radektejkal

První dva tématické okruhy - školství a emigrace - je tu hojně (a zodpovědně) polemizováno. Třetím okruhem je otázka, kterou klade učitel Lazhar, a které se ostatní úzkostně vyhýbají: Proč to udělala Martina ve třídě? Hledáním odpovědi se nedostáváme do dalších sfér, zůstáváme u těch uvedených, ale nyní se nacházíme už nikoli ve třídě, ale někde pod ní, někde ve školním slepě. - Jsou nejlepší učitelé ti, kteří jimi nejsou? - Proč si vybral právě Balzacovu Šangrénovou kůži? (Třeba zjistit!)

Asi to bylo příliš zkratkovité, některé scény možná ani nešly pochopit bez předchozího studia severoamerických Indiánů, především atabaskické jazykové skupiny, a jejich zoufalého boje o přežití na svobodě. Zcizující byl přitom také pohled do tváře hlavního hrdiny (byl-li to vůbec Geronimo), která měla mnohem ostřejší rysy a koutky úst sice svěšené, ale ne tolik. Ikonografická podoba mi tu chyběla mnohem více než jinde. Rovněž jeho verbální prezentace nebyla zvolena příliš citlivě, o interakci s proindiánskými příslušníky vojska raději nemluvě. Ostatně: s Geronimem jsem se pokrevně nesbratřil.

Pošetilý skluz do lži. Film, v němž současně litujete lháře i obelhaného. Lhář i obelhaný chtějí stále víc a víc, ale lež má své hranice a za ní už není co nabídnout. Jeden z pohledů do světů, v nichž se i karatel cítí stísněně.

Určítě ne marný experiment a určitě ne slepá ulička. A pokud slepá ulička, pak v tom, že do lidskosti se nelze vrátit změnou image ani (sebe)destrukcí. Škoda (především z mého pohledu) nezdařené hudební části. Ale možná by pak z toho byl jen další fádní muzikál.

V obsahu se píše: "poctivý a pracovitý Jakob Onisia". Já bych si říct, jaký skutečně byl, netroufal. Rozhodně byl vytvarován sociálními podmínkami pracoviště a bydliště. Ale také mu to moc nemyslelo, když se o Vánocích vydal přes hory v důlním vozíku a záchrannou akci podnikl, až už když byl se silami na konci. Před touto scénou bych dal určitě přednost dějům na vesnici, v rodině a v dole, i když jsem mnohému také příliš nerozumněl (anglické titulky mi také moc nesedly).

Myslím, že každý z nás měl v životě období - tipoval bych to mezi 18 - 24 rokem -, kdy obdivoval vlámské malířství 15. až 17. století. Já jsem měl dokonce možnost pomáhat při tisku barevných reprodukcí Jana van Eycka. Všichni ti Eyckové, Weydenové či Vermeerové byli, a třeba i jsou, určitým estetickým standardem oné doby, určitého věku lidstva a každého člověka. A takový je i film "Dívka s perlovou náušnicí". Nenechme se však mýlit estetickým povrchem; bouře pod ním - a slupkou sociálních konvencí - je jako vždy a všude - přírodou nezpoutaná.

Pojmem lovci je označena úzká komunita vladců, rádců a zrádců, schopných kdykoli a jakkoli tranformovat nejen sebe, ale i svojí minulost. Mág a génius Angelopoulos tu vytvořil epopej, podobně jako Aischylos ve své trilogii Orestea. Z jejího podhoubí čerpá nejen nadčasovost moci a zločinu, ale především svůj inovativní jazyk. Většina obrazů je nabita metonymiemi, metaforami, symboly a archetypy, až to mnohdy bolí. Reálný a virtuální svět tu tvoří dokonalou jednotu; nikdy nemůžeme říct: bylo to tak, aniž by to nemohlo být onak. Jednotlivé obrazy jsou vycizelované až přechází zrak: hotelová chodba, rozhovor dvou na lodičkách atd., jejich stmelovacím materiálem je píseň a tanec; jako jsme tomu ostatně od Řeků zvyklí... Film jsem si pustil druhý den od poloviny znovu, zítra si ho možná pustím od tří čtvrtin. - Slunné Řecko! Moc jsme tě tu neužili.

Žít (Leben) a milovat (Love) nelze zaměňovat, i když - pokud se zdaří - mají hodně společného. Douglas Sirk má k Remarqueovi daleko ne tolik v obrazech jako v myšlení. Láska za války nemohla být nikdy romantická. Ničivé události a strach z nich mohly přát pouze lásce opojné a náruživé, která se chce zachytit posledního stébla. A jak oddělit čas pro milování a umírání?

Pohřeb. Smrt matky. Do obvyklého kolotoče žen, chlastu, vojenské rutiny a neschopnosti nastavit si alespoň nějaké kotvící body, přišla tato událost, která zcela otřásla existenciální jistotu člověka, jehož "jistotou" byla vždy jen nejistota Pokud dříve nebyl schopen navázat žádný záchranný vztah, pak nyní tato neschopnost dostává morbidní dimenzi. Pro každého člověka, muže především, je život bez matky složitý, je mnohem víc vydán životu a světu napospas, nemá již komu si postěžovat a kam se skrýt. V dnešní době, jak víme, příbývá dětí, které nejsou ochotny opustit matky ani v dospělosti (zde i v Japonsku např.), nedovedou se o sebe postarat fyzicky, ani, a především, duševně. Nejenom v tom, ale i ve vlastním zpracováním; maximální možná redukce, naznačení možností a jejich odmítnutí, patří film Drahomíry Vihanové spíš k nadčasovým událostem (alespoń pro 21. tisíciletí), rozhodně to není film typický pro vojenské prostředí, přestože první zárodky se mohly objevit právě tam.

Je to opravdu ten film, o kterém píšu? V originále se jmenoval The Fly II, což mi dává smysl... Sci-fi-hororová povídka George Langelaana z roku 1957 a její filmové zpracování Kurtem Neumannem (nemohlo čekat déle než rok) je kultovní i klasické. Sám mu dávám přednost před touto Cronenbergovou vizí, jejíž "hororovitost" zatlačila základní psychologickou myšlenku "stále vpřed, pár omylů nemůže škodit!". Spisovatel Jan Stern (komerntuje Neumannovu verzi, které rovněž dává přednost) k tomu dodává: "... Něco není úplně v pořádku... Nový talířek prohnaný prohnaný procesem teleportace nese nápis "napaJ ni edaM" Drobná chybka, ale budící hrůzu z "převrácení světa", jímž technika skutečně hrozila a hrozí." Sám považuji techniku za spíše neutrální. To, co budí hrůzu, jsou především a jen lidé, kteří ji hromadně a bezmyšlenkovitě používají. A samozřejmě moc peněz, která za tím vším stojí.