radektejkal

Grotesky pořád lepší než veselohry. Na "Pokojné ulici" se dějou věci. Chaplin prodělal podobnou cestu jako potom třeba Beatles. Z tuláka se stal seržant. Tady je ještě tulákem, ale už v policajtské uniformě.

Knihy Ladislava Fuchse jsou jsou dosud nevyčerpaným zdrojem filmařské inspirace. Soudobému trendu byl odpovídal jak Pan Theodor Mundstock, tak Myši Natálie Mooshabrové. Jenom Vláčilové už tu nejsou. V "dolinách" to takhle chodilo, žádná sociálka. Alespoň - jak film napovídá - vyrostl z pasáčka řádn člověk, tak jako z jeho předchůdce. Už nemohoucí (Kemr) a dosud nemohoucí (Drbal) tu vytvořili prostředí skutečně živé. - Filmy z těchto let jsou hrozně zahuhlané; pomohly sluchátka.

Film jsem viděl podruhé, skoro po padesáti letech. A rozhodně ho nemám chuť komentovat. Zajímavější asi bude porovnat oba zážitky - ale to asi nedokážu. Pocit hluboké nostalgie z patové situace zde skutečně manželského trojúhelníku je asi to jediné, co přetrvalo. Některé důležité momenty jsem samozřejmě zapomněl (omeleta o svatební noci, stěhování z vesnice do města, dokonce i na závěrečnou návštěvu v Itálii), pocit nenahraditelné ztráty, kterou nemůže kompenzovat žádný zisk, ale zůstal. Resumé: De Sicův film nám naznačil či ukázal mnoho dramatických situací. Některé nám ale také utajil. Samozřejmě dojemný byl obraz dívky táhnoucí po sněhu promrzlého vojáka, ale co bylo potom, až přišel k sobě, jak se domlouvali? Tím, že si toho moc nepamatoval se to oddiskutovat asi nedá. Nakonec měl lepší paměť než tehdy, když předstíral šílenství.

Spíše než rencenzovat film jako takový, je vhodnější pohlédnout na něj jako na film přes 100 let starý, a zamyslet se nad tím, kam se do dneška jako takový posunul. Myslím, že vcelku nikam, že pořád osciluje kolem jakési nominuální hodnoty (podíl na základním kapitálu společnosti, který připadá na jednotlivou akcii), kterou se dosud nepodařilo zodpovědně vyčíslit. A co se za tu dobu stalo s mravy? Asi totéž.

Patřím k těm mnoha, kteří na filmu oceňují herecké výkony a zábavné dialogy (F.W.Colqhoun), které se v pozdějších filmech propadnou do herecké ekvilibristiky a vesměs jízlivých a satirických komentářů. Film skutečně pro pamětníky.

Opusťte lvy, tygry a slony a vraťte se na zem (českou) s věnujte se vrabcům, čolkům a kukačkám!

Kreutzerovu sonátu napsal Tolstoj 21 let před svou smrtí. Postruláty v ní uvedené je tak (asi) mžno považovat za konečné. Jeho dílo znám od mládí a moje názory se během doby vyvíjely od bezpodmínečného odmítnutí po podmíněné přijetí. Tato filmová verze (viděl jsem jen první díl, ca. 25 minut a myslím, že není třeba vidět druhý, sotva by kromě fyzického děje přinesl něco, co si neumím dobře představit) - a co jich už bylo! - je nicméně pouhou ilustrací, komixem ke knize, jejíž příběh je sice vymyšlen (přestože se už mnohokrát musel stát), ale její reflexivní část je naprosto skutečná (i když se takto nikdy nestala).

Libreto Lech Majewski, hudba Lech Majewski a Józef Skrzek. Hned se mi vybavila ona tristní doba, kdy jediná kapela, na kterou se dalo jít, byla SBB s Józefem Skrzekem, té hudbě se říkalo jazzrock... Slezská filmová opera "Pokoj se srnkami" zpočátku překvapí jak obrazy tak hudbou, Nejvíc však jejich spojením, které má umocnit poetičnost obou a tak zintenzivnit v sen či v magickou vizi. Otázkou je však, proč se autoři hudby rozhodli pro kompozice ve stylu středověké hudby či minimalismu, přestože obrazy ji takovou nijak nevyžadují... Odkaz na ukázku jsem poslal kamarádovi (docent na JAMU v Brně), který mi odpověděl: Ta muzika vypadá v prvním momentě jako Satyagraha od Phila Glasse. Trochu mě mate ten polský zpěv, který zní příšerně. Mrkni, kdo je autor hudby k tomu filmu. Glass teď dělá hlavně filmovou hudbu a recykluje sám sebe ostošest. Polský orchestr to taky hraje jako cokoliv jiného, takže původní půvab té věci zcela zmizel. Je ale taky možné, že to udělal nějaký epigon, ale jestli je to tam pořád, tak se obávám, že to bude ten Glass (čím víc minut, tím víc peněz...). Když jsem mu oznámil, kdo jsou autoři hudby, odpověděl: "V tom případě je to úplně nechutné...".

Western uvařený ze všech nezbytných ingediencí, chyběl jen křen, který jsem při sledování strouhal. Možná proto jsem občas plakal na nesprávném místě, každopádně jsem si ale dával pozor, aby mi do něj někdo neplivl.

Zda se na film podívat či ne, je pouhou variantou hamletovské otázky. Tady proti sobě stály vesměs negativní kritiky na čsfd a Eva Kantůrková jeho scénáristka. Nakonec musím dát za pravdu "negativistům", především kritice Jitky Cardové, která nešetří ani hlavního představitele, stejně jako bych ho v tomto případě nešetřil ani já sám. Její výraz "typová klišé" mi tu přijde vhodně použitý.