radektejkal

Autoři dokumentu (celý projekt považuji za povážlivý) se snaží přesvědčit, že objevili špičku ledovce, pod nímž jako Deleuzeův rhizom bují veškerá sexuální deprivace. A tak nám ukazují svět polarizovaný na mladé holky a staré chlapy, oscilující mezi komercí a perverzí, vzpourou proti rodičům a vzpourou proti zákonu. Nakonec jsem ale stejně - jako starý chlap, který jsem - byl zmrazen vyřídilkou, bezostyšností, chladnokrevností a odvahou oněch tří "mucholapek".

Pokračuji ve své léčbě bolesti zubů a psychické přípravě na třetí zuby filmem. Zarámování příběhu úspěšné  (téměř až do osudového konce) mladé dívky (jde především o ní) agitkou za dodržování pravidel siničního provozu, mi nepřipadá až tak hloupé. Pravidla jsou podobná. Luciino prohlášení: Všechno se mi daří, někdy tomu ani nemohu uvěřit, je projevem pýchy, kterou bohové nemohou nepotrestat. Na české poměry lepší, na světové horší průměr.

Povídka (a asi jedna ze slabších) do Antologie černého humoru André Bretona. Jemu by se asi líbila, mně příliš ne. Ostatně odklon od Bretonova surrealistického hnutí se s věkem projevuje stále silněji. Luise Buñuela nacházím v jeho posledním tuctu filmů, v nichž již nasál surrealistickou tresť a přitom si vytvořil svou vlastní estetiku a od přímého Bretonova vlivu se zcela oprostil. Jeho poslední film, bravurní zpracování knihy Pierre Louyse "Femme et le patin" považuji za originální nadhled stárnoucího muže. Buñuelovy filmy z mexického období samozřejmě nepodceňuji, ale když vás bolí zuby, tak tento nedoporučuji.

Myslím, že překlad do češtiny by měl zahrnout celé jednotné číslo, tak jako originál: "Já, ty, on, ona, ono". Od množného čísla se název, jako celý film, distancuje. Nejradějí bych se ovšem smířil s názvem: "Já, on, ona" - proč by mě do toho (ty) měla zatahovat. Film-performance se odehrává v prostoru čekání "až naprší a uschne" (či až nachumelí a roztaje, viz film). Nebo také ve třech "ročních" obdobích, která se neustále opakují. Film je svým způsobem zneklidňující, ale i uklidňující. WillBlake píše něco o "nedotknutelném stavu" (někdo jiný píše o "dotknutelném") a není to jako zapomenout na čas, spíš jako zapomenout na skutečnost.

Už nechci Monte Crista. Na poslední díl jsem se díval náhodou, předchozí jsme neviděl. I když patřím spíš ke generaci Jeana Maraise, zaujala by mě určitě i tato verze, kdybych ji viděl jako první. Každý, kdo se mstí, musí počítat i s jednou obětí navíc - se sebou samým. U Edmonda Dantèse to mělo smysl, protože s tím počítal. S lodí se nám nevzdauje Monte Cristo, ani Edmond Dantès, nýbrž někdo úplně jiný, koho dosud vůbec neznáme. Dumasův příběh se honosí aureolou: Jeden z nejkrásnějších příběhů všech dob o lásce, zradě a pomstě (viz ČT); jaká je to ale krása žít 14 let v díře? Ale rozumíme tomu, v to v nás!

"Za to může Voltaire"! A za co všechno? Za ideály francouzské revoluce? Nebo za kritiku nemístného nadšení a bujarého optimismu (Candide ou l'optimisme, 1759) či osudu, který můžeme označit jako dobrý nebo špatný pouze při porovnání (Zadig ou la Destinée, 1747). Včera jsem dostal dopis z jedné německé redakce: "Mit voltairianischen Grüßen". Voltaire je nyní v oblibě, pokud v ní nebyl vždycky. Za co ale může a nemůže, je věc jiná. Nemůže za to, že člověk plný šťávy a touhy po životě zemře zaživa, protože tak se chová smrt; člověka je schopná kdykoli transportovat (i letadlem) z tohoto světa na onen. A je jí docela jedno kolik kamarádů má kolem sebe nebo u obrazovky.

Tento film vidělo už 90 "uživatelů" a žádný "můj oblíbený uživatel". Není ostatně ani divu. Svůj thomaso-mannovský třídílný seriál (Kouzelná hora, Lota ve Výmaru a toto) jsem uzavřel neslavně. Poslední (a nedokončený) román "Bekenntnisse des Hochstaplers Felix Krull" z roku 1954 znám dobře (originál i překlad) a velmi se mi líbil. Přijde mi, že vzácně nevtíravý humor, kterým se vyznačují všechna Mannova díla (především romány), tu možná v souvislosti s jeho nadcházející smrti, kulminuje. Mannův humor nejsou vtipy, někdy se zdá, že to ani humor není, ale je to tady, Mann je vtipný freudovsky i nietzcheovsky zároveň; stačí se jen nadechnout a pousmání následuje automaticky. Rozhodně to není žert (ve smyslu Kunderově), žádný výsměch ani ironie. Není to humor hrubý ani sprostý, přičemž hrubý je mnohdy horší než sprostý. Teď už mluvím o filmu... Není to burleska, je to buranství. Není to plavba po klidných vodách bláznovství, ale křeč.

Přečetl jsem si jedinou dosud zveřejněnou recenzi (NinadeL) a přitom se rozhodovall, zda dát za tři nebo za čtyři. Recenze rozhodla, je sympatická a je k věci. Myslím si, že žádný Mann už v Česku nevyjde (snad nějaká povídka, nový překlad Zauberbergu byla nejspíš výjimka), není to zkrátka země pro jeho knihy, "prosečské" nadšení už dávno pominulo. Natočit "Lotu" není nic lehkého. I když by se dnes točila asi jinak, je nutno přiznat, že Egon Günther měl v ve věci jasno (i když zřejmě myslel na určitý okruh diváků), a že v tomto rámci to asi lépe nešlo. Pokud vím, vyšly v NDR sebrané spisy Thomase Manna v šedesátých a sedmdesátých letech (jak je to dál, nevím). Nové vydání bylo ve všech výkladech knihkupectví, staré ve všech antikvariátech.

Koupili byste klukovi nový oblek za 90 tomanů? Vždyť roste a za chvíli mu bude malý! Mohammad má zvláštní anatomii ramen a loktů, jeho běh je pohledný, sportem se však škola nezabývá. Zklame nadučitele v dějepisu, ale v hospodě přečte plynně cizí dopis. K moři, pro ryby, které chytá jeho otec, dobíhá, když je loďka ještě na moři nebo je už ukotvena nebo někdy mezitím. To jsou obyčejné události, které tvoří plný život. - Letos má nastoupit do našich škol 150 000 prvňáčků, pro 25% z nich žádají rodiče o odklad. Přitom je jejich mládí plné péče a zážitků. Přesto se nebojme  porovnat jejich život s životem Mohammadovým! (Jemu bych zase doporučoval, aby se občas umyl a na noc se převlékal.) - Myslím, že si teď dám diváckou pauzu, abych třeba nepřekryl dojem z tohoto vrcholného koncepčního díla.

Film plný děje a relevaních událostí. Některé pasáže jsem si přehrával jako retrospekci. Ze života novináře, kterého bychom sotva dnes pohledali. Dnešní novináře je možno zařadit do několika skupin: hloupí - zkorumpovaní - ti, kteří se chtějí nechat co nejdříve zkorumpovat - odstavení a mrtví. A to mluvím o profesionálních novinářích. Novinář amatér naproti tomu nemá žádnou šanci svůj příspěvek nikde otisknout: dveře jsou zavřeny, telefonní čísla nefungují a na e-maily nikdo neodpovídá. Chorvat Vlado Kovac je profík; jeho úspěchy a chyby se zveličují, osobní problémy eskalují.