Jana Dítětová

Jana Dítětová, vlastním jménem Jana Kalabzová, se narodila 7. října 1926 v Plzni. Narodila se do rodiny hospodského a už odmalička, díky péči své matky, tíhla k divadlu. V Plzni navštěvovala baletní školu a v dětských rolích vystupovala v operetách a pohádkách na prknech plzeňského divadla. V deseti letech se Janina rodina přestěhovala do Prahy.

Navštěvovala pražské gymnázium Elišky Krásnohorské a od třinácti let Hereckou školu E. F. Buriana (1940 – 1941). Po násilném skončení Burianova divadla prošla soubory Městského divadla v Kladně (1941 – 1943), pražského Intimního divadla (1943 – 1944), Městských divadel pražských (Vinohradské divadlo; 1944 – 1945). Po osvobození si zahrála v novém Burianově divadle D 46 (1945 – 1946), divadle Československého filmu, Divadle státního filmu a nakonec v Realistickém divadle na Smíchově (1951 – odchod na odpočinek v roce 1989).

Zezačátku na divadelních scénách ztvárňovala mladé a temperamentní dívky, často naivní („Hrátky s čertem“, „Strakonický dudák“, „Mirandolina“ či „Loupežník“). Již brzo dozrála k charakterním rolím mladých a dozrávajících hrdinek („Višňový sad“, „Othello“, „O myších a lidech“, „Komedie o umučení“, „Možná je na střeše kůň“, „Hodina lásky“ a další). Charakteristika jejího herectví byla zejména v hlubokém vnitřním prožitku a emocionálním projevu. K lepšímu vyjádření charakteru postavy používala různé výrazové a mimické prostředky (např. správná intonace, práce s gesty a pečlivé držení těla). Jana Dítětová byla dvakrát vdaná: nejdříve za filmového režiséra a scénáristu Vladimíra Vlčka (1919 – 19??), a podruhé za herce Josefa Vinkláře (*1930). S ním měla syna výtvarníka Jakuba Vinkláře (*1955).

Na divadelních prknech si ji jako šestnáctileté všiml režisér Miroslav Cikán a svěřil ji hlavní roli dcery starého drožkáře (představoval ho Jindřich Plachta) Boženky Šourkové v komedii KAREL A JÁ (1942). Do konce války vytvářela různé mladé, krásné a naivní dívky (ŠŤASTNOU CESTU, U PĚTI VEVEREK, JARNÍ PÍSEŇ, PRSTÝNEK a nedokončené filmy PŘEDTUCHA, Z RŮŽE KVÍTEK a BLUDNÁ POUŤ).

V polovině čtyřicátých let se objevila po boku svého kolegy Zdeňka Dítěte v milovnických dvojicích (Robert a Baruška v PRSTÝNKU, zubař Vaněček a Květa Fabiánová v POLIBKU ZE STADIONU). Díky tomu si diváci chybně mysleli, že jsou oba umělci v příbuzenském vztahu (bratr a sestra či muž a žena). Byla to však jen náhodná shoda jmen. V další letech vytvářela Dítětová další role mladých dívek: Věra Budínová (NIKDO NIC NEVÍ), Eliška (DIVÁ BÁRA), Marie (ZOCELENÍ), Lída (BYLO TO V MÁJI), mladá Pavlátová (DOVOLENÁ S ANDĚLEM), Máňa (ANNA PROLETÁŘKA), Hanči (PSOHLAVCI), Tonka (MÁJOVÉ HVĚZDY) a plno dalších. Film však nikdy celkově nevyužil její dramatické a herecké umění.

Na začátku šedesátých let se odmlčela a na plátna kin se vrátila až v roce 1968 životní rolí rozhlasové novinářky Heleny Zemánkové v dramatu Jaromila Jireše podle Kunderova známého románu ŽERT. Film byl však brzy zakázán a na Janu Dítětovou do konce života čekaly již malé a okrajové role ve filmech NÁVRATY (Kunešová), DÝM BRAMBOROVÉ NATĚ (zdravotní sestra Žofka Šimonová), CUKROVÁ BOUDA (Hartwicková), BABIČKY DOBÍJEJTE PŘESNĚ! (robot – babička Carmen), PRODLOUŽENÝ ČAS (Fořtová), S ČERTY NEJSOU ŽERTY (dobrosrdečná babička mlynáře Máchala). Naposledy se na filmovém pásu objevila jako vrátná v dramatu OPERACE MÉ DCERY (1986).

Jana Dítětová často účinkovala v rozhlase, dabingu a hojně v televizi (ve filmech KONEC VELKÉ EPOCHY, KRÁLOVSKÉ USÍNÁNÍ, JAK VYTRHNOUT VELRYBĚ STOLIČKU, JAK DOSTAT TATÍNKA DO POLEPŠOVNY, CUKRÁRNA, PŘÍPAD PLATFUS, NADĚJE MÁ HLUBOKÉ DNO aj. a seriálech RODINA BLÁHOVA, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA a ROZPAKY KUCHAŘE SVATOPLUKA ad.).

Za roli ve filmu ZOCELENÍ (1950) získala v roce 1951 Dítětová Státní cenu za herecký výkon a v roce 1967 titul Zasloužilé umělkyně. O jejích životních trampotách napsal její syn Jakub Vinklář knížku „Jana Dítětová – vzpomínky z lásky“ (vyšla v roce 1998). Jana Dítětová zemřela v osamocení 9. listopadu 1991 v Praze ve věku šedesáti pěti let.

Jaroslav "krib" Lopour