Jak vytrhnout velrybě stoličku

Tak dobiehanie zameškaného z detstva, tzv. povinných filmových jázd, nie je až tak bolestivé, ako som sa obával. Zároveň však nie je nad čím jasať. Minulý rok S tebou mě baví svět, tento Jak vytrhnout....Vždy som si myslel, že sa myslí normálna stolička na sedenie, ale tak všetci sme občas trochu prihoretí...Poledňákovej film nie je až tak komédia, základ filmu je skôr dramatický. Na maminku je vyvíjaný trochu nepochopiteľný tlak ohľadom hľadania si nového "tatínka", ako by sa rúcal svet. Holého hlášky pôsobia trochu vykonštruovaným dojmom, na nervy mi ale liezť počas filmu nezačal. Milo pôsobia po sebe nasledujúce scény, keď malý ledva pluhuje pri malom zjazde a hneď nato dáva veľké oblúky na nevyjazdenom svahu. Takzvaný druhý plán filmu (i keď tu skôr ten prvý), inteligentne vsunuté problémy nekompletnej rodiny a otázok ako z toho von, je samozrejme v rodinných filmoch ocenenia hodnou pridanou hodnotou. Touto cestou zdravím aj Ítího, ktorého som nedávno po čase videl. (30.12.2014)

V případě volného cyklu polokomediálních, polocharakterních televizních inscenací Marie Poledňákové se podařilo a daří pojednat podstatné téma: odvrácenou tvář feminismu a nesnáze ženy, která našla odvahu sloučit své profesní představy i mateřské závazky do jednoho uceleného, vždy napjatě žitého života ženy socialistické práce bez odlehčující možnosti přídatných služeb. Zní to skoro frázovitě a hrozně ekonomicky a jakoby mimo komediální rámec díla; je to ovšem zavádějící pocit. Napětí, které se z těchto vzájemně se podpírajících i rušících klíčových poloh vytváří, se stává nosnou základnou pro celý gejzír polovážných, polokomických scén, jež dávají dítěti netušené možnosti. V Tomáši Holém a jeho výbojném chlapeckém mužství byl tento výchozí rámec dokonán. Zběsilost, s níž toto zdánlivě bezbranné děcko usiluje o emancipaci nejen vlastní, ale v rodícím se patriarchální dikci svého nitra i své milované mámy, odzbrojuje; okamžiky hlubokých bezděčných mouder se střídají s uličnickými příhodami nezvladatelného syna a je těžko odlišit, kdo koho trestá či odměňuje víc: zda rodič potomka, nebo naopak. Němcův part, úloha nevinného muže, jemuž bylo bez zlé vůle odepřeno otcovství, je v této uvozující inscenaci potlačena. Cesta k dotvoření vlastně existující úplné rodiny, řešícímu problémy všech jejích členů, je cíl, který poetice celého bezděčně vznikajícího volného cyklu dává směr, hloubku i výhled. Komediální je ve VELRYBĚ současně společensky kritické (připomíná o něco starší nájemnickou trilogii, která do Tháliiny náruče přivedla Ivu Andrlovou). Dobové strázně osamělé matky a neposedného nápaditého syna poprávu získaly - a dále získávají - svou nadčasovost v nových a nových generacích svých vděčných, rozradostnělých diváků. Myslím, že právem. (02.12.2007)

"Tak ho svážeme do pytle a hodíme do řeky." Více se mi líbí letní pokračování, ale i díl o velrybě (zkomoleninu "verlyba" mimochodem děsně nesnáším) má co nabídnout, byť mi v dětském věku přišel hrozně tíživý (Prahu pod smogovou peřinou nedokázaly vyvážit ani zasněžené Krkonoše). Navíc tím, jak člověk stárne, vidí v Poledňákové filmech stále víc. Je fajn, že režisérka dokáže oslovit diváky několika generací (nebo aspoň dokázala, než přišla s Krokodýly). (258.) (23.06.2007)

Metr deset vysoká kombinace Kecala a inspektora Clouseaua hraje na milostný triangl o vrcholech hrdá maminka, nechápavý horolezec a strejda Jindřich, co by v modro-červeném kostýmu mohl z fleku nahradit Christophera Reevea a ani by si nemusel vycpávat tu hrušku mezi nohama. Přirozenost naší Shirley Temple s kšandami nerozporuji, to spíš typický humor Marie Poledňákové, co je kypřen plytkým vztahovým dramatem a uspokojováním tužeb po rodinném kýči. Evergreen ano, ale ne pro mě.. (02.05.2023)

Marie Poledňáková asi dobře věděla co u diváků uspěje a co jim v ne příliš pestrém televizním programu schází. Podle slov mé maminky se v té době stály u kin fronty jak na banány a pomeranče před Vánocemi. To se dneska taky nevidí. Dřív bylo kino v každé větší vesnici a dneska se to ruší kde se dá. Holt je jiná doba. Nicméně trio Jana Preisová, František Němec a Tomáš Holý vypadalo jak kdyby se znalo odjakživa a jen tak náhodou je při tom natáčela kamera. Příběh je celkem obyčejný, ale díky neobyčejnému herectví Tomáše Holého a ostatních představitelů, si nedovedeme český film bez této komedie představit. Už jen ta hudba se zaryje hluboko do mysli a nedá se na ní zapomenout. Stejně tak jako na tu krásnou Vaškovu velrybu, vždycky jsem si přál umět tak hezky malovat... (30.12.2007)