major.warren

Zásadní dílo, které pomohlo vysvětlit "co je to film" a významně přispělo k popularizaci kinematografie coby nového druhu umění, leč v té době stále považovaného primárně za pouťovou atrakci a chvilkový trend. Jen těžko si lze představit, že jej Georges Méliés natočil v roce 1902...

Filmová "balada" o všem, co určitým způsobem souvisí s lidskou existencí. Poblouznění, touha, hamižnost, lidská zrůdnost, láska… to všechno Mizogučiho film ztělesňuje. Náležitě pochmurný, přitom svůdný příběh, prodchnutý kouzlem nadpřirozenosti, staví Povídky o bledé luně po dešti do skupiny těžko uchopitelných snímků a zároveň je po právu řadí mezi nejvýznamnější díla japonské kinematografie. Film, který se nedá zařadit do určité žánrové skupiny, po vnitřních stránkách se vymyká všemu, co jsem dosud viděl, přesto je natočen klasickým způsobem a všechno, co v něm je, má své opodstatnění, byť je to často velmi abstraktní. Srovnávat styl Kendžiho Mizogučiho s Akirou Kurosawou není na místě, oba dva umějí vyprávět, oba pro mě představují průkopníky modernistické kinematografie. Pro fanouška japonských filmů je však zajímavé zkoumat ty drobné rozdíly v jejich přístupu k filmové řeči. Mizogučiho styl mi nepřijde až tak zásadně jiný od toho Kurosawova, přesto je patrně odlišný v oblasti tvůrčí estetiky. Mizoguči vypráví lyričtěji, tajuplněji, v jeho vyprávění je až něco mystického (což je jistě přeneseno z literární předlohy). Kurosawa mi připadá zase o něco přímější, epičtější, což je jistě výhoda pro vyprávění velkých hrdinských příběhů (Sedm samurajů). Japonská kinematografie je příliš rozsáhlá na to, aby průměrný divák mimo Japonsko mohl přirozeně pochopit veškeré její skryté významy a paralely, byť jsem přesvědčen, že její síla tkví právě v tom, že je skutečně univerzální a nadčasová. Přesto, že jim nemusíme ve všem zákonitě rozumět, dokáží japonští filmaři (Kendži Mizoguči je jedním z nich) svými díly tvořit zázraky; především pak umějí zhmotnit základní pravidlo kinematografie, že film by měl v prvé řadě přivádět diváka k úžasu. Kázat a moralizovat může až potom! A navíc Povídky o bledé luně po dešti nalézají jedinečnou rovnováhu mezi nádhernou filmařinou a svým vnitřním sdělením divákům.

Lasse Hallström točí jen krásné filmy a Pravidla moštárny nejsou výjimkou. Stejně jako v Co žere Gilberta Grapea a Čokoládě i zde naplno rozvádí a využívá svého režijního rukopisu, podle něhož se jeho filmy dají rozpoznat od první minuty. Atmosféru a styl samozřejmě neutváří jen Hallströmova režie a cit pro vyprávění, ale i hudba Rachel Portman a kamera Olivera Stapletona, kteří se dokázali přesně naladit na vlnu Irvingova příběhu a hudebně a vizuálně jej patřičně zpracovat. Tobey Maguire (Homer) je vynikající, stejně tak Michael Caine v roli doktora Larche (po právu získal Oscara). Charlize Theron (Candy) je zase neuvěřitelně nádherná! Romantickými scénami Hallström v souladu s příběhem naplňuje pravidla žánru, aniž by však působily jako samoúčelné nebo převládaly zbytečným sentimentem, s nímž režisér úzkostlivě šetří a snaží se mu vyhýbat s vědomím rizika, že se film propadne do říše kýče. Na místo strojených slz Hallström raději kouzlí poetiku a dává prostor skutečným emocím, které dokážou přirozeně zahřát u srdce i rozplakat. Pravidla moštárny jsou neskonale lidský, divácky příjemný, dojemný a tematicky pestrý film (lékařství, otázka potratů, romance, pracující černoši), který dojme a potěší každého diváka. 80%. No, co bych dodal? Snad jen, že Jan Svěrák udělal velkou chybu (což nejspíš dobře ví), když adaptaci Irvingova románu odmítl.

Výborný, jednotný, strhující film! Tam, kde by ostatní režiséři spotřebovali příliš mnoho slov, stačí P. T. Andersonovi nastolit atmosféru tak silnou (čehož dosahuje za pomoci znepokojivé hudby Jonnyho Greenwooda a výtečné kamery Roberta Elswitta), že vám doslova nedá vydechnout. Oscarový Daniel Day-Lewis v roli muže, který chtěl mít moc a peníze a nezdráhal se kvůli tomu jít až na krev... Oproti němu pak stojí neméně skvělý Paul Dano v roli proradného kazatele Elie. Vyprávění Paula Thomase Andersona je téměř nesrovnatelné s ničím, co se v posledních dvaceti letech v americké kinematografii objevilo. Až na krev je podobenstvím lidské chamtivosti, bezcitnosti a bezohlednosti. Na straně druhé pak leží ladem ukrytá pole ropy, která se stávají zásadním hybatelem celého příběhu a vzestupu Daniela Plainviewa (Day-Lewis).

Kdyby... Malcolm McDowell v urputném boji proti totalitním autoritám školního systému. Kultovní snímek Lindsaye Andersona je dalším ze seznamu pozoruhodných děl, které využívají surreálných prvků (zejména v závěru) pro vytvoření dějového i významového zpestření. A je to navíc jeden z prvních filmů, kde naplno zaujala světová úroveň kameramana Miroslava Ondříčka.

Werner Herzog možná už natočil o něco oslnivější filmy, přesto i jeho Špatnej polda (The Bad Lieutenant: Port of Call) stojí pořád na mimořádně vysoké filmařské úrovni, má vypravěčský speed od začátku do konce, skvělou atmosféru a v hlavní roli naprosto famózního Nicholase Cagea (výkon na zcela srovnatelné úrovni ve Scorseseho Počítání mrtvých). 80%. Eva Mendes a Fairuza Balk jsou pak nádherným zpestřením celého pochmurného příběhu.

V přístavu Elii Kazana je mimořádně významné sociálně-kritické drama, kterým režisér a scenárista Budd Schulberg přenášejí na plátno skutečné události i vlastní pohnuté zkušenosti z období v Americe vrcholícího Mccarthismu (kolektivní pokrytecké hysterie), které pak navždy silně poznamenali jejich profesní i osobní životy. Kazanovi se podařilo nalézt přirozenou paralelu mezi osudovým pochybením a dramatickým příběhem Terryho Malloye, který se navzdory přesile a tragické ztrátě bratra (Rod Steiger) tvrdě postaví zločinnému uskupení předáků (Lee J. Cobb), čímž Kazan své jednání sice přímo neospravedlňuje, ale upřímně se za něj staví a určitým způsobem jej vysvětluje. V přístavu stojí na nezapomenutelném hereckém projevu Marlona Branda, který v roli Terryho Malloye předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Zvláštní úlohu v Terryho snaze o vykoupení pak představuje Karl Malden v roli otce Barryho, který je sice nepřímým, přesto však stejně silným a odhodlaným bojovníkem proti zlu, které v přístavu panuje, a také Eva Marie Saint, představující sestru člověka, jehož smrt si Terry dává za vinu. V přístavu je výjimečný film, který má hodně co říci i dnešním divákům, nesnaží se zalíbit, zbytečně nemoralizuje, jasně vystihuje boj jedince se společností, konkrétně se zkorumpovanými mocipány, a zcela po právu se stal klasikou americké (i světové) kinematografie.

Chuť třešní mi v lecčem připomněla Kaurismäkiho snímek Smlouva s vrahem (hlavní hrdina je navíc typově velmi podobný Jeanu-Pierru Léaudovi), byť z hlediska autorské poetiky se jedná o dva zcela odlišné filmy. Chuť třešní je nepochybně netradiční a vskutku nedějový film, který obchází klasické narativní postupy, nesnaží se zalíbit ani hrát na emoce, nevyužívá hudbu a spoléhá se spíše na atmosféru vyprahlého okolí než na příběh. Jako celek je pro mě však velmi impozantní, po vnitřní stránce dokonce duševně povznášející. Přirozenou cestou totiž pojednává a trefně pojmenovává existenční otázky člověka, přičemž diváka staví do pozice tichého pozorovatele, který jako by seděl vedle na sedadle terénního vozu, v němž se příběh z největší části odehrává. Režisér nic nevysvětluje, zkrátka nastaví jasnou premisu a dál už jen vypráví. Íránská kinematografie pro mě stále zůstává dosud neobjevenou cestou plnou překvapení. Styl vyprávění Abbase Kiarostamiho se mi hodně líbí, byť pro zahraničního diváka může působit až příliš svérázně. Kiorastami ve svém filmu netlačí ani tak na herecký projev Homayouna Ershadiho, který vynikajícím způsobem ztvárňuje hlavního hrdinu pana Badiiho, jako spíše na práci s kamerou, a mnohem více prostoru věnuje vyniknutí hornaté krajiny v okolí Teheránu, než aby jakkoli odbočoval k motivaci hrdinova jednání. Právě čistota Kiarostamiho tvůrčí estetiky a pravdivého zachycování světa kolem tvoří významnou součást stylových prvků Chuti třešní. Cesta pana Badiiho do vlastního hrobu sice stále nikam nevede a v podstatě se točí v neměnném rytmu - nastoupení případného "hrobníka", vysvětlení celé situace, odmítnutí nabídky - přesto divák zůstává zvědavý, zda se mu jeho záměr ve finále podaří uskutečnit a povede se mu zemřít. K mému překvapení ani pomalé tempo filmu zde není na škodu, ba naopak pomáhá ještě více rozvinout divákovy myšlenkové asociace, které se k postavě a jednání pana Badiiho vztahují. Chyběla mi ovšem pointa a bohužel jsem nepochopil ani závěrečný epilog. Chuť třešní se mi ale i tak moc líbila. Je to rozhodně neobyčejný film, který stojí za pozornost.

Nenápadný půvab buržoazie zůstává z hlediska filmového surrealismu nedostižnou ukázkou toho, jak efektivně se dá tento umělecký (snový a podvědomí osvobozující) směr ve filmovém vyprávění využít. Luis Buňuel má oproti jiným filmařům, kteří točí v surrealistickém duchu, jednu velkou přednost, a tou je závažnost společenského sdělení jeho snímků. Nenápadný půvab buržoazie je na první pohled salonní konverzací, kterou však právě snová struktura vyprávění (realita x sen x sen ve snu) posouvá do fáze neobyčejně fascinujícího díla, které od doby svého vzniku (1972) vůbec nezestárlo a stále v sobě přechovává aktuální celospolečenská témata, mravními nešvary počínaje a buržoazními přežitky konče. Značně rozvolněná stavba scénáře, na němž Buňuel spolupracoval s legendárním Jeanem-Claudem Carrierem, podporuje humornou, téměř groteskní složku filmu. Buňuelův významný cit pro společenské podobenství, kvalita hereckých výkonů v čele s Fernandem Reyem v roli velvyslance Rafaela, a obrazová pospolitost dělají z Nenápadného půvabu buržoazie možná vůbec nejlepší "surrealistický film" všech dob. Na rozdíl od jiných totiž Buňuel umí se surrealismem zacházet tak, aby zbytečně neodtrhával pozornost od ústředního tématu a zároveň zůstal nedílnou součástí vyprávění.

Loni v Marienbadu s sebou přináší velmi rozporuplné reakce. Bez hlubší analýzy dle mě nelze mluvit o jeho přímém rozuzlení, natož pak o pochopení. Což je ovšem jen klamná hra na líné diváky. Alain Resnais a spisovatel Alain Robbe-Grillet se se záměrem obohatit prostředky filmové řeči pustili do cíleného podvracení úlohy vypravěče a budování narativní nespolehlivosti. Jejich dílo se pohybuje na hraně mezi sny, realitou, pravdou a lží, jež lze ovšem jen velmi těžko rozlišit. Konverzační hra paměti a střípkovitých vzpomínek přináší spoustu působivých okamžiků - především ryze výtvarného charakteru. Z formálního hlediska mi Resnaisův film v lecčem připomněl Démanty noci Jana Němce, byť zatímco Němcův film nespotřebuje v podstatě jediné slovo, Loni v Marienbadu je na dialogu (často nesimultánním) postaveno. Nemám nic proti existenciálnímu bloudění a surrealistickým náladám ve filmu, avšak u Loni v Marienbadu se nedostaví nejen náznak pointy, ale ani potřebné emoce, které jsou pro mě v těchto dílech často zásadní. Co ve mně ovšem film vyvolal, a co tvůrcům v žádném případě nemůžu upřít, jsou otázky; ať už ohledně fabule, tak zejména o konstrukci osnovy. Resnais a Robbe-Grillet v mých očích zkoumají subjektivní zrcadlo lidské osobnosti, utvářejí vlastní, snový svět, v němž neexistuje nic chronologického ani logického. Doslova popírají racionální uspořádání a stav věcí. Dalekosáhlé popisy prostředí, citových výlevů a ozdobných detailů, které si hlavní hrdinka již stejně nepamatuje (možná ani pamatovat nemůže?) jako celek záměrně porušují dostatečně silnou strukturu, podle níž by se divák mohl orientovat. Z mého pohledu by Loni v Marienbadu slušela daleko čistší a prostší forma vyprávění – tedy držení se žánru na půdorysu stylové emociální detektivky s napínavou atmosférou, která v magickém prostředí barokního hotelu houstne každou minutou; popř. jako cesta k pronikání do kontur fikčního světa. Podotýkám, že jsem se na tento legendární snímek velmi těšil a plánoval jsem se (ještě před uzavřením kin) vydat na jeho obnovenou premiéru. Cítím tedy trochu zklamání. Film prakticky nedokázal udržet mou pozornost a myšlenkami mě nutil stále odbíhat jinam, nedokázal jsem ani nasát jeho atmosféru, ani si všímat potřebných vodítek. Určitě v budoucnu zkusím Loni v Marienbadu zhlédnout znovu a pokud ve mně zanechá větší dojem, pokusím se ho podrobit delší analýze. Význačné dílo moderní kinematografie to totiž bezpochyby je. 65%.