major.warren

Strach nad městem je dnes již kultovní kriminálkou s Belmondem v hlavní roli. Svým způsobem se jedná i o jeden z jeho prvních filmů (mimo komediální žánr), který si získal všeobecnou popularitu. Henri Verneuil je zručný režisér, navíc skvěle buduje napětí, které spoluutváří především sugestivní tvář vraha Minose v kombinaci s děsivou hudbou Ennia Morriconeho. Belmondo zde snad vůbec poprvé hraje roli, jež ho nejvíce proslavila; drsného komisaře a neodolatelného svůdníka, který nejde daleko pro ránu, kaskadérské kousky ani svérázný humor. S odstupem času se ve filmu dají najít určité nelogičnosti, nicméně jako celek Strach nad městem nezastárl ani o den. Zejména při akční sekvenci v metru se mi stále tají dech. A i když jsem ho viděl mnohokrát, ve chvíli, kdy se zjeví psychopatický Minos se skleněným okem, mám pokaždé chuť zalézt pod křeslo.

RECENZE: Konečně! Filmový Zátopek dokáže strhnout - Českokrumlovský deník Režisér David Ondříček přináší po několika letech čekání komplexní portrét muže, který zasvětil celý život běhání. Neidealizuje ho ani jej neočerňuje. Zkrátka Zátopek je ve filmu takovým, jakým byl i v reálu. Především však Ondříček natočil svůj letitý sen způsobem, před nímž je třeba smeknout. Nevysvětluje, nemoralizuje. Vypráví! Václav Neužil je za ztvárnění Emila Zátopka hoden největší nejen herecké úcty. Nic nevystihuje jeho výkon přesněji než věta: On Zátopka nehraje, on jím je. Společně s Marthou Issovou v roli Dany Zátopkové tvoří dvojici snů. On je prosťáček, ona ho miluje, a i přes některé rozpory, týkající se zejména odlišného názoru na děti, panuje mezi nimi jedinečná souhra. Právě soužití manželů Zátopkových je vedle Emilovy sportovní kariéry hlavní dějovou linkou, kterou film sleduje. Nehrozí žádnou fádní romancí, manželské dialogy jsou přímé, peprné i dojemně humorné, což ještě umocňuje přirozená krása slováckého nářečí. Jejich vztah ovšem neleží pouze na úrovni manželské, jeden druhému jsou také rovnocenným konkurentem ve světě sportu, zvlášť když se společně octnou před novináři a bojují o pozornost. Vystavěn je Zátopek dle klasického „hollywoodského“ modelu; využívá retrospektivy, přičemž postupuje od Zátopkových běžeckých začátků přes osudové setkání s oštěpařkou Danou Ingrovou až po drásající finále na olympiádě v Helsinkách v roce 1952. Na rozdíl od jiných děl v něm není snad jediná scéna navíc, celkově je střídmý, bez popisných vsuvek skáče napříč časy a v závěru si dokáže diváky vyloženě podmanit. Trochu přebytečně vyzní jen vyprávěcí rámec s Ronem Clarkem, i když je nutné zdůraznit, že působí o poznání přirozeněji než v jiných životopisech; svým způsobem zde má i význam pro určitou katarzi australského běžce. Film jako by běžel v tempu samotného Zátopka (čemuž dopomáhá zejména hudba). Dvě hodiny deset minut utečou pocitově jako voda. Konečně se u nás zrodil opravdu skvělý životopis, který si nehraje na kazatele velkých pravd a nesnaží se ani o uměleckou pózu. Tvůrci navíc přesně zúročili dávná slova Miloše Formana, že nejlepší způsob, jak říct pravdu, je „vyprávět ji zábavně.“ Není ve všem dokonalý, přesto se sluší napsat: Filmařská úroveň Zátopka je světová! 80%.

RECENZE: Black Widow je solidní komiks. Dívčí hra se povedla - Českokrumlovský deník Jedním z nejočekávanějších filmů letošního roku je bezpochyby novinka Marvelu se Scarlett Johansson v hlavní roli, jež pod názvem Black Widow konečně vstoupila i do našich kin. Výsledek? Parádní komiks se vším všudy, který tentokrát vedou ženy, zatímco muži zůstávají upozaděni. V Black Widow, navzdory tomu, že se jedná o podívanou tzv. „pro všechny,“ se zajisté odráží současná atmosféra v Hollywoodu, přičemž nutnou dávku feminismu tvůrci nezapřou ani kdyby chtěli. Přesto nemohu říct, že by mi to zrovna v tomto případě nějak zvlášť vadilo. Dívčí jízda funguje výborně a v podstatě jakýkoliv vpád mužských hrdinů je tu spíše navíc (i když postava Red Guardiana úžasně baví). Scarlett Johansson je tradičně skvělá. Příjemným překvapením je pak Rachel Weisz, a zejména Florence Pugh v roli hrdinčiny sestry Jeleny. Líbí se mi, že krom akce je v Black Widow i dostatečné místo pro vztahy, především rodinné, což příběhu logicky poskytuje prostor pro určitý přesah. Skalní fanoušky potěší zmínky o předešlých událostech série, zkušenější diváky zase přímé či nepřímé odkazy z historie kinematografie; hlavně na staré bondovky. První půlka je lepší; akčnější, vtipnější, soudržnější. Po úvodní sekvenci v podobě retrospektivy z 90. let se v Budapešti setkávají Johansson a Pugh, které si zpočátku celý film tak trochu kradou pro sebe a dohromady tvoří geniální dvojku, k níž se až později postupně přidávají další postavy. Přemíře digitálních triků se v komiksu těžko vyhneme, jako celek je ovšem Black Widow natočena velmi zručně. Ačkoli je druhá polovina klasicky natahovaná a konec se neobejde bez zbytečně velkých emocí, ve výsledku je to opravdu fajn film a příjemný start nové éry MCU. Přesně splňuje to, co bych od něj jako divák očekával. Je zábavný, akční, částečně napínavý i sentimentální. To vše patří k žánru, který reprezentuje, a jsem rád, že tvůrci nezapomněli a poctivě jej dodrželi. 70%.

RECENZE: Rytíři spravedlnosti v sobě nesou víc než jen příběh pomsty - Českokrumlovský deník Anders Thomas Jensen natočil film, který se velmi těžko popisuje. Na jedné straně vypráví severskou komedii natočenou v osobitém stylu a v hlavních rolích se svými kmenovými herci. Na straně druhé film sleduje příběh pomsty; pomsty amatérské, ovšem v podání svérázné skupiny hrdinů tak zábavné, že se zkrátka nedá nesmát ani v okamžicích, kdy kulky tříštivě rozsévají vše kolem. Zápletka vypadá asi takto: dojde k určité (nešťastné) události, která posléze propojí několik postav, až se zprvu maně vybaví slavných 21 gramů. Dramatický začátek však rázem vystřídá směsice humoru a tiché osudovosti. Mads Mikkelsen, úplně jiný než v nedávném Chlastu, je opět výborný; jeho fyzický výkon a zasmušilý výraz působí na kameru mimořádně přesvědčivě a je to právě on, kdo vede čtyřčlennou skupinu „spravedlivých rytířů“ na jejich cestě. Seskupení hrdinů je trochu šílené: voják, jeho dcera, její přítel, matematik a dvojice hackerů; většinu z nich navíc tvoří pomyslní vyděděnci společnosti. Přesto načas utvoří jednu velkou rodinu se zdánlivě společným cílem: vyrovnat se s bolestivou ztrátou a najít a potrestat viníky. Jensen vzdoruje tradicím žánru a přeskakuje od temného thrilleru přes lekci psychologie až k nejčernější komedii, chvílemi hraničící s groteskou. Rytíři spravedlnosti jsou výborně vystavěni a s režisérovým uměním vrcholí v jeden z nejsilnějších závěrů, jaký jsem v posledních letech ve filmu viděl. Abychom si rozuměli, není to žádný nový Kmotr, ale zkrátka a dobře parádně napsaná i natočená “komedie,” která baví s každým dalším okamžikem víc a víc. O skvělé pointě (celém závěru) netřeba hovořit. A ideálně si o Rytířích spravedlnosti nezjišťujte vůbec nic. Byla by totiž škoda nechat si dopředu prozradit, byť jen nepatrnou část ohňostroje překvapení. 85%.

Budeme-li na film Náš vůdce nahlížet čistě jako na znepokojivé podobenství toho, jak snadno lze i v dnešní době vzniknout autokratické / diktátorské skupině, jež se zcela vymyká jakékoliv kontrole, je rozhodně namístě dílo Dennise Gansela patřičně ocenit, protože po tematické stránce zcela přesně ilustruje vlastní závažnost i aktuálnost. Pokud bychom se ovšem na film zaměřili i z jiného úhlu nežli jen z toho tematického, zjistíme, že jeho narativní struktura, práce s postavami a určité vystupňování děje jsou z formálního hlediska velmi zajímavé. Oproti předešlému filmu režiséra Dennise Gansela, Napola: Hitlerova elita, je Náš vůdce filmařsky vyspělejší, ucelenější a ve finále emočně silnější. Vyprávění je spíše epizodické, rozdělené do jednotlivých dní v týdnu a sledující hned několik postav z řad studentů i učitelů. Hlavním spojovatelem všech linií je středoškolský učitel Rainer Wenger, člověk s oblibou pro anarchii a netradiční způsoby výuky. Když započne týdenní projekt o státních formách vlády, Wenger, kterému je téma anarchie převzato jiným učitelem, je nucen zabývat se formou autokracie a jejím významem. Wenger z tohoto tématu není zpočátku nadšený, ale ve chvíli, kdy pro studenty vymyslí malý experiment – názornou ukázku autokracie – jeho pohled se náhle změní. Náš vůdce je vícevrstvý, než by se mohlo zdát. Krom přímého podobenství s nacistickým Německem, je především silnou výpovědí o tom, jak lehce se může na počátku zajímavý a dobře myšlený experiment zvrhnout v ničivou bouři, ze které není cesty zpět. V závěru filmu pak vyvstává otázka, jak moc je učitel zodpovědný za takto radikální odbočení svých studentů od původní, nevinné myšlenky projektu, který sám stvořil. Na to si musí odpovědět každý sám… 70%.

Neskutečné zklamání, které jsem ovšem vzhledem k diváckým ohlasům tak trochu čekal. Oproti předchozím dvěma dílům nové trilogie nemá Vzestup Skywalkera už vůbec nic z původních Star Wars. Není tu žádný příběh, postavy a jejich osudy (a také původy) jsou úplně nesmyslné, v celém filmu se v podstatě nic neděje a konec pak jen slepě kopíruje Návrat Jediho. Mají jediné štěstí, že nezabili Chewieho, jinak bych šel v hodnocení ještě níž. Je to skutečně nejslabší díl série, byť si nemyslím, že je to přímou vinou J.J. Abramse jako spíše celé Disney franšízy, která tímto filmem definitivně přidala značku Star Wars mezi atrakce v Disneylandu. Herecké výkony jsou tu o ničem, kamera ani triky nijak nezaujmou a popravdě snad vůbec poprvé mě nijak zvlášť nevzala ani Williamsova hudba. Je to velká škoda! "Hvězdné války" by si zasloužily rozhodně lepší a především silnější ukončení. 55%. Pět procent navíc za pěknou závěrečnou scénu.

RECENZE: Na shledanou na cestě. Co spojuje Zemi nomádů s generací beatniků - Českokrumlovský deník Vítěz tří Oscarů a Zlatého lva na festivalu v Benátkách je spíše nenápadný a komorní. Tím většího překvapení se od něj však diváci dočkají. Zbytečně nevysvětluje, nemoralizuje, vypráví čistě a nekomplikovaně, ve výsledku pak naplňuje přirozenou krásou. Režisérka Chloé Zhao dobře ví o čem, proč a jak hodlá vyprávět. Kouzlo jejího stylu tkví právě v tom, jak je prostý, ať už se jedná o vedení herců, hudby nebo kamery. V Zemi nomádů tak není ani trocha vyumělkovanosti. Frances McDormand hraje pořád skvěle. Její (již třetí) herecký Oscar byl jednoznačně namístě. V Zemi nomádů představuje ovdovělou šedesátnici Fern, která se s náznakem samoty a stárnutí v očích vydává v dodávce na cestu za novým, zcela odlišným způsobem života. Tato pozice McDormandové mimořádně svědčí a herečka své postavě, kromě smyslu pro humor, dodává i určité životní východisko napříč celou její cestou. Vyprávění se nese v poměrně neměnném rytmu. Hlavní hrdince vždy do života někdo vstoupí, vystoupí a později zase nastoupí. I to následně přispívá k tomu, že je Země nomádů velmi soudržný film, přestože je v zásadě nedějový a cyklický. Nenudí, spíše tiše fascinuje. Snad jen příliš natahovaný závěr by si žádal o kousek zkrátit. Zemi nomádů můžeme chápat různými způsoby: buďto jako příběh o znovunalezení smyslu života, nebo jako příběh o svobodě; o tom, že něco končí a jiné začíná. Stejně tak se dá přijmout pouze jako film o kultuře nomádské komunity. Jestli si Země nomádů zasloužila Oscara za nejlepší film roku? Ano, protože je to po dlouhé době „obyčejný film,“ který má co říct a nesnaží se nijak parafrázovat plakátová hesla, natož podléhat současným filmařským trendům. Malý, hezký film. V závěru se nabízí jisté srovnání s tvorbou beatnické generace, k níž má Země nomádů po tematické stránce blízko. Příběhy Beat generation možná vyprávějí o něčem trochu jiném, ale podstata zůstává stejná. Že život „na cestě“ je krásný, zvlášť když jej máme s kým sdílet. 75%.

Postřižiny patří k tomu nejlepšímu, co režisér Jiří Menzel a spisovatel Bohumil Hrabal společně vytvořili. Hrabalovská poetika laskavosti a všednodennosti zde určitým způsobem dosáhla svého vrcholu! Knížka je výborná a film věrně zachovává jejího původního (lyrického) ducha. Paní správcová pivovaru v podání úžasné Magdy Vášáryové a hlučný strýc Pepin Jaromíra Hanzlíka pro mě představují ikonické postavy díla Bohumila Hrabala. Jeden z nejkrásnějších filmů československé kinematografie, který potěší nejen všechny milovníky piva.

Vzhůru do oblak patřilo v dětství k mým úplně nejoblíbenějším filmům, přesto jsem na něj skoro zapomněl a znovu jej po dlouhé době zhlédl až včera. Neztratil nic ze svého kouzla. Přívlastek "jen pro děti" je naprosto mimo. Tenhle film si užije úplně každý. Pixar má zkrátka dostatek fantazie a citu pro vyprávění příběhů. Vzhůru do oblak může navíc s klidem konkurovat jakémukoliv hranému celovečernímu filmu. Žádný jiný animák v sobě nenese tolik pohádkového vyprávění a tolik lidské pravdy zároveň. Nádherný film!

Není to špatné, ale je to až příliš přeplácané zbytečnými podzápletkami a postavami. Navíc mě doslova ničí pomyšlení na to, co Disney provedl s postavou Lukea Skywalkera, hrdiny galaxie (jako by Han Solo nestačil). Kdo se za to hodlá zodpovídat?? Jinak se mi ale Poslední z Jediů vcelku líbil. Pořád jsou to zkrátka Hvězdné války, a byť mi celá nová trilogie připadá příliš mechanická, snažím se si ty filmy užít. V epizodě VIII má více prostoru hrdinka Rey (Daisy Ridley je čím dál krásnější), tak konečně i vskutku zajímavě zestárlý Mark Hamill (Luke Skywalker), popř. Adam Driver (Kylo Ren). Chybí mi ale Han Solo, Chewbacca a Lando. Konec není vyloženě zlý, ale působí až trochu moc úsměvně. Jak jsem psal v recenzi na Síla se probouzí: Původní kouzlo a filmařskou sílu Star Wars to nemá, ale důstojné pokračování to je. Jsem zvědavý na závěrečný díl.