divadla, z jakýchsi fošen, které prý znamenají svět, vydupat něco tak  truchlivě intenzivního... Český filosof Jan Stern to ve své knize „Média, psychoanalýza a jiní perverze“ glosuje následovně: Sex a násilí – jen tyto dvě věci na světě vzrušují. Každé jiné vzrušení než ze sexu a násilí je jen vzrušením z masky, za níž se sexus a násilí skryly". Dalším zajímavým odkazem by mohla být známá píseň Johna Lennona "Sexy Sadie", kde oba problémy jso uvedeny hned v jejím názvu. A ještě k názvu: Querelle je francouzské slovo (angl. quarrel) jehož hlavním významem je rozpor, hádka, nesoulad. Do jaké míry chápal Fassbinder toto slovo v kontextu angl. slova queer (buzerant) asi už nelze doložit. Mně zvukomalebně evokuje jméno Karel ve vokativu.

Dílem souvislé a dílem nesouvislé obrazy se mi líbily tak dva z pěti. Proto i takové hodnocení. Problémem zde bylo, že se mi dostal do cesty Ulrich Seidl, a já musel porovnávat "jak by to udělal on", a vždycky mi vyšlo, že by to udělal lépe. Rakouská mentalita je mi ostatně bližší než skandinávská. Tedy dva z pěti, a brzy je zapomenu všechny, byť alespoň onu svatbu bych si chtěl uchovat. A ještě upozornění: Písně z druhého patra je vyšší třída.

Romantický film ovšem pouze z našeho dnešního pohledu. U anglických puritánů v Massachusetts (ať v Bostonu nebo Salemu, filmovou krajinu tu nenajdete) se na romantiku nikdy nehrálo. Tehdy se ještě popíralo, že láska je alfou a omegou tohoto světa - alfa, tedy A pro adulteress (u nás je to až pod C). Hawthornův román je všeobecně známý a oblíbený, zajímavé by bylo zjištění co k němu přitáhlo i takového experimentátora, jakým je Wim Wenders.

Muzikálová rekonstrukce sametové revoluce mě kupodivu a nečekaně pobavila (asi tak jako někdejší listopadová), tím myslím nejen obrázky Tomáše Vorla, ale i hudbu Michala Vícha. Herecké pojetí se sice blížilo spíš divadlu než filmu, ale ani to mi zde nevadilo. Stejně tak mi vyhovoval i komický podtext i české sebemrskačství.

Film zarámovaný dveřmi, jimiž vystupují a vystupují lidé, zvířata i věci. Přitom celé toto počínání nemá žádný smysl (nebo je smyslem přetíženo), je absurdní. Herci tu pracují s minimem mimiky a gest (hlavní hrdina Alexi se usměje až v druhé polovině filmu - nebo jsou všichni Gruzínci takoví?). Tento Alexi odešel z rodného domu, ale ani popsaný "absurdní" režim nájmu mu nevyhovuje. Snad se uspokojí v horách, kam v závěru míří. Avšak ani v "nájmu" nepůsobil znepokojeně. Mnozí si o něm mysleli, že je trochu vyšinutý, ale spíš tak působili oni sami. Samuel Beckett by se mohl radovat, Rechviašvili je dalším, kdo jde v jeho stopách. Kdybych se s ním znal, doporučil bych mu, ať zfilmuje Beckettovu "První lásku", možná bych mohl napsat scénář.

V mnohém zajímavá, v mnohém podnětná, v mnohem nepřesná (instalace soch, jejich ničení a kult ptačího muže se zřejmě neodbývaly v rámci jedné generace), ale v jiném zbytečná filmová rekonstrukce degradovaná na romantiku. Příběh soch, dlouhouchých a krátkouchých a slova "rapa nui", "rongorongo" a "moai" znám z rozhlasových vysílání z doby před 60 lety. Teď mě už jen mrzí, že bílí konkvistadoři přerušili postupnou degeneraci místního obyvatelstva ještě více devastující zásahem. Viděli bychom, k jakým koncům takové řezání větve, na které sedíme v rajské zahradě, povede. Doporučuji si tento film poupravit podle vlastních znalostí, představ a katastrofických vizí a sklonů. Jinak vidí pozitivum filmu především v zobrazení touhy (latentní i projevené) opustit uzavřenou společnost, kterou projevili téměř všichni hrdinové (až na šamana a krátkouchého "kamaráda z mládí"), která se zřejmě projevila i v mánii stavění soch.

Věneček, květiny, snad i růže pro Algernon od Daniela Keyese jsem znal již z rozhlasového zpracování. I filmové zpracování - samozřejmě až na nějaké stereotypy šedesátých let - bylo výborné. Tím se připojuji rovněž k vysoce pozitivním hodnocením hlavního představitele... Keyesovo dílo rozhodně spadá do oblasti sci-fi, avšak nepopisuje také naší mysli či inteligenci, která se vynořuje odkudsi a zapadá rovněž kamsi? A "myší test"? Je motivace myši (nalezení potravy) kompatibilní s hledáním duševní potravy u člověka?

Budeme šetřit slovy, necháme je pro něj. Herec, který uměl zahrát všechno. Zbytečné byly pochybnosti, tohle přece nemůže zahrát. Může a mohl by víc. Moc se mi líbilo, jak mluvil o rodičích a bratrovi, i to, že nakonec použil aluzi na Kafkovu povídku "Das nächste Dorf - Nejbližší ves". Kafka a Mastroianni propojují dnešní svět.

Nemám příliš zálibu v dobro-družných filmech (spíš mi sednou ty špatno-družné). Asi by se mi to víc libilo v hollywoodském westernu. Ostatně podobných westernů jsem viděl už několik. Kolektivní násilí (na ženě, dítěti, rodičích) a pak pomsta na všech členech kolektivu, to je filmová (a mnohdy už vyčpělá) klasika. Žádnou přidanou hodnotu v bulharských kopcích, ani v 17. století, nevidím. Třetí hvězdu dávám za hudbu a masky.

Historky "lamentables" podobně i "salvajes" jsou částí současné, tedy aktuální, povídkové literatury. Nebudu se jim věnovat jednotlivě i proto, že tvoří jakési rámcové povídky, jejichž rám se - jako je tomu v postmoderní literatuře obvyklé - na nic neodkazuje. Jejich vyjadřovacím prostředkem je černý humor smíšený s absurditou (mně lahodí spíše absurdní prvky). "Komediologové", kteří dokáží odlišit grotesku, hollywoodský humor, české "hlášky" či italskou slovní přestřelku, by se možná divili tomu, že oba španělské povídkové cykly považuji za nejen "nejhumornější", ale i za "nejcitlivější": příkladem by mohlo být setkání zabloudivšího člověka a psa, stejně jako nalezení ztraceného prstenu či starého auta.