Sarkastic

„Slyšela jsi mě?“ - „Jo.“ - „Co jo?“ - „Jo, že tu nejsou žádný tajemství.“ - „Když jsou v domě tajemství, je v něm i hanba. A my tu hanbu nechceme.“ A malinká Cáit si už hanby užila víc než dost…Cáit je nesmělá, ustrašená dívenka, která je psychicky silně poznamenaná. A z jemných náznaků si divák může snadno domyslet, co bylo špatně v předchozím dívčině žití (všechno). A pro publikum není nic lehčího než fandit hlavní hrdince, ke které se poprvé v životě někdo chová nejen lidsky, ale dokonce s láskou, a doufat, že napáchané škody ještě půjdou odčinit. Baví ho zároveň hledání si důvěry mezi ní a postarším párem. A divák by Cáit moc přál, aby u nich mohla zůstat, ale dobře si uvědomuje realitu…a úplný konec mě osobně emocionálně sejmul. Ano, navzdory tomu, jak poklidný, pomalu plynoucí film s minimem dramatických scén to byl. Jenže tenhle snímek je o emocích pod povrchem a niterné atmosféře (své dělá i krásná kamera). A protože mně se podařilo na tenhle malý, komorní, křehký a citově čistý film správně naladit, dám solidní 4*.

„Místo jako je toto, musí pokračovat, jestli mi rozumíte…ne? Tak se zkusím vyjádřit jasněji. Zaplatíme vám třicet tisíc liber, když otěhotníte s mým synem a porodíte jeho dědice.“ A to je nabídka, která se neodmítá, i když se vám z ní dělá špatně…anebo ne? Režisér Kragh-Jacobsen mě až do teď nezklamal. Navíc stejně jako v o 4 roky starším Mifune vsadil na podobný žánr a do hlavní role znovu obsadil Iben Hjejle. A přestože začátek působil velmi nadějně, po cca půl hodině přišel moment, který v podstatě zruinoval dosavadní atmosféru, a já jakožto divák moc netušil, jak s tím naložit. Zvlášť, když tři mechanici působili spíš nevtipně. Vše, co pak následovalo, bylo z velké části uhozené, a především docela rozpačité. Nemám problém s tím přijmout absurdní a střelenou zápletku, pokud má alespoň nějaké mantinely. Tady však byla ta nadsázka často až za hranicí toho, co mě ještě dokázalo pobavit. Prapodivné náhody a motivace postav, které moc nedávaly smysl, mě postupně začaly nudit, a konec se mnou emocionálně nehnul. Dám pouze slabší 3*.

„Přines mi láhev vody.“ - „Pane, tohle je vesnice Pasi.“ - „A?“ - Jsou z nižší kasty, pane. Z nejnižší. Chovají prasata. Nepijeme vodu, které se dotkli. Nesmíme se jich dotknout. Ani jejich stíny na nás nesmí padnout, pane.“ - „Nihal Singhu, dones mi jednu.“ Protože nový komisař to hodlá dělat podle sebe…Divák je na tom podobně jako hlavní hrdina. Snaží se proniknout do místních poměrů a jejich nepsaných zákonů, zvláště pak do šíleného kastovního systému, který je opravdu absurdním reliktem minulosti. A proto ve výsledku ani nejde tak o kriminální případ, jako spíš o problémy indické společnosti jako celku. A ten přesah je zajímavý jako celé vyšetřování, které nemělo příliš slabých míst. Jistě, konec je až přespříliš idealistický, ale já byl převážně spokojen, takže dávám solidní 4*. „Obhajuješ systém.“ - „Jen dělám svou práci. Nedochází k vraždám ze cti? Myslel jsem, že o tom s tebou můžu mluvit. Ale nevěříš v umírněnost. Chceš, abych byl aktivista, ale dodržoval zákony. Chceš mít hrdinu, Aditi.“ - „Ne, Ayane. Chci někoho, kdo nečeká na hrdinu.“