Karel a já

Jindřich Plachta opět spolehlivě zvládá roli starého dobráka. Spolu s ním tu vystupuje několik dalších představitelů tehdejší herecké elity - všichni, snad až na Jaroslava Marvana, ve svých typických úlohách. Také scénář nebo hudba Josefa Stelibského moc nepřekvapí. Klasicky naivní zápletka komedie počátku 40. let je ale patřičně oživena, a to několika lehce vtipnými (a těžce dojemnými) rozhovory Plachty s koněm, milostným jiskřením na střechách, bohatým výběrem různých prostředí (luxusní vilka, prosté stavení starého drožkáře, Sázava, cihelna, . . .). Konfrontace vybrané mluvy a řeči periferie je (podobně jako např. ve Falešné kočičce) hodně křečovitá. Ale když na vás někdo hodí cihlu a řekne: "Pardon! Promiňte!", tak asi neodoláte. (10.11.2005)

Jindřich Plachta během protektorátu vytvořil mnoho skvělých rolí a v roce 1942 to byli hnedle čtyři, pochopitelně nejvíce ceněná byla asi role obecního blázna Janka Pudeše ve filmu podle románu Jana Drdy "Městečko na dlani", to byla opravdu pamětihodná a významná role, i když ne přímo jedna z hlavních, ale divákovi opravdu lehce zapamatovatelná. Ale zpět k filmu "Karel a já". V charakteristice tohoto filmu najdeme mnoho komických situací, nejen mezi Plachatou a Karlem, ale i mezi Marvanem a Dohnalem, či kominíkem Peškem a Janou Dítětovou (filmový debut a to ji bylo teprve 15 let!), či Dohnalem a Dítětovou. Jaroslav Marvan, tu vytvořil nezapomenutelnou a do té doby vskutku nezvyklou a neobvyklou roli cihlářského dělníka Tondy. Opravdu velice výrazná role i co se týče peprně vystříbřeného a trochu nezvyklého slovníku, doplněném o tehdejší dobové výrazy. Montérkový Tonda - kolikrát předtím a kolikrát ještě potom? Ale veškerou pozornost na sebe opět upoutal dobrácký Jindřich Plachta se svým drožkařským koněm Karlem (s koněm hrál Plachta vůbec často viz napříkald filmy Tonka Šibenice nebo Obrácení Ferdyše Pištory), se kterým jednal opravdu jako s živým kamarádem, jedním z nejvěrnějším. Všechny ty vážné rozmluvy s Karlem, neměly opravdu žádnou chybu, to se musí prostě vidět. Krásné bylo i okomentování kominíka Peška. Jedná se víceméně o docela slušný lidový film, lepší tehdejší průměr, Ale přeci jenom to byl stále velmi jednoduchý až prostoduchý příběh, poslepovaný dohromady, jak se jen dá, a jen díky Plachtovi a jeho koni Karlovi, kteří jsou ve filmu hlavními postavami, to ještě jakžtakž dopadlo, bez nich by to bylo možná ještě o poznání horší. Abych to konečně už nějak ukončil, na tento optimistický film s prostředí obyčejných lidiček velkoměsta, jakoby ještě z časů první republiky (nicméně už v době protektorátu) se rád kdykoliv znovu podívám, prostě se mi líbil a kdykoliv si ho znovu rád připomenu a lidé v tý těžké době hltali všechno české méně kriticky, zato s vědším nadšením. A za co ty 3*? Tak určitě za herecké výkony Plachty, Marvana, Dohnala, za dobrou kameru a za pěkné exteriéry, tuším, že někde z Berounky a ze Zbraslavi. (24.09.2007)

Peklo, rozpoutané po úspěšném atentátu na Heydricha v květnu téhož roku, smetlo nejen statečné parašutisty v kryptě cyrilometodějského kostela, ale i stovky bezejmenných lidí, odvážných i vystrašených. Zdá se potom takřka nemožné, že v těchto podmínkách vznikaly veselé příběhy plné radosti i mladosti, takové, jakým je právě Cikánova komedie o napravení nenapravitelného a lehkomyslného továrnického synka. Volba Jindřicha Plachty do role podivínského drožkáře, který si svého Karla hýčká s pověstnou něhou a laskavostí byla trefou do černého. Jeho svrchovaně autentické herectví, zcela přirozené, prosté a bez vší okázalosti souzní jak s příběhem, v němž má navrch láska člověka k člověku, tak s tím, čemu se říká přátelství lidí a zvířat. Plachta ale není sám, jsou tu i další, kteří ve stínu přiléhavých ateliérových dekorací vytvářejí šťavnaté lidské typy – sympatická, teprve šestnáctiletá Jana Dítětová, půvabná Hana Vítová, jejíž proměna v uraženou novomanželku, cynickou a něžnou zároveň, je vskutku nečekaná, laskavá Nasková, Dohnal, Pešek i vynikající Marvan v roli zcela protichůdné. Osudová sázka, která změnila jeden lidský život k lepšímu, by mohla, navzdory svému stáří, sloužit i jako vhodná záminka k současné, ne právě lichotivé bilanci na trhu práce. Cikánova veselohra je kromě jiného živoucím důkazem, že i v těžkých časech lze vdechnout život nesmrtelným filmovým okamžikům, na které vzpomínají ještě další generace vděčných diváků. (04.10.2008)

Reziser Miroslav Cikan /Provdam svou zenu, Konec Cesta 1959 a Výstraha 1953/ natocil slusnu protektoratnu komediu, ktora sa vyhyba politike. Tematicky je to o rozlucke so slobodou, o zenbe, oddavkoch atd atd. Kazdopadne akysi punc ludovosti tomu nemozno upriet, Cikan bol u mna vyborny reziser, hoci hodne filmov natocil este v 30. rokoch. S tym mam ja problem, lebo v 20. a 30. rokoch minuleho storocia len sa zacinala ceskoslovenska kinematografia budovat - a ja mam taky pocit, ze reziseri /Otakar Vavra, Cikan, alé i povedzme Bielik/ sedeli doma v obyvacke, kukali na US hollywoodske kulty a rozmyslali ako to pretavit a pretransformovat na domace - ceskoslovenske pomery. Tak, aby to domorodci v CR a SR pochopili : 55 % (07.08.2018)

Milé, kvalitiní, typicky "Cikánovské". Filmy Martina Cikána mají takovou zvláštní atmosféru - milou, poklidnou, typicky prvorepublikovou... Film "Karel a já" je tomu příkladem. Snoubí se tu nevšední děj, roztomilé pavlačové prostředí a také exteriéry (ve filmech této doby ne tak obvyklé), výborná herecká garda... Nechybí ani ponaučení. Film jak má být. 70% (03.10.2010)