Povídky o bledé luně po dešti

Dvě povídky ze sbírky Akinari Uedy filmovým zpracováním dost tratí. Byla vypuštěna jemná ironie a příjemně kousavý nadhled a zůstala jen velmi jednoduchá moralita o pravých hodnotách v životě prostého člověka. Nenadchne ani výtvarným zpacováním, kostýmy byly možná nominovány na Oscara, ale mne tedy převážně rolnické hadry, které na sobě mají herci, nikterak neoslnily. Vlastně mi nejlepší a nejhezčí na celém filmu přišel jeho náhodně objevený obal DVD. (15.07.2007)

Bolestivá náprava poblouzněných lehkovážných mužů. Podmanivá pohádková a v některých sekvencích neodolatelně snová atmosféra (s velkou pomocí hudby), děj je zahuštěný, scény mistrně inscenované a konec sladkobolný. Můj první Mizoguči a velká spokojenost, tenhle styl mi rozhodně sedl víc než to co jsem viděl u Kurosawy. (05.09.2007)

Nádherně poetické vyprávění s jistými pohádkovými rysy. Všechny postavy se na svět dívají jakoby naivně, zjednodušeně, dětsky. Za dospělost budou muset hodně zaplatit. Mix realistických prvků života na japonském venkově, s pohádkovým světem duchů, který dokáže velmi nepříjemně mrazit. Příběh (obsahuje spoilery!) : Hrnčíř jde na trh prodat své výtvory, manželku nechá na vojáky pustošené zemi. Ve městě se však zamiluje do dívky, a na manželku i dítě zapomene. Nakonec však zjistí, že dívka je duch, připoutala ho k sobě magickými silami. Když uteče a vrátí se domů, zjišťuje, že manželka zemřela, a o dítě se zatím staral někdo jiný. (08.05.2006)

Asijské poetické názvy jsou krásné, takže jen pro jistotu: nejde o povídkový film, a není v něm ani déšť ani luna. Dva venkovští zemědělci sní během válečné vřavy o tom, jak na ní zbohatnou. Jejich ženy se jim to marně snaží rozmluvit, a právě jejich osud (pro Mizogučiho typicky) ukazuje úspěch obou mužů v pravém světle. Film, který kombinuje historický realismus s motivy z říše fantasy, je dílem vyzrálého filmaře, který suverénně ovládá možnosti filmové řeči. Výborné, téměř dokonalé (90%). (06.07.2017)

Vyprávění je zpočátku zaměřeno na několik postav, vykresluje charaktery sdílející stejný časoprostor a posléze konstruuje děj do několika narativně paralelních linií, které se napříč filmem propojují. Paralely se nevyskytují pouze na úrovni struktury syžetu, nýbrž na několika dalších úrovních jemných kontrastů mezi postavami, a dokonce na úrovni stylistického systému. Tou základní, explicitní paralelou, je vyvažování tragické linie příběhu Mijagi a Gendžuróa s linií Ohamy a Tóbeie, která je spíše ironickým komentářem tkvícím v postavě Tóbeie, jakožto jakéhosi vesnického šaška (ženy na prvním místě jsou použity zcela záměrně, neboť je film odvyprávěn právě z ženské perspektivy). Několik dalších paralel se dá vysledovat v následujících bodech, za: a) kaple, ve které jedna postava byla zneuctěna a druhá se dočkala svého snu (ve vzájemné symbióze) b) Mijagi a Wakasa – jedna lásku rozdává a ta druhá ji bere (nutno podotknout, že její motivace je zcela pochopitelná a proto ji nelze vnímat jako zápornou postavu) c) porcelánové misky a jejich vnímání měnící se napříč filmem – nejprve omšelé a zapráskané, poté krásné ruku v ruce s perspektivou vnímání Wakasy, a ke konci nádherné z perspektivy vnímání Mijagi, jejíž pohled se naprosto otočil (ze začátku pro umění svého muže v podstatě neměla pochopení, ke konci se stal „mužem jejích snů) d) panoramatické rámování, ve kterém se variuje začátek a konec příběhu a nutí k zamyšlení a interpretaci, zda došlo k nějakému vývinu postavy. Ano, Gendžuró si kvůli své posedlosti uměním a absenci pokory vysloužil bolestné utrpení a změnil se, což výstižně okomentovala Mijagi. Krásný sugestivní (až snový, pohádkový) zážitek o touze po úspěchu a utrpení z jeho ceny obalený syrovou kulisou občanské války, samuraji a nádechem nadpřirozena. (04.02.2017)