radektejkal

Od Hidegardy "mám" dvě CDs s její hudbou, znám několik básní a pát traktátů o přírodě. Její vize, které jsou jádrem filmu, jsem míjel jako "vedlejší produkt", přestože ve středověkém kontextu jsou zřejmě zásadní. V tom se s Margarethe von Trotta nejspíš shoduji. Přesto si ji představuji - a stejně jako režisérka mám na to právo - trochu až více jinak. Hlavně v jejím vztahu k přírodě, který zde byl zcela přebit sociálními interakcemi (scéna "vlaštovičník je na bradavice" je spíše komickou). Rovněž mi zde vadí silná feministická složka typu "dokážeme to samé co muži, ale lépe a více", místo toho, aby se zde projevil spíše autonomní ženský svět. Kášterní separace od mužů, by se tak dala lépe vysvětlit. Na dokreslení se možná hodí uvést nějakou její básničku: Vzácná zeleni / Vzácná zeleni, / jež kořeny máš v slunci / a záříš čirou radostí, /  kolem točícího se kola, / které krásu pozemského míjí: / v srdečném objetí nebeských tajemství / se rdíš jako červánky / a žhneš jak sluneční žár. / Ty zeleni jsi obklopena láskou. - Reonstruovat život středověké osoby už není možné, žádná data k tomu nepomohou. A to zvlášť takové, ze které se stala ikona. Pohled režisérky e rozhodně možný, ale i svůj pohled si dovedu uhájit.

Homosexuálně orientovaní umělci (a co jich je! a co jich je skvělých! a kolik z nich je filmařů!) se asi svého stigmatu nedokáží zbavit ani ve svých výtvorech. "Obyčejní" režiséři zřejmě nejsou na svoji sexualitu tak vázaní. A co diváci? Většině je to asi nepříjemné, stejně jako mně. Nicméně film Dereka Jarmana patří k těm, které by asi jinak nevznikly. A to by byla škoda, protože spojení jeho vizuality s hudbou skupiny Coil (How to Destroy Angels z roku 1984) a kupodivu ženskou recitací shakespearových milostných Sonetů tvoří velmi silný útvar. "Experimentálně" pojatý film je nespíš příběhem rituální očisty (plameny, voda, jeskyně), začínajícím někde u Sysifa či v Dantově pekle a končícím aktem a prožitkem katarze, klidu (opět oheň, vítr, vějíř). Heterosexuální divák si to ovšem bude muset převést do své řeči, což si myslím není tak obtížné.

Na tyhle filmy jsem už skoro zapomněl. Přesto jsem se bavil, bylo to sice hodně naivní, ale mělo to tah a švih a Ginu Lollobrigidu, a to většinou už stačí.

Od té doby, co Eva otrhala všechna jablka v rajské zahradě, už žádné zakázané ovoce není. A hříchy jsou každému odpuštěny, pokud ho netrápí pocit viny. Indoktrinace dětí je špatná věc, lepší je se občas spálit. Nejsem příznivcem "co tě nezabije, to tě posílí", ale tímhle prošel skoro každý a lecjaký šrám si z toho odnesl... I hodnotu výpovědi filmu považuji za poměrně nízkou, přestože  pointu má: Kdo se neúspěšně pokusí zbavit se otroctví, dostene se do ještě většího, stejně jako ten, kdo za ní nemá čím zaplatit, protože svoboda není nikdy zadarmo. Za druhé všchny tyto sekty mají zákaz "rytmické hudby" (jsou o tom i knihy), čímž popírají kultovní obřady našich prapředků, na které stejně nevěří. Všechno se to točí kolem záhadné věty v Pater noster: "neuveď nás do pokušení". Kdo ale uvádí do pokušení, ke komu je to modlitba?

"Ученик- Mученик", toto úsloví známe v češtině jen jako "učení - mučení", proto je uvedení české verze jako (M)učedník přípustné, snad i lepší než originál, protože rusky Ученик je žák, kdežto učedník může být i apoštol. Tím se nám problém docela rozevřel, zvláště když zvážíme že hra Mariuse von Mayenburga, na jejíž osnově je film natočen, se jmenuje prostě Mučedník (Märtyrer, 2012). Nebudu zde mluvit o ději ani jeho důsledcích, ani o tom, že si věda musela přibít boty do podlahy, aby s nic nic nehnulo, jen pár poznámek: Uvědomil jsem si (při nesení kříže a titulcích), že hudba skupiny Laibach (zde God is God) a značná část punkové produkce je silně eschatologická. Biblická argumentace je použita tak, jak se používala odjakživa - jednosměrně, apologeticky a účelově. Děj filmu je aktuální, něco podobného je možno očekávat ve velmi blízké budoucnosti.

Zázračné cesty, po kterých se tento film dostal mezi dokumenty, jsou těmi, které Orson Welles ve filmu popisuje. Většina recenzentů jej správně zařazuje mezi eseje. Kdo považuje esej za dokument, ten má nejspíš patent na "F". Tenhle film, třeba i s velkým F, se hlavnímu proudu Wellesovy tvorby zásadně vymyká, a v podstatě jde o film experimentální. Na otázku, zda již originál není falzifikátem, si ale nespíš musíme odpovědět sami.

Vtipné a veselé! Zahoď lásku od geniální dvojice Janda/Chrastina, Gott doma z Las Vegas, Karel Krautgartner & Jazzový orchestr čs. rozhlasu, Ljuba Hermanová atd. vše pojaté s pechovským nadhledem - kritika, která se už nemohla rozvinout v dalších číslech.

Znal jsem spoustu epizod, ale teprve jejich propojením, které tento dokument přináší, jsem musel uznat, jak tuhá - a svým způsobem dokonalá - organizace je mafie, přitom nemyslím jen Cosa nostra. Dnes to pozvolna vypadá tak, že si postupně rozděluje panování na celé zemi. A dnešek dává tušit, že zítra bude ještě hůř.

V rámci minifestivalu s vnučkami (7 a 10 let) jsem vybíral z žebříčku první pohádku, která by mohla být vhodná pro celé osazenstvo (já, žena a jejich rodiče). Nakonec to pohádka nebyla, ale dobře udělaný romatický film. Shodli jsme se, že silné momenty: vztah otce a dcery, její přátelský vztah s ostatními dívkami (bez výjimky)  internátní školy, její představivost - a z mého pohledu i propojení s Rámajánou - byly nejsilnější momenty; za slabší jsme považovali přelézání prkenného mostku (i nejmladší divačka protestovala, že to tak není možné), tuto scénu jsme považovali za "s vyzněním filmu neslučitelnou". Film se nám všem líbil, ohodnocení je podle mě.

Zajímají mě zasuté civilizace. Jako včera v televizi na ostrově Vanuatu (někde u Nové Kaledonie, která je někde u západního pobřeží Austrálie). V HD rozlišení si mohu prohlížet tváře domorodců, jejich masky a obdivovat rituální hudbu a tance. Bohužel si to nedovedu představit bez televizního štábu, který běhá kolem, a nakonec vyplácí domorodým hercům jejich mzdu (myslím, že jablonecké korálky už nejsou žádané). Ti naopak již nevysílají otrávené šípy směrem k etnologům vybavených fotoaparáty a misionářům vybavených kříži, nýbrž se snaží co nejpřirozeněji vypadat a gestikulovat. Nejprimitivnější civilizace je tedy ta, která se dokázala skrýt tak, že se o ní žádný televizní ani náboženský prospektor nikdy nic nedozví. A právě k té bych chtěl náležet.