Májové hvězdy

Nápis nad školní tabuli ve třídě, kde se poručík Rukavičkin setkal s učitelkou Janou, zní: "Pravda vítězí. Děkujeme Rudé armádě." Ano, jsou časy a časy. Vstup sovětských vojsk do Československa v roce 1945 byl vnímán jako osvobození, vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 jako okupace. Situace a potřeby lidí vždy tvoří kontext, rámec vnímané události, který určuje i pojetí pravdy. Jsou tedy časy a situace a příslušné jim pravdy. Univerzální pravda je snad pro všechny časy a situace stejná - život bez utrpení - morálního či fyzického - je přece lepší. ___ Světlý film v duchu nadějných 60. let s celou řadou malých zdařilých drobností. (08.05.2011)

Válka. Osvobození. Radost. Život a smrt. Aškenazyho povídkový kaleidoskop prvních květnových dnů pětačtyřicátého roku klade před diváky čtveřici malých, takřka komorních, lidských příběhů, setkávajících se vlastně tak trochu náhodou ve chvílích pro ně osudových. Pro někoho ony májové hvězdy zazářily, jiní už je neviděli. Jímavé vyprávění jednotlivých epizod se postupně proměňuje ve vysoce humanistické poselství, jehož nositeli jsou nejen sovětší vojáci, ale také všichni ti zdánlivě malí a bezvýznamní lidé, pro které válka znamenala určitý mezník v jejich životech. Střet dětské fantazie, prvních milostných probuzení i traumatického vyrovnání se se sebou samým patří zcela určitě k nejvýraznějším mementům tohoto pozoruhodného filmového díla, jehož lyrické zabarvení jakoby oddalovalo hrůzné okamžiky kamsi do pozadí. Vnitřně ztlumené, civilně odehrané party v podání Brejchové, Peška, Jany a Zdeňka Dítětových, skvělého Miloše Nedbala, Kreuzmanna a dalších, včetně sovětských herců v čele s Alexandrem Chanovem a Vjačeslavem Tichonovem, zůstávají dominující hodnotou Májových hvězd, v mnohém se odlišujících od tematicky příbuzných poúnorových filmů (Vávrova a Drdova Němá barikáda) nejen svým pojetím, ale také přístupem (nelze si nevšimnout absence jakékoli politické angažovanosti). Poselství, připoutávajíc k sobě další generace, je natolik silné, aby mohlo být dnes i v budoucnu jakkoli deformováno a znehodnocováno. Je to ona nesmírná lidskost, s níž byli obětovány miliony pro životy druhých. Lidskost, která naplno vyvěrá také prostřednictvím Májových hvězd. (23.03.2014)

Moc dobře jsem věděla, proč jsem Májové hvězdy nechtěla zařadit do edice Filmy patří lidu. Zdejší kritika je tedy na místě. Ale starého psa novým kouskům nenaučíš. Čili vysvětlit pánům producentům, že pouhá skutečnost koprodukce ČSR a SSSR rudý film nedělá, je asi tak stejně platné, jako si stát za svým, že Jana Brejchová není hlavní hvězdou a na obálku nepatří. Další důvod byl ryze pragmatický - film už před rokem 2011 byl poměrně dobře dostupný a v zahraničí na DVD vyšel. Logicky měla mít přednost Nevěra jako pokračování Botostroje, který se stal ikonickým filmem řady, ale uhájit si už jen tento titul mělo za následky dehonestování celé myšlenky edice. Takže výsledným DVD (nejen) s Májovými hvězdami je přesně ten výrobek, proti kterému se mělo bojovat. Disk je holý, je pouhou digitální VHS, grafika přebalu i potisku se snaží jen marně parazitovat na prvních titulech řady. V citátech na vnitřní straně krabičky se nedozvídáme nic zvláštního, nejdůležitější sumář na zadní straně více řeší osudy pozdějších emigrantů. Kdo chce kam, pomozme mu tam. ___ K filmu samotnému jen tolik, že Aškenazyho mozaika na téma květnových dnů roku 1945 zapadá směle do lyrických tendencí českého filmu, ale jednotlivé povídky netvoří natolik sevřené dílo, aby se daly považovat za sugestivní nadčasový skvost. Dětské herectví plné naivizmu vévodí první části, která se přelévá do neutěšených pubertálních emocí a ty zas jen tvrdě narážejí na syrovou miniaturu vězně z koncentračního tábora. Závěrečnou lidovou frašku v tramvaji sice ocením skrze množinu dříve populárních herců v malých rolí, ale tuto je potřeba brát zdaleka s největším nadhledem. Protože kdykoli bude nějaký český řidič tramvaje v Moskvě, určitě se dočká stejně otevřené náruče jako tento Sovět v Praze. (01.08.2013)

Tento film by se dal rozdělit do 4 mini příběhů, z nichž překvapivě žádný není sám o sobě vůbec špatný, bohužel však mají všechny min. jeden velký škraloup. První příběh nepřirozeně ukecaného hošíka, druhý poněkud citově nevyrovnanou dívku, třetí přespříliš vypaseného a rozradostněného navrátilce z Osvětimi a u čtvrtého, který se naopak zrovna moc nepodařil, může divák více ocenit tak maximálně vtipnou vložku s nadrženým duchovním otcem. A samozřejmě je zde jistá heroizace a humanizace ruského vojáka, která někdy skřípe více, jindy méně (na druhou stranu, je třeba vzít v potaz historii-sověti opravdu byli jásavě vítání a s vděkem bráni jako osvoboditelé) + vcelku nezvládnutá jazyková stránka (přecejenom, čeština i ruština jsou si sice v mnoha ohledech podobné, ale zase tak moc, aby si oba národy tak dobře rozuměli, taky ne, nemluvě o střetu azbuky a latinky). A když k tomu přičtu, jak si snímek stojí v konkurenci s jinými tehdejšími "perlami", možná trochu nadhodnotím, ale ty slabší 3* ještě dám. (08.10.2012)

Začlenění do budovatelské edice LEVNÝCH KNIH (Filmy patří lidu) se v tomto případě viditelně minulo smyslem. Nepochybně se tu totiž jedná o jednu z nejzdařilejších koprodukcí naší filmové historie vůbec. Zařazení ruských herců nadaných velkou uměleckou erudicí i vlastní osobní zkušeností z Velké vlastenecké války (nikoliv náhodou se objevuje mezi melodiemi filmu slavnická hymnická SVATÁ VÁLKA či jinak POVSTAŇ ZEMĚ), jak ji symblizuje tehdy mladý Vjačeslav Tichonov, filmu a jeho autentičnosti jen prospělo. Milostné vzněty, vyměňované mezi Janou a Rukavičkinem, naznačují, že skutečná láska dnešní sex dalekosáhle - lidsky a v lidském rozměru mimo a nad někdejší pokrytecké puritánství - přesahuje. K ocenění je i nápis ve školní třídě, v němž se vedle Rudé armády objevuje i prvorepublikové masarykovské PRAVDA VÍTĚZÍ (cenzura musela mít obě oči víc než přivřené). Zajímavé jsou i některé nápady (náhodně přeskočivši jiskra na školním demontračním generátoru uvolňuje milostné napětí mezi začínající učitelkou a ruským ženistickým poručíkem). I způsob, jakým na sebe navazují jednotlivé povídky, je vynalézavý svým rámcem setkávání a míjení, jež pro poslední válečné dny bylo tak typické. Tramvaj, která projíždí čerstvě osvobozeným městem, úlevná radost tryskající snad z každého chodníku a ulice, mrtvý sovětskoruský voják nesmyslně umírající v prvních hodinách míru, konfrontace se světem odcházející První republiky (komisní Kreuzmannův řidič tramvaje, nádherná babička jinak neznámé Marty Májové i mladý pár z úvodní povídky), to všechno činí z HVĚZD dílo plně srovnatelné s legendární Vávrovou NĚMOU BARIKÁDOU, natočenou v období bezprostředně poválečném, či skvělým a nedoceňovaným Krejčíkovým VYŠŠÍM PRINCIPEM. Patosu, snad s výjimkou úvodní a současně i uzavírající scény na dětském parkovém pískovišti, je tu jako šafránu; totéž platí i optimistických tónech; dominuje civilní vedení herců a v pozadí cítíme tíhu povědomí krutých, nezvratných ztrát, s nimiž ti, kteří přežili válečné běsnění, už musí žít napořád po zbytek svých dnů. MÁJOVÉ HVĚZDY mají - máme-li je už nějak zařadit - kvality nesporně "trezorové" svým nadčasovým přesahem, který v sobě pro vnímavého diváka skrývají i dnes. (08.07.2011)