Kozí roh

Film z bulharských plání a lesov, ktorý aj mne trochu pripomenul Markétu Lazarovú. V oboch prípadoch ide o pomerne náročné sledovanie temného a drsného stredoveku v lyrickom spôsobe stvárnenia. Precízne tvorená atmosféra pomocou obrazu, titulnej hudby a pastiera so svojráznymi pokrikmi smerom k svojim ovciam, ma na začiatku veľmi upútala a aj cez pomalé tempo pomerne dokázala udržať pozornosť. Určite je tu silný príbeh o sirote-dievčati, ktoré po znásilnení svojej matky pastier vychováva ako chlapca a po rokoch sa postupne schyľuje k pomste a jednej opätovnej katastrofe. Ale celkovo asi film, ktorý mi raz úplne stačil. Podobný Bergmanov Prameň panny na mňa zapôsobil oveľa viac. (70%) (52 rokov filmu za 52 týždňov) (04.04.2019)

Film má byť zo sedemnásteho storočia, na mňa tak nepôsobil. Je tam málo charakteristické na tú dobu, len pár úsporných kostýmov. Čiernobiely charakter snímku neprospel. Scenár je minimalistický, dialógy v podstate žiadne, až som mal pocit, že je to film pre hluchonemých. Nevidím ani prínosnú myšlienku, ani som necítil sympatie k otcovi, ktorý sa správa ako poloblázon. (31.10.2016)

Podobně jako v případě Markety Lazarové (nebo v menší míře u dalších Vláčilových filmů), vychází síla Kozího rohu z těžko popsatelné a identifikovatelné magie obrazu, která se nad filmem – podobně jako jeho vzdušné popěvky – vznáší jako nepolapitelné fluidum. Prostí středověcí hrdinové toho koneckonců nikdy moc nenamluvili, takže nedává smysl opírat se o košaté mnohoznačné dialogy – je třeba vyprávět především kamerou. Kozí roh je komorním filmem o pomstě, který je jistě možné chápat prizmatem ustálených žánrových schémat (exploatační pomsta za znásilnění) nebo genderových vzorců (dívku s chlapeckým vzezřením a chováním nakonec zláká „obyčejná“ heterosexuální romance), ale to zároveň znamená vytvářet si od snímku až zbytečně velký odstup a ochuzovat se o to, čím je zajímavý. Film nevybízí ke kulturologické analýze a postavy tady nemají představovat archetypy, které by měly nebo neměly naplňovat dané role nebo společenské konvence. Jde mnohem více o intimní (ale výbušné) drama, které je o to působivější, o co víc si necháme jeho postavy připustit k tělu. (19.01.2013)

Nevšedná, poetická a krásna lyrická dráma o zvláštnej pomste a čistej láske v totálne presvedčivej dobovej atmosfére bulharského vidieka 17. st., ktorý v tom čase trpel pod tureckou nadvládou. Avšak narozdiel napr. od snímku Prameň panny od Bergmana, sa tu hlavné postavy nezamýšľajú nad zmyslom samotnej pomsty a viery v Boha, skôr to po významovej stránke smeruje iba k jednej z možností, kam až takáto neústupčivá pomsta môže zájsť - k tragédii. Tiež je tu pekne rozobratá otázka vrodenej prirodzenosti, ktorú sa aj napriek úmornej snahe nepodarí potlačiť a nešťastná dievčinka tak znovu objaví svoje ženstvo, čo samozrejme nemôže skončiť dobre. Suma sumárum výborná, dumavá, rustikálna balada, navyše aj slušne zahraná. 85/100 (23.05.2016)

Drama z bulharského venkova osmnáctého století. „Klasická“ výstavba filmu o pomstě – v expozici je znásilněna a zabita matka hrdinky, dívka je poté otcem zbavena své ženské identity a společně s ním se vydává na cestu pomsty. Kozí roh (vražedný nástroj a zároveň „navštívenka“ na místě činu) se stává symbolem nového života bezvýhradně spjatého s pomstou. V závěru filmu zřetelně vystupuje milostný motiv, vracející hrdince její ženskost a odvádějící ji od cesty zloby (mezi jasný kontrast otec+dcera versus turečtí vrazi vstupuje pastevec, ztělesnění klidu a míru, který se dostává mezi otce a dceru). Otec však ve svatební den zabijí milence a dcera volí smrt v plamenech. Závěrečná scéna kopíruje scénu z úvodu filmu – otec nese svou dceru a klesá s ní unaven na vrcholu hory. Kruh násilí, které plodí zase jen násilí se uzavírá (15.11.2005)