radektejkal

Kdysi, jako student v sedmdesátých letech jsem v Lipsku viděl celý "Prsten Niebelungů". Samozřejmě jsem z toho už tehdy část prospal, ale to se nedá jinak, je to přece "Gesamtkunstwerk" (a umění usnout ve vhodnou chvíli k tomu také patří). Lohengrina jsem viděl (a slyšel) poprvé. Je to samozřejmě opět zábava (a samozřejmě jsem opět usnul) na vysoké úrovni, přesně pasující do této "muzikálové" doby. Hvězda Richarda Wagnera (podpíraná jeho muzikálovými podruhy) začíná opět zářit, ostatně ze stejného důvodu jako kdysi. Dávejte jen pozor, abyste se "nepopletli" jako Friedrich Nietzsche (viz od „Zrození tragedie“ po „Lidské, příliš lidské“ a další). Jinak hudba mluví za sebe a komu nafoukané germánství nevadí, může si užít (dneska bychom už jen řekli): "kdysi zcela novou, převratnou, oslňující a znejisťující (viz též Franz Werfel: Verdi) hudbu.

Socialistický realismus nikoli, socialistická realita ano. A když se k fyzické realitě ještě přidá psychická realita (viz "Reálno" Jacquese Lacana, který uvádí jeho "převládající funkční období" na léta 1964-1980, tedy dobu, kdy se odehrává i tento film), pak je vytvořena živná půda pro pro všechno to, co jsme v tomto filmu viděli: samota, bezmocnost a z nich vyplývající touhy, představy a fantasmata. Pozn. 1: Mulosz ***** se ptá, jak mohla Agnieszka Hollandová po tomto fimu natočit "Jánošíka"? Odpověď je snadná - známe přece poslední filmy Jakubiska nebo Menzla: senilita.

"Shame" nemá se "studem" nic společného, je to "ostuda". Všichni muži jsou nějak sexuálně úchylní (i já se mezi muže počítám), ale proto se z toho nemusí hned dělat explicitní případ či ho dokonce generalizovat. Že je hrdinova sexuální apetence proměnlivá, a že ji podněcuje vším, čím se dá, není také nic neobvyklého. A tak z mého pohledu je toto téma - a zde bohužel navíc i jeho zpracování - poněkud pochybené. Pozn. 1: Při sledování jsem si (v hlavě) pustil starou, ale vynikající písničku Stephena Stillse "Four & Twenty" - tam to je vše a mnohem víc než co nabízí Steve McQueen. A tak najednou mám větší chuť psát o Stevovi Stillsovi než o Stevovi McQueenovi. - A tak alespoň prohlášení, že takového virtuóza na akustickou kytaru sotva pohledáte. Pozn. 2: Vracím se na začátek: může mi někdo říct, co tu mělo něco společného se studem. Viděl jsem spoustu erotických pocitů a akcí (včetně nemístného pánského močení, které tu nejspíš mělo premiéru), ale po studu jako by se slehla země. Pozn. 3: A co se týče režijního zpracování, myslím, že se blíží spíš k reklamním šotům a trhákům pro diváky, než k poctivé filmařině (zde mám na mysli především francouzské školy a mistry). Pozn. 4: A ještě mě napadlo, zda bych neměl požádat o dotaci na workshop, který by řešil problém, jak nacpat do věty co nejvíce slov odvozených od "shit & fuck", aby věta měla dostatečnou váhu.

Film Miguela Gomese nazvaný podle jedné z mnohých písní (Meu Quierido Més de Agosto), které ve filmu zazní, je v podstatě prototypem nového cestopisného dokumentu - pokud se ovšem o zemi či regionu chcete skutečně něco dozvědět, pokud vám nestačí vyobrazení hlavních výtvarných památek, přírodních útvarů, zábavných podniků či fyziologie domorodců. Pokud si ale přece jen myslíte, že hovory, popěvky, či diskuse, jak získat peníze na film, či jiné události, které se vás bezprostředně nedotýkají, pak cestopisů BBC v české veřejnoprávní televizi je habaděj; zvláště, když pak svým spolusledovatelům můžete říct: hele, tam všude jsem už byl.

V poslední době jsem viděl celou řadu filmů o malířích, věšinou francouzských. Vesměs dobré, ale byl bych rád, kdyby se dostalo, třeba jen sporadicky, i na francouzské spisovatele. Alain Robbe-Grillet by mohl být jedním z prvních. V rámci jeho filmové tvorby (scénáře a režie) by bylo zajímavé porovnat jeho scénář, který nerežíroval (Loni v Marienbadu) s ostatními scénáři, které realizoval sám. Pro mě je tu patrné (v kostce), že i bez surrealistických postupů (podle autorových slov k nim měl vždycky blízko), je možno natočit film, který je mnohem volnější, intimnější a také otevřenější. Potn.: Moje hodnocení asi i závislé na tom, že jsem Trans-Europ-Express viděl zatím jako jeho poslední film a Grilletovy postupy jsou stále průhlednější, a tím i zbavené žádoucího okamžiku překvapení.

Don Quijote no está muerto ni matado, Don Quijote vive - donkichotskou vášnivostí jsem posedlý už padesát let. Mám všechna česká a několik španělských vydání, ale zajímám se nejen o jeho "knižní" dobrodružství, ale i o jeho poutavou pouť v čase, od peripetií s druhým dílem, až po současnost. Romantické a idealistické představy, především německé provenience, jsou překonány a (podle mě) i vyvráceny také díky dvěma filmovým "přepisům" v posledním tuctu let. Albert Serra vytvořil film, který mi zcela konvenuje jak pojetím, tak především filosofickým východiskem (eufemisticky řečeno: starý muž na čundru). Terry Gilliam pouští svoji fantazii ještě dále, byť s výsledkem, který již není tak kompaktní ani přesvědčivý, byť metamorfóza jakéhosi bezvýznamného Tobyho v Dona Quijota se neminula cílem (již proto, že ji musel prodělat i Sancho Panza). - A propos, filmů o "starých mužích", kteří uvízli v osidlech každodennosti a chtějí se z nich vyprostit, byla v poslední době natočena celá řada. Don Quijote sobrevive. Pozn.: Poněkud nedůsledné bylo oslovování Dona Quijota: "Done!" Sancho Panzou. Pokud by ho neoslovil: "¡Señor Don Quijote!", tak by nejspíš o něj přerazil dřevec.

Hyksósové (též Asiaté), poté co dobyli Dolní Egypt a pár století v něm vládli, byli nakonec poraženi a zmizeli, aby se objevili koncem dvacátého století v Evropě. Tak jako v Egyptě tvoří i zde nesměsitelné stratum. Fotografka Anna, která tento proces dokumentuje, však naproti tomu funguje v několika vrstvách: ve vztahu žena-muž (s Peterem Weibelem, který napsal scénář), žena-Hyksósové (svět fantasmat a přeludů), žena-vnější svět (zmatek a násilí), žena-vnitřní svět (můžeme jen uhadovat z náznaků a vlastního nálezu). Zvládnout tuto mašinérii se Anně, jak se dalo čekat, nepodaří. Akt "vzdání se" v závěru filmu je více než výmluvný.

"Jdi malovat, já musím psát" (začnu podobně jako pakobylka **** citací) - to si dovednou říct pouze skuteční přátelé. Málo kdo však tušil (zpočátku ani Danièle Thompson ne), jak blízcí si oba po celí život byli, Jistě, přátelství, které vyrůstá v dětství je nesmrtelné. Přetrvává, i když jsou přátelé odděleni místem, společností, či smrtí. Pokud se to děje běžným lidem, příliš pozoruhodné to není. Zde se však jedná o dva umělce, spisovatele a malíře, kteří při hledání nových cest překročili běžný horizont - pokud byl Zola naturalista, pak jím byl i Cézanne (v titulcích "Cezanne et moi" chybí příslušné diakritické znaménko). Film začíná břitkou diskusí o poslední Zolově práci (L'Œuvre - Dílo, 1886), k níž se po vzpomínkách z mládí zase vrací, aby pokračoval až do Zolovy poslední návštěvy v Aix-en-Provence, kde se Cézannem vyrůstali. Pozn. 1: Cézannovo dílo je vysoce ceněno nejen milovníky umění, ale také současnými filosofy. Deleuze a Gauttari (Tisíc plošin, str. 338) například takto: "Možná až u Cézanna skály existují už pouze silami vrásnění, jež zachycují krajiny magnetickými a termickými silami a jablka silami klíčení. - nevizuálními silami, které byly přesto učiněny viditelnými. Pozn. 2: Jejich příběh je protkán několika ženami, které buď nebyly výrazně podány, nebo jsem je příliš odsunul do pozadí. Pozn. 3: Divím se, že už jsem si dávno nekoupil domek někde v Provence, nechápu, proč ho musím mít v Extremaduře. Zatím ho mám bohužel jen na Veselíčku.

Film, který má pro mě navíc velkou dobovou faktografickou a dokumentární hodnotu. Alesppoň si to myslím, protože si z něj pamatuji víc, než je to u mě bězné, i víc, než bych sám chtěl. A také samotné vypointování příběhu téměř do absurdna, má své zaručené oprávnění. Jakýmsi středem a zároveň vrcholem filmu je pro mě okamžik, kdy se jedna Růže (muž) radí s právníkem a ten mu doporučuje (teď už jen parafráze): "Nestarej se o majetek ani peníze, hned se seber a uteč, pokud chceš přežít". Poslední moment, ruku odhozenou z těla druhé Růže (žena), to už raději bez komentáře.

Pjasino (Пясино) jezero zamrzá v říjnu a rozmrzá v červnu, a asi celá tako jezerní oblast se dvěma velkými přírodními rezervacemi (na východě a severu od Norilska) je hodně studená. Ta zima je cítit i z filmu Natálie Měščaninové. Přesto jej nepovažuji za výhradně specificky ruskou záležitost. Chozením do práce se dosud živí většina společnosti (je to ještě pravda?), mládež se baví při chlastu a grilování všude, tahle ta má dokonce výbornou folk-rockovou skupinu, chodí do přírody (i když zase jen chlastat), která vypadá jako "velká Šumava", navazuje erotické a sexuální vztahy - tedy žádné zásadní rozdíly. Založit zde rodinu a žít jako všichni ostatní asi není pro většinu problém. Ale "problém" je základem filmu, takže nějaký se přece jen najít musí. Stává se jím právě osmnáctiletá Světa, která k narozeninám dostává byt (a byt v Rusku, to bylo vždycky něco), ale zdá se, že je to poslední po čem touží. Pozn.: Přestože si Italové patentovali filmový a literárníí (neo)realismus, á také ho nejlépe popsali (především na mnoha příkladech), valí se tento proud celou filmovou tvorbou. Současná ruská kinematografie jej rozhodně neopouští a je jeho posledním přítokem je nejspíš i tako "Norilská řeka".