Marthos

Dana Medřická hraje tu bezcitnou hyenu zajíkající se patologickou nenávistí a lakotou tak, že tuhne krev v žilách, ale nutno předznamenat, že stejnojmenná divadelní hra, kterou Sokolovský o něco později (1978) inscenoval také na jevišti pražského Národního divadla, je škvár nejhrubšího zrna.

Říká se, že peníze kazí člověka. V Ostrovského hře se oběťmi této nezvladatelné vášně stávají lidé, jejichž přehnaná ctižádostivost, rozmařilost i důvěřivost je přivedly až na okraj společnosti, tam, kde se z člověka stává jen veš v kožichu druhých. Ale protože láska, jak známo, dokáže divy, získají všichni provinilci, velcí i ti, kteří se hříchu dopustili ve jménu cti, šanci vymanit se z bludného labyrintu marnosti a útrap – jak jinak než opět prostřednictvím peněz. Stařičká studiová inscenace z dřevních dob československého televizního vysílání navždy uchovává, navzdory nedokonalému technickému záznamu, špičkové herecké kreace předních umělců – Olgy Scheinpflugové, Vladimíra Šmerala, Václava Vosky, Jiřiny Jiráskové a Jiřiny Petrovické. A také Vladimíra Pucholta, tehdy sotva dvacetiletého benjamínka, který se záhy vyhoupl na výsluní filmové popularity.

Vzpomínky národního umělce Rudolfa Deyla jsou vzácným ohlédnutím za dobou a lidmi, kteří k divadlu a herectví ještě utíkali. Dávné obrazy pražských ulic, trhů, hospůdek, šantánů a kabaretů se s obdivuhodnou přesností zrcadlí v paměti tohoto doyena české Thálie, jsa při tom živoucím svědkem bohatého kulturního a společenského života našich předků.