Chuť třešní

Podobne, ako môže byť Coppolov Rozhovor filmom o kríze stredného veku, tak ním bude aj Kiarostamova Chuť čerešní. Niekedy to môže zájsť vo vašej hlave až tak ďaleko, že budete mať chuť spáchať sebevraždu a to aj napriek tomu, že podľa všetkého nemáte k tomu nijaký zásadný, navonok viditeľný dôvod. Ale práve v tom to je, že. A čo na to náhodní okoloidúci, ochotní sa s Badim zviesť a vypočuť si, ako ľahko si môžu rýchlo zarobiť balík peňazí? Irán je multi-kulti krajina a tak aj dialógy s troma odlišnými postavami budú mať rozdielny charakter. Ako to Badiho pôvodné rozhodnutie nakoniec ovplyvní? Kiarostami si prichystá na diváka v závere v tomto smere slušnú vtipnú bodku. (20.03.2017)

Pokud si neuvědomíte Kiarostamiho intertextuální rozhovor s filmem Chuť makrel Jasudžira Ozua - kterážto nečekaná souvislost mne zaskočila, ale je zřejmá (navíc Kiarostami věnoval Ozuovi i jeden svůj "dokument") -, tak se ochudíte o poměrně podstatné významové napětí filmu. U vědomí tohoto (snad) postmoderním stylu lze pak pochopit i závěr. Obecně je to dost chytrý film, ale zároveň sám k sobě poněkud emocionálně podvratný (to zajímavé se u mně dělo právě v intelektuální rovině). Kdybych si nebyl vědom těch odkazů, tak bych jej musel vnímal jinak, snad čistěji. V tomto je pak obsažen jakýsi rozpor, který mi snižuje celý film... (14.05.2011)

Kdysi mi tento film přišel svým námětem neskutečný. A s dalšími íránskými filmy Barva ráje a Bílé louky pro mě představuje nezapomenutelnou íránskou filmovou trojku, kterou mohu vřele doporučit každému filmovému fajnšmekrovi. Mimo to představitel hlavní role Homayon Ershadi pro mě dnes potvrdil pozici hereckého barda v taktéž nádherném filmu Lovec draků. Navíc mi neskutečně připomíná Jeremyho Ironse. Že by jen mně? (09.02.2011)

Kiarostamiho slavný film o muži, který se rozhodne spáchat sebevraždu je unikátní především tím, jak ambivalentně pracuje pracuje s informacemi, což vytváří podněcující roušku tajemství. Obrazově jsme téměř neustále napojeni napojeni na hlavní postavu, velkou část filmu s ním kamera jede v autě a my jej sledujeme, přičemž se střídavě prostřihává na hlediskové záběry, kdy vidíme přesně to samé, co muž. Další informace se můžeme pokusit vyčíst pouze z neproniknutelně klidné tváře. Jeho motivy ale zůstávají záhadou a tak divák může pod vlivem viděných obrazů naplňovat mysl volnými asociacemi. Lidé, které muž potkává a snaží se je přemluvit k pomoci s inkriminovaným činem, se mu velmi pádnými - náboženskými i rozumovými - důvody, snaží zabití sebe sama vymluvit. Ve scéně následující po rozloučení hlavního hrdiny se starým mužem, který mu pomoc přislíbí, se ovšem ukáže, že všechny slova byly zbytečné, jelikož žádné moruše, které by v něm znovu probudily touhu žít, nenachází . Muže totiž poprvé a naposledy vytrhne s askeze až náhlá obava o to, aby celý čin neskončil polovičatě a nebyl pohřben ještě zaživa. Zneklidňující závěr přidává už tak vrstevnatému filmu další možné interpretační roviny a není tedy divu, že se Chuť třešní stala mezi novodobými kontemplativními filmy tak oblíbenou. (30.12.2013)

Naprosto vtahující atmosféra během snímání pomalé jízdy z pohledu řidiča směrem na cestu dolu, záběrů na práci na polích či sypající se kameny a písek... působivě rozpracované dialogy na zvolené téma sebevraždy v protikladu k smyslu života... To jsou základní devizy dalšího mimořádného filmu od Abbase Kiarostamiho a současně další road movie z íránské tvorby, v níž jsme svědky dalších civilně podaných příhod a povídání odehrávajících se často během náhodních setkání uvnitř jednoho auta či kolem něj. Dlouho jsem nemohl pochopit název, ale když nečekaně došlo na dialog o chuti třešní, taky jsem v něm vnímal onu zásadní pointu celé hloubky filmu. Nebo-li nacházení drobných i velkých potěšení, které nám připomenou kouzlo, sílu a smysl života, což ostatně mi evokuje vůbec velkou část tvorby pana režiséra, který z mnoha banálních věcí a prvků dokáže vykouzlit silný zážitek. K nadšení naopak nepřispěly moje občasné nesympatie k hlavnímu hrdinovi (byť je šlo s ohledem na jeho pesimistické vnímání světa a situaci v danou chvíli respektovat) a hlavně pak chvilky, když už mi to pomalé tempo v bezútěšné situaci způsobovalo víc jen dojem mírnější natáhlosti, než skutečné prohloubování emocí. Na tenhle dojem sice došlo asi jen dvakrát, ale celkově i pro ty dva důvody nemám z Chutí třešní až takový zážitek, jaký se mi dostavil u předchozích Kiarostamiho filmů od Kde je dům mého přítele až po Pod olivovníky. Dokonce i to režisérovo oblíbené narušování hranic mezi hraným filmem a dokumentem, na což tady plně dojde až v posledních minutách, tu proběhlo jaksi nahodile, samoúčelně a spočátku vyvolalo ve mě více rozpaků, než fascinaci – byť atmosféru (i díky hudebnímu doprovodu Summertime se sólem na trubku) ty záběry na vojáky a filmařský štáb mají zároveň velmi pěknou a svým způsobem asi na tuhle tečku po otevřeném konci u tohoto filmu hned nezapomenu. [80%] (29.09.2022)