Sarkastic

Tak jsem si po delší době pustil Lynche v očekávání další šílenosti, ale Zběsilost mi přišla na jeho poměry vcelku „normální“. Tedy, dějem (docela přímočarým a nijak zvlášť originálním), postavy byly švihnuté dostatečně (a právě o nich film je). Především Marietta a Peru (pokud beru v potaz ty důležitější pro „příběh“, těch vedlejších roztodivných tu je pak pochopitelně také pěkná řádka). Ladd mi svou nádhernou nesnesitelností pila krev po litrech snad od jejího prvního záběru, Dafoe byl tak perfektně slizký, že se mu podařilo vytvořit jednu z jeho nejlepších kreací vůbec, prakticky každý záběr si ukradl pro sebe, a je jen velká škoda, že si na něj divák musí tak dlouho počkat (ústřední pár pak paradoxně příliš výrazný není, ačkoliv je tu Cage docela sympaťák a Dern zase dost sexy). Film si plynul, u některých scén jsem se nejistě smál (snad to bylo účelem, i když např. „Lov bizonů“…co to sakra?!), ale nejvíc člověka zajímalo ono vyústění. A to by nesměl být Lynch, aby nezvolil velmi kontrastní závěr, že…Celkově to vidím na slušné 4*.

„My za ně pášem trestnou činnost a vony takhle!“ Mix komedie a hudebního filmu, který je mnohem zábavnější, než se může na první pohled zdát. Pravda, pozornost pánské části publika se snaží získat trochu laciněji (ne že bych si přímo dělal čárky, ale těch scén, ve kterých Jaroslavě Schallerové NEvyčnívaly bradavky, by se dalo napočítat tak na prstech jedné ruky), ovšem kdo by to filmu zazlíval, že…dívčí půvab je prostě jeho nedílnou součástí, na druhou stranu, prim hrají skvěle obsazený a přesný Menzel spolu se Svěrákovými dialogy (spousta podařených hlášek a slovních výměn). Co říci k písním…texty někdy byly i vcelku nápadité, bohužel často zanikaly pod nánosem hlasitější hudby. Žádná z písniček nebyla vyloženě zapamatovatelná (krom té ústředí, která člověku spíš postupně začne lézt na nervy), víc mě ovšem zklamalo to neskrývané přezpívávání. Převážně jsem se ale bavil, takže to ještě ty slabší 4* budou. „Prý si píšete s Frankem Sinatrou.“ - „Frank mi píše. Já jsem se k tomu ještě nedostal.“

„Mám záchvaty paniky, Harolde“. - „To je dobře. To mají všichni moji klienti.“ - „Jo, ale žádný z tvých klientů není pod takovým tlakem.“ - „Žádný z mých klientů nemá takový talent. Kdybys tyhle záchvaty neměl, dělalo by mi to starost.“ - „Tentokrát je to jiné. Vidím věci. Věci, které nejsou skutečné. Třeba teď to vypadá, že nemáš kalhoty.“ - „Já je taky nemám...“ Před zhlédnutím jsem měl trošku obavy, aby to nebyla jen předělávka filmu Ten, kdo stojí v koutě, přece jen, stejný herec, „outsiderovská“, introvertní postava, která píše a je zároveň sama sebe hledající …některé motivy byly podobné, film však šel svou vlastní cestou. Už způsobem vyprávění, kdy si divák názor na některé situace a v konečném důsledku i postavy postupně upravuje, tudíž musí být neustále ve střehu, protože i zdánlivě nepodstatný moment může být jedním z důležitých střípků do skládačky života hlavní postavy. Příjemně melancholické nálady se tu ovšem člověk nakonec přece jen také dočká, jen v o něco posmutnělejší verzi. S hodnocením končím též na solidních 4*.

Šlo o moje první filmové setkání s Václavem Kadrnkou, ale dost možná také poslední. Neřadím se sice k divákům, kteří mívají problémy s artovými snímky vyznačujícími se pomalým tempem či dlouhými záběry, ovšem, jak to říci…vybavuje se mi trefná replika Jana Kašpara o zvědavých invalidech, kteří vydrží hodně, ale…! Více než šnečí tempo, superdlouhé statické záběry spolu s hypnotickou atmosférou se mě nejednou pokusily dostat do říše snů. Odolal jsem, avšak jen díky mé tvrdohlavosti, která mi velí, že musím (přece!) dokoukat úplně všechno…a pak kvůli tomu jedinému pozitivnímu na tomto filmu, tedy Rodenovi. Ne že by měl moc co hrát, ale i z toho mála dokázal něco vykřesat, takže to postupné nervové zhroucení, při kterém rytíř Bořek, hledající jehlu v kupce sena, vidí svého syna ve všech a všem, se tak nějak dalo vstřebat, jakkoliv mi byla tahle postava spíš nesympatická. Obvykle chodím proti zdejšímu proudu kritizující nové české filmy, u kterých se snažím hledat hlavně pozitiva, zde to ovšem moc nejde, a proto ty slaboučké 2*.

Mezi novými westerny si už raději pečlivě vybírám, mnohdy totiž opravdu není o co stát. Mezi kladné výjimky posledních let, myslím jimi Kosti a skalp spolu s Brimstone, se zařadí i Nepřátelé. Ti začínají pěkně zhurta, na nic se nečeká a snímek se s nikým nepáře. Záhy tempo sice výrazně zpomalí, ale to už má film plnou divákovu pozornost a zájem (nebo alespoň v mém případě tomu tak bylo). Postupně se utvoří výprava, jejíž součástí být rozhodně nechcete, nikdy totiž nevíte, kdo další zrovna „zařve“. Snad i proto je divák napjatý, i když se film nikam nežene. Ostatně, není to jen o tom převést někam pár indiánů a traumatizovanou paničku, jde o cestu za smířením (sám se sebou, ostatními) a odpuštěním (sobě, jiným). O to emocionálně drsnější je pak postupný zmar…ačkoliv úplný konec byl očekávatelný, tvůrci ho naštěstí dokázali vcelku důstojně ukočírovat, podobně jako scénu v nemocnici, která byla též na hraně. Ve výsledku jsem tak nepochopil jen pasáž s útokem na lovce (na co, sakra, čekali?!). Silné 4*, velká spokojenost.

„Jestli chceš, můžeš se mnou na takovou skupinu s dobrou terapeutkou.“ - „Budou tam lidi?“ Tak mě Miroslav Krobot v roli režiséra/scenáristy poprvé trošku zklamal. Ano, jeho předchozí tvůrčí díla Díra u Hanušovic či Čtvrtá hvězda měla řadu much a mušek, ale převážně jsem se u nich bavil. V Případě Kvarteta už ale smích či poutavost docela často chyběly. A já nechápu, co se stalo, zdálo se, že by vše mělo fungovat. Krobot se Smékalem znovu spolu, přítomnost hned několika herců Dejvického divadla, specifické prostředí Olomouce, částečně téma vážné hudby, postavy mně věkem nepříliš vzdálené, tím pádem i jejich řešenými problémy blízké…a přesto zbylo jen pár podařených hlášek a situací, jinak nic, co by mě nějak zvlášť bavilo (a ani s „mimózními“ dialogy bych problém neměl, pokud by měly něco víc do sebe). No, nebudu házet flintu do žita, snad příště…protentokrát slabší 3*. „A mohl by ses nám teď krátce, svými slovy představit? Hraješ na violu…?“ - „Na housle.“ - „No vidíš, přece jen jsi nám o sobě něco řekl.“

„…celý život jsem měl strach. Až do té doby, kdy jsem zjistil, že umírám…tehdy jsem si uvědomil, že i když realita dokáže být hrozná a bolestivá, je to taky jediné místo, kde se slušně najíš. Protože realita je skutečná. Chápeš, co tím myslím?“ Hezká pohádka. A zdaleka nejen pro puberťáky, jak jsem si myslel před zhlédnutím, řadu narážek by snad ani pochopit nemohli. Nezastírám, taky jsem ani zdaleka nepobral úplně všechny odkazy (otázkou je, zda se to vůbec dá při jediném zhlédnutí, zvlášť když člověk nezná předlohu), ale to mi nezabránilo se dobře bavit (hlavně tím co bylo v OASIS, který byl podstatně zajímavější než „reál“, ovšem na celkovém zážitku se to až tak neprojevilo). Z filmu jsem cítil obrovské nadšení pro věc, které mě okamžitě nakazilo. „Nabušený“ zvuk a vizuál tomu jen dodaly. Mezi herci vládne Rylance, který nad všemi vyčnívá, a to i přesto, že nemá až tolik prostoru (potěší i podobně skromná přítomnost Pegga). A také na něm vše nestálo jako v Mostě špionů, takže u mě si Spielberg po předchozím zklamání reputaci vylepšil.

Řehořek se od Proměn posunul zase o něco dál. Pravda, zprvu jsem k tomu mixu dokumentárního a hraného filmu moc důvěru neměl a zpočátku mě to snad i rušilo, ale pak se mi podařilo tento způsob nevnímat a nesoustředit se na něj. Propojení příběhů 3 různých „hrdinů“ bylo i zpracované lépe, nenásilněji než jak tomu bylo třeba právě u Proměn. A více pohledů na danou problematiku bylo jedině ku prospěchu věci, a přestože zvláštní vztah policisty a feťáka byl vůbec nejzajímavější (asi nic ve filmu mě nebavilo pozorovat více), bylo mi v podstatě jedno, kdo byl zrovna na plátně, „těšil“ jsem se na každého z nich. A režisérův způsob natáčení a technická stránka věci byly znovu výborné. Ano, mnohdy dosti (pře)stylizované (a bohužel opakující se), ale nijak zvlášť nerušící. Poněkud horší to pak bylo s hereckými výkony, se kterými to bylo trochu jako na houpačce, což platilo jak v případě postav hlavních (hodně těžký part pro Nováka, nepříliš šťastný casting v případě Königa), tak těch vedlejších. Hodnocení vidím na slušné 4*.

„Kdo jsme? Když je nedokážeme ochránit? Kdo jsme?!“ Konečně! Po všech těch zklamáních a průserech posledních let přišel Krasinski a dal mi alespoň malou naději, že ne z každého hororu mně nutně musí rupnout cévka vzteky nad tou všeobjímající debilitou. V Tichém místě jsem sice nejdřív kapánek trpěl (tím, jak moc mi ti malí smradi pili krev), ale tvůrci mému trápení brzy trochu odlehčili (hihi...ehm) a dál to už byla moc „příjemná“ podívaná. Pravidlo bylo jasné, buď budete ticho, nebo končíte (to kdyby platilo i v reálu…tolik klidu…teda, to byla nadsázka…možná). A díky mistrné práci se zvukem/tichem se podařilo co chvíli šponovat napětí na maximum, a o mrazivou atmosféru či zdařilé lekačky též nebylo nouze. A alespoň pár postav se chovalo vcelku racionálně (pominu-li nápad přivést na svět uřvané fakáně, které s sebou může kdykoliv stáhnout zbytek famílie). A vůbec tam těch logických renonců (krom snad ještě „sýpky“ a faktu, že sluch „strávníků“ sem tam maličko haproval) bylo málo. Jako poděkování musím napálit 4*.

„Koneckonců, nikomu, kdo je ochotný obětovat někoho ze své vlastní krve, se nedá plně důvěřovat.“ Tak tahle „scifárna“ mi sedla. Vytknout se jí sice dá až hanba, od impotence Úřadu účinně zasáhnout přes možnost nabourat se kamkoliv až po nesmrtelnost postav (největším „sci-fi“ je pak konec). Ale zaměřit se jen na nedostatky by byla velká škoda. Má jít o budoucnost...ale ta vypadá až nepříjemně reálně, snad o žádném výstřelku, ať už technickém či ideologickém, se nedá s jistotou říct, že tu za „pár let“ skutečně nebude. Ale pochopitelně nejvíc jde o souhru postav a opatření, bez kterých to nejde. O sestry jsem se bál, fandil jim. Užíval si napětí a atmosféru. A co říct k Noomi… maskéři jí samozřejmě pomohli, přesto dokázala vdechnout život 7 různým postavám, což by každý neutáhl, za to klobouk dolů. Vůbec je casting zajímavý, ač jde o hollywoodský film, norský režisér si přizval hned několik seveřanů a žádný z nich se neztratil (třeba takový Hagen, ten se pro role slizounů snad narodil). I přes výše zmíněné zápory končím na solidních 4*.