garmon

Stylem už je to v pozdních osmdesátkách = styl se někde vytratil. Připomínalo to trochu tehdejší zručné opusy Jiřího Svobody. Drží to ale skvěle tempo, hlavní hrdina je výtečný herec a všudypřítomné špiclování a neprůhlednost vztahů skvěle ladí k důlní mystice a mým vlastním zlým výtahovým snům. Syrové naturalistické drama s existenciálním přesahem.

Je to zjevně poučené raným Resnaisem a Antonionim, ale má to silný autorský rukopis a obrovskou múzičnost: většina scén je podmalována nediegetickým zvukem, který v snově obrazových pasážích přerůstá v tak prazvláštní filmový mélos, že to jde jinam, než kam došli zmínění. Obrazově je to jasné: diagonály, nakloněná rovina. Těžší je to v naraci: pasáže dialogů jsou ještě bergmanovsky důkladné, jsou ale důsledně podryté fragmentárností: velmi těžko se orientuje už jen v tom kdo, co komu a koho. Několikrát jsme vystaveni velmi zvláštním obrazovým pasážím s plameňáky anebo cválajícími koni, opakuje se rovněž skvělá scéna loučení na nádraží, která jen postupně odhaluje svůj smysl (a navíc ke konci ztuhne ve svém negativu). Patos tu trochu ještě šustí padesátkami, ale někdy se to přelévá přímo do světa, který si později našel Lynch v Mazací hlavě - zbývají jakési principy, ústrojí světa. Hudba je skvělá! Hlavní téma velmi vkusně naznačuje, že si bere ze Satieho, ale zbytek jsou elektroakustické ruchy, funkčně zapojované do postsynchronů. Materiál je dřevně rumunský. Špatný je zvuk v kopii co koluje - to je škoda. V Rumunsku té doby toto muselo být jako zjevení.

Kdyby šlo dát šest hvězdiček, dám! Asi se mi mění hormony, jsem zcela překonán a unešen "starým" řemeslem. Bavil jsem se s přítelem zde kde se tohle vzalo??? Je to Lean? Je to Pressburger/Powell? A on říká: Carné? Cocteau? Poláci přeci vždycky jeli Francii. A mě napadá dál: Cukor? Huston? Toto má neuvěřitelné řemeslo, výpravu, kameru, je to rozhýbané až běda (pravda, kamera dělala podobný úhyb častokrát, ke konci už jsem ho znal). Neskutečná je výprava, materiál, barevný plán!!! Ale to by se všechno dalo - je to dobovka, vše sedí jak má, příběh mravů, scény na dostizích, scéna u vlaku, scéna sněžení... Jenže pak se tam párkrát stane magie, která o pár let předbíhá ty nejsilnější scény z Tarkovského Solaris - je to díky jemné Kilarově hudbě, ale může za to i ten kousek kovu (?), který režisér nechá uprostřed večerní slavnosti takřka potajmu levitovat a snášet se pomalinku jak pírko do pečlivě naaranžované kompozice zátiší se suchým listem také spadlým mezi rozkrojená jablka, sklenici s červeným vínem, šálek od kávy a tepanou bronzovou mísu s ořechy... Mystérium.