radektejkal

Přestože mi filmová povinnost přikazuje: v čem má prsty Ulli Seidl (zde produkce) a Elfride Jelineková (kniha), tomu je třeba věnovat pozornost. A tu jsem tomuto filmu opravdu věnoval. Přišlo mi to však jako další (nový) pokus o surrealistickou automatickou tvorbu, ke které jsem v této post-bretonovské době ztratil už značnou část své důvěry. "Němý" film bez mluvených dialogů, založený jen na obrázcích a hudbě sice kvituji, ale samotná hudba nebyla zas tak skvělá. Zajímavější byla až poslední třetina filmu: něco jako národní usmíření, ovšem na zobijské bázi, a pak (to už ovšem bylo trochu odbyté: Přírodní divadlo v Oklahomě, a na víc škoda, že se v titulcích neobjevil žádný citát z Kafky; takže ho doplňuji: Byl to zmatený hluk, trubky nebyly sladěné, troubilo se bez všech ohledů... Stovky žen oblečených jako andělé v bílých řízách s velkými křídly na zádech troubily  na dlouhé, zlatě se třpytící trubky.

Prášky neprášky, placebo neplacebo: ty to mohly jen urychlit (nebo zpomalit), ani nešlo o diskutovanou "krizi středního věku", alespoň ne tu běžnou. Klinický obraz je tu veskrze freudovský. Mikael si žije nad poměry (kdo by mohl pracovat nebo vůbec něco dělat, když celou stěnu tvoří pohled na jezero?), Luxusu, postavení (včetně rodinného) dosáhl jen na úvěr, za jistou cenu, kterou teď musí splácet. "Dokonale" vytěsnil svoje perverzní a agresilvní sklony - chápající manželka a upřímná dcera na jedné straně, a veslování a jogging na druhé, nejsou ekvivalentní náhradou. Mikael tedy povoluje uzdu a snaží se dohnat to, co zaměškal (vytěsnil). Ale psychika funguje jinak, než se možná domnívá, další úvěr si už vzít nemůže. Žádné rovnováhy (jakési kompenzace), o níž bláhově usiluje, se takto dosáhnout nedá. "Cesta", o které často mluví, ale až do závěru filmu se jí vyhýbá, komunikace s matkou, může spíš vést k cíli, který si předsevzal - alespoň já v tom vidím určitou nadějí. A nám všem nezbývá než sprásknout ruce a říct si s Petrem Skoumalem: Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde!

Jinými prostředky vyjádřen stav a vývoj uzavřené společenosti - zde spojený společným zájmem, společným způsobem života a stejným uvažováním - se postupně rozpadá na jednotlivá a nesouvislá ega, která opět podléhají už jen dvěma základním instinktům, Erosu a Thanatu. Navíc se nabízí porovnání dnešního tance při techno s dobou "sex and drugs and rocknroll", kdy peklo bylo přece jen vzdálenější a vztahy mezi lidmi méně odpudivé. Na rozdíl od mnohých, bych shlednutí filmu spíš doporučoval. Přitom je myslím třeba si uvědomovat, že všechny postavy - nejen malý Tito (tragedie je především jeho) - jsou nedospělé.

Vlkodlak, lobisón, je jedna ze sedmi příšer guaraníjské mytologie. Zřejmě jde o pozůstatky bratrů Jezuitů, kteří zde kdysi působili. Ale není to jisté, možná je to legenda indiánská, a pokud ano, pak je to jedna z nejrozšířenějších vůbec. (V Evropě o něm mluví již Petronius v Satyrikonu.) Zde se tato legenda odehrává v argentínské pampě, a hlavní roli zde )pro diváka) hraje vítr. Samotného vlkodlaka tu hraje černý pes, přestože španělský název pro něj je též "hombre lobo" (podobně i ve starořečtině lycanthropos), tedy člověk-vlk, čí člověkovlk.... A když jsem u toho odvozování, při sledování filmu mě napadlo, že dnešní velice frekventované slovo lobismus je v Anglii možná odvozeno od slova "lobby", ale ve zbytku světa od "lobisón".

Cizorodý předmět, který se objevil nad vesnicí, vyvolává svojí jinakostí nepřítelství, vyvolané jednak chtivostí (touha po hedvábí), jednak závistí (okukuje naše ženy). Během jeho pronásledování se s ním však spřátelí do té míry, že se stane jejich totemovým zvířetem. "Zvíře" je jim však uloupeno státní autoritou, která jim ho ukradne (totem i následnou hostinu) a zlikviduje. Z féerie složené z uvedného a  primitivnosti vesničanů, oduševnění balónu, a především tance, zpěvu a divadla (strašáků do zelí) vyvstávají další přesahy, které jsou typické pro experimentální filmy šedesátých let.

Slušná a napínavá detektivka, v níž rómské etnikum je pouhou kulisou, nebo lépe: hraje druhé housle, ty první rozbil rozmazlený synáček pana architekta o hlavu atraktivní Rómky.

K režisérovi "Básníků" mě přitáhla kniha Josefa Pohla Na cikánské stezce. Po smrti mé matky si ji vybral můj nemladší syn, přečetl ji - a tak nám posloužila na delší diskuzi u ohně na dvoře. Oba dva se o cikány zajímáme a oba dva jsme s nimi přišli do styku. Navíc jsme porovnali jejich způsob života za mého i jeho mládí a jak je tomu dnes. Nevynechali jsme likvidační tábory ve čtyřicátých ani převýchovné tábory v padesátých letech ani Ječmínek, o. p. s. (Domov pro matky s dětmi vesměs cikánskými ve Žďáře n.S.) ve stavu, v jakém je dnes -  dokonce ani oba Kleinovy "Cikány" jsme nespustili ze zřetele. Zpracování Pohlovy předlohy se nám líbilo, pře-stylizovanost filmu ani jeho pohádkový háv nám nevadil. Vliv filmu Cikání jdou do nebe (1975) je ovšem patrný. A já - kdybych si musel vybrat - bych dal přenost cikánům před básníky. Ještě poznámka týkající se necitlivosti či přecitlivělosti, Radek99 píše: pointa o důležitosti ,,cesty" mi přišla dosti umělá, mě tato uvaha rovněž nepříjemně zarazila, ale teď mě těší, že to vypíchnul i někdo jiný.

Z dnešního pohledu "nevypadají" Truffautovy filmy jako z "nové vlny", spíš ze staré vlny filmové klasiky, ale z vlny nejstrmější a největší. Nejde tu o dočasné vlnobití často úspěšných experimentálních děl, ale o dokonalou práci, řemeslo, na všech úrovních. U novějších filmů jsem často rozmrzelý z delších dialogů. To jsem u Truffauta nikdy necítil; Poslední metro mi přesto připadá hodně "ukecané", a to ne pro přebytek slov, ale pro přebytek obrazů, které jsou snadno převoditelná na slova. - Ještě bych chtěl krátce reagovat na gaudalinovu kritickou poznámku, že "divadlo" je tu příliš oddělené od "světa", že fim nereflektuje adekvátně vnější realitu. To je sice pravda, ale rekflektovat vztah divadlo-lidi a divadlo-svět v dané situaci, to je i na Truffauta moc.

Po skvělém Panu Lazarovi jsem vsadil (ale v podstatě se nechal nachytat) na kluka s perfektní historií pokusů o sebevraždu, ale dostalo se mi jen "nefreudovské" (neanalyzované) směsi sebedesktruktivity, agresivity, zmatené erotičnosti (především vzhledem k matce), klamů a sebeklamů. A podobně i autorský záměr (scénář režie) zůstal na této úrovni. Závěr se nám v tom sice snaží udělat pořádek, ale nedá se tomu moc věřit?

Hotel Askánský dvůr – Askanischer Hof. Zde se dne 12. července 1914 uskutečnil rozhovor Kafky s Felice Bauerovou, její sestrou Ernou a přítelkyní Felice Gretou Blochovou. Nebyl to jen rozhovor, a co se tehdy stalo a o čem se mluvilo, by stálo za celou inscenaci. Ostatně si toho všiml i Elias Canetti a ocenil ho ve svém eseji. Ivan Klíma je tu možná příliš přímočarý, ale budiž, jakákoli interpretace může být zavádějící. Líbili se mi i herci, zvláště snoubenecký pár.... Mimo to jsem dnes dopoledne napsal krátkou povídku. Přitom jsem na Franze Kafku ani nepomyslel. Teď jako by to bylo o něm: Hra na viděnou. Moderní hra na viděnou navazuje na tradiční dětské hry na honěnou a schovávanou, je však určena spíše dospělým. Mohou ji hrát dvojice (nejčastěji je to muž a žena, není to však pravidlem) nebo se dá provozovat i v rámci většího kolektivu. Tato hra je rozšířená po celém světě; mnohde se jí také říká „hra na neviděnou“. Principem hry je, aby jedna osoba přesvědčila druhého účastníka (hráče), jak moc by ho chtěla vidět, ale na poslední chvíli si vymyslí (uvede) důvod, proč to není možné. Důvodů mohou být tisíce, bodují se podle vtipnosti a originality (úklid bytu, nebezpečí nákazy, migréna apod., patří spíš mezi ty banální) od jedné do deseti. (Používání mobilního telefonu se může ukázat jako výtečný prostředek.) Hráč, který dosáhne sto bodů je vítězem, a pokud hra trvá dál, nemusí již žádné důvody uvádět.