Cesta zpátky

Několikrát mi napadlo, že se Krška pokoušel z Cupáka udělat českého Jamese Deana alias rebela bez příčiny a podle mého se to v tomto filmu aspoň částečně podařilo. Na rozdíl od jiných dobových filmů mi téměř nic nevadilo a vychutnala jsem si dobovou Prahu i mladé (a dobré) herce Cupáka, Vinkláře i Dítětovou. Jen Bohdalová, která vypadala jak od kolotoče, mě (už tradičně) štvala. (27.01.2014)

Václav Krška si byl nejjistější v adaptacích literatury a hudby 2. poloviny 19. století, Šrámek, Turgeněv a Smetana byli jeho autoři, svět 2. poloviny 50. let byl přeci už někde jinde, zdrsněl a romantičtí hrdinové existovali spíše ve světě zločinu než ve školních škamnách bouřících se anarchistických studentů. Cesta zpátky na mě zapůsobila jemnou poetikou všedního dne, kina, jazzu a náběhu k filmu noir. S tímto světem ale lépe souzněli Jiří Krejčík, Václav Gaier či Zdeněk Brynych. Je tedy škoda, že k dalším šrámkovským adaptacím a Jarním vodám se dostal až těsně před smrtí koncem 60. let (výjimkou byla patřičně temně syrová filmová verze prozy Šrámkovy souputnice z neumannovské olšanské skupiny Marie Majerové Kde řeky mají slunce z roku 1961). P. S. Ovšem takhle ukočírovaného Karla Högera ve prospěch celku jsem snad nikde jinde neviděl. (07.02.2013)

Příběh hlavně o pocitech viny z nepovedené loupeže v pokladně kina, která skončila smrtí náhodného svědka. Ze tří mladých mužů, kteří loupež provedli, má výčitky hlavně jeden, který se schovává v loděnici. Plánuje emigrovat do Hamburgu, ale jeho rozhodnutí naruší celnice Tonka, do které se zamiluje. (31.05.2020)

Václav Krška byla velká osobnost československého filmu, jeho umělecký cit pro lyriku nebo drama byl nezaměnitelný. Cesta zpátky vypráví příběh o mladých chlapcích, kteří okrádají milence na lavičkách a jednoho dne se rozhodnou vyloupit pokladnu kina, při čemž zemře jeden člověk, který se jim postaví. Krška pak rozehrává perfektní drama, kde strach a odpovědnost hrají hlavní roli. V postavách mlaďochů se představí Josef Vinklář (záporák, jak má být), Eda Cupák a Oldřich Slavík, v roli Tonky Jana Dítětová. (31.03.2019)

Krška si zvykal objevovat člověka především v jeho emocích a reakcích; možná proto mu nejvíc vyhovovaly příběhy charakterizující skutečnost básnickou obrazností. Dramata rozhodování a váhání – nikoliv odhodlaného činu – ovšem nepřestávala Václava Kršku znepokojovat a vzrušovat. V Cestě zpátky, pod níž je podepsán coby scénárista Pavel Kohout, dochází k určitému předělu v Krškově tvorbě, když režisér do popředí staví psychologizující polemiku s dobou a společenským ovzduším. A přestože Krška bezesporu vnímal určitou vágnost scénáře, který je i přes nepopiratelnou snahu ukázat co nejvíc z tehdy nepříliš frekventovaných témat jednostranný a tezovitý, imponovala mu nabízená úvaha nad nepoddajností tehdejších mladých lidí, jejichž bezstarostný pohled na život může vést až ke zločinu. Krška, který ve svých filmech oslavoval mládí a kterého pokaždé zraňovaly jakékoliv příznaky skepse, ovšem vlivem nevyváženého a nepropracovaného scénáře podlehl vizuálnímu zvýraznění. S napětím sledujeme Cardovu zběsilou jízdu na motorce, která je stříhána s hollywoodskou razancí a okázalostí. Věrohodně působí atmosféra nočních ulic a uliček, včetně Václavského náměstí, pasáží, výkladů a neonových reklam. Tuzarova kamera si libuje v dráždivých scenériích ztemnělého přístaviště, kam je situován příběh Freddyho a celnice Tonky. Vyvrcholením této vnějškové fixace jsou i hudební (Macourek) a herecké (Cupák, Vinklář, Slavík, Dítětová, Šmída, Höger...) projevy, které svou kritickou vymezeností upozorňují na nežádoucí jevy soudobých společenských dramat. Přestože tato nová psychologická linie v Krškově další tvorbě posléze nepokračuje, nelze opomenout, že společně s Krejčíkovým Probuzením (1959) se jedná o jeden z prvních filmů, který varoval před lhostejností, netečností a snadným pokušením. (27.03.2019)