troufalka

Svého času šly v televizi každou neděli české pohádky. Na rozdíl od filmových jsem ty televizní moc ráda neměla. V širším ohledu to platilo i pro filmy. Televizní inscenace s divadelními kulisami se pro mne staly málo atraktivní. To se naštěstí změnilo. Kubo je televizní inscenace v takřka divadelním provedení zaměřená především na dialogy. Stačilo mi 15 minut, abych si Kuba oblíbila. Jednoduchost kulis mi učarovala. Celá inscenace je vlastně jedna velká folklórní slavnost se zpěvy a tanci. Úsměvné proklamace či babské rady a povídačky nechybí.

"Moderní sedavý způsob života vytvořil v průmyslové společnosti typ muže, zaměstnávajícího pouze mozek. Touto jednostrannou činností ostatní orgány degenerují. Celová tělesná výkonnost, tedy i sexuální, klesá na minimum nezbytně potřebné k udržení života a někdy klesá i pod toto minimum. ... Prostě pořádnýho chlapa neseženeš!!"

Surová realita Rumunska. Kdybych to neměla z první ruky od kamarádky, nevěřícně bych kroutila hlavou. Ukázka toho, jak lze přežít v absurdně vedeném chaosu. Pokud jste jemnocitné duše, nesedejte před obrazovku. Tenhle film smrdí, při jeho sledování se začnete drbat, dívat se pod nohy a možná na čas ztratíte chuť jídlu. Pokud neztratíte chuť do života, říká to něco nejen o vás, ale i o kvalitě filmu. Takže až se vrátíte z téhle divoké jízdy Balkánem, řádně se osprchujete a navoníte, zkuste nahodit pář řádků a podělit se, co vám film přinesl.

"Nechci! Musím! Nechci! Musím!"                                                                                                                                        První zvukový film Fritze Langa. Kromě krásné noirové kamery můžeme obdivovat Německo třicátých let před nástupem nacionálního socialismu. Obsahuje všechno co má správná noirová detektivka mít, hustou mrazivou atmosféru, krásnou práci se světlem a stínem, udržování napětí do posledního okamžiku. Závěrečný soud s výpovědí obžalovaného i závěrečná řeč obhájce je stěžejním místem celého snímku. Otázka, kdo smí soudit a vykonat ortel či jak zabránit, aby se podobné věci děli i v budoucnosti, je nadčasová.

Ten film měl smysl. Měl všechno to, co by měl správný thrilller a drama mít. Hlavní nehrdina byl nesympatický. Přesto s ním řada z nás začala v průběhu filmu sympatizovat. Tak si říkám, jak by to dopadlo, kdyby potkal hned na začátku kus vlídnosti, někoho dobře naladěného, kdo by mu slevil, dal napít, pustil přes pozemek... Já vím, nuda. Nebyl by námět na thriller. Ale rozhodně je dost námětů k přemýšlení. Velice dobře natočený film. Po druhém podívání přidávám hvězdu.

Po zestátnění československých filmových atelierů byla zapotřebí ke každému filmu schvalovací komise. Ne každý námět a režisér prošel výběrovým sítem. Na rozdíl od veselých hravých a často naivních prvorepublikových filmů, nastupují po zestátnění povětšinou vážná budovatelská témata. Je stále ještě patrná značná stylizace (to co někdo může vnímat jako agitku nebo překrucování historických faktů) není ještě kladen tak velký důraz na uměleckou stránku. Herecké výkony nesou stále ještě stopy divadelního herectví se silnou potřebou dramatizovat s prvotřídní výslovností. V tak krátkém čase po válce měli všichni zúčtastnění svoje vlastní zážitky v čerstvé paměti, proto je film i se svými nedostatky nabitý emocemi a na rozdíl od pozdějších snímků nepotřebuje hledat vhodné kulisy. O to větší škoda, že bylo často použito modelů a studiových záběrů namísto skutečné přírody. Tak se vedle záběrů zdařilých a novátorských objevují i mírně řečeno neumělé, nad kterými se dnes usmíváme. Lehotův scénář je postavený na příběhu jedné rodiny, na níž se válka podepsala. Je llidský, svěží a uvěřitelný. Vykreslení jednotlivých postav je vypracované, což jistě pozdvihuje celý film výš. Pro Palo Bielika šlo navíc o věc ryze osobní, protože se národního povstání osobně účastnil.                                                                                                   Za velmi vydařenou scénu považuji návrat jednoho ze synů Svačinové, kterou uhrála Beta Poničanová neuvěřitelným způsobem. František Dibarbora v roli esesáka s úlisným úsměvem a nadřazenou zdvořilostí dává podřízenému znamení k likvidaci výmluvným gestem jedné ruky, podřizený přijímá rozkaz přivřením víček. Prvotřídní minimalistické provedení!             Pro dnešního diváka může znamenat film těžké sousto. Technická kvalita i herectví se posunulo někam dál. Pokud se ke snímků dostane uživetel, který je odkojený současnými válečnými filmy, dokážu si živě představit, jak bude vypadat jeho hodnocení a komentář. Snímek bych spíš doporučila nadšencům pro československou kinematografii, kteří znají podtext a nemají ve zvyku porovnávat se současnými filmovými trendy.                                                                                         Vzhledem k tomu, že v mém dětství se promítaly a vysílaly pouze filmy, které byly natočeny do té doby, než jsem usedla před obrazovku, vyrůstala jsem právě na podobných snímcích. Takže mi z dětství utkvěla především scéna s akutní amputací dolní končetiny improvizovaným nástrojem. :o)

Klasika Edmonda Rostanda v překladu Jaroslava Vrchlického.

Z Václava se rychle stala zkušená mědvědí máma?!? Proč stala? Pokud dobře počítám, je to už třetí vrh medvíďat, která odchoval.

Když pomyslím na to, ce se v roce 1942 dělo v Evropě, je to až s podivem, že se točily kvalitní filmy. Poctivé české drama vykreslující život na vsi.

Magická přitažlivost alkoholu dokreslená hudbou Jiřího Srnce. Za stěžejní scénu považuji, když sedí Mašek (Vladimír Ráž) u Zemánka (JIří Sovák) a je fascinován grogem ve sklenici před sebou. Opatrně bere sklenku do ruky jakoby se laskal, přivoní. Nakonec podléhá a grog vypije. Krásně jsou vykreslené i partnerky alkoholiků a jejich rodiny. Na téma závislosti byla natočena už řada snímků, ale tento považuji za velice vytříbený.