Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (665)

plakát

Rytíři spravedlnosti (2020) 

RECENZE: Rytíři spravedlnosti v sobě nesou víc než jen příběh pomsty - Českokrumlovský deník Anders Thomas Jensen natočil film, který se velmi těžko popisuje. Na jedné straně vypráví severskou komedii natočenou v osobitém stylu a v hlavních rolích se svými kmenovými herci. Na straně druhé film sleduje příběh pomsty; pomsty amatérské, ovšem v podání svérázné skupiny hrdinů tak zábavné, že se zkrátka nedá nesmát ani v okamžicích, kdy kulky tříštivě rozsévají vše kolem. Zápletka vypadá asi takto: dojde k určité (nešťastné) události, která posléze propojí několik postav, až se zprvu maně vybaví slavných 21 gramů. Dramatický začátek však rázem vystřídá směsice humoru a tiché osudovosti. Mads Mikkelsen, úplně jiný než v nedávném Chlastu, je opět výborný; jeho fyzický výkon a zasmušilý výraz působí na kameru mimořádně přesvědčivě a je to právě on, kdo vede čtyřčlennou skupinu „spravedlivých rytířů“ na jejich cestě. Seskupení hrdinů je trochu šílené: voják, jeho dcera, její přítel, matematik a dvojice hackerů; většinu z nich navíc tvoří pomyslní vyděděnci společnosti. Přesto načas utvoří jednu velkou rodinu se zdánlivě společným cílem: vyrovnat se s bolestivou ztrátou a najít a potrestat viníky. Jensen vzdoruje tradicím žánru a přeskakuje od temného thrilleru přes lekci psychologie až k nejčernější komedii, chvílemi hraničící s groteskou. Rytíři spravedlnosti jsou výborně vystavěni a s režisérovým uměním vrcholí v jeden z nejsilnějších závěrů, jaký jsem v posledních letech ve filmu viděl. Abychom si rozuměli, není to žádný nový Kmotr, ale zkrátka a dobře parádně napsaná i natočená “komedie,” která baví s každým dalším okamžikem víc a víc. O skvělé pointě (celém závěru) netřeba hovořit. A ideálně si o Rytířích spravedlnosti nezjišťujte vůbec nic. Byla by totiž škoda nechat si dopředu prozradit, byť jen nepatrnou část ohňostroje překvapení. 85%.

plakát

Náš vůdce (2008) 

Budeme-li na film Náš vůdce nahlížet čistě jako na znepokojivé podobenství toho, jak snadno lze i v dnešní době vzniknout autokratické / diktátorské skupině, jež se zcela vymyká jakékoliv kontrole, je rozhodně namístě dílo Dennise Gansela patřičně ocenit, protože po tematické stránce zcela přesně ilustruje vlastní závažnost i aktuálnost. Pokud bychom se ovšem na film zaměřili i z jiného úhlu nežli jen z toho tematického, zjistíme, že jeho narativní struktura, práce s postavami a určité vystupňování děje jsou z formálního hlediska velmi zajímavé. Oproti předešlému filmu režiséra Dennise Gansela, Napola: Hitlerova elita, je Náš vůdce filmařsky vyspělejší, ucelenější a ve finále emočně silnější. Vyprávění je spíše epizodické, rozdělené do jednotlivých dní v týdnu a sledující hned několik postav z řad studentů i učitelů. Hlavním spojovatelem všech linií je středoškolský učitel Rainer Wenger, člověk s oblibou pro anarchii a netradiční způsoby výuky. Když započne týdenní projekt o státních formách vlády, Wenger, kterému je téma anarchie převzato jiným učitelem, je nucen zabývat se formou autokracie a jejím významem. Wenger z tohoto tématu není zpočátku nadšený, ale ve chvíli, kdy pro studenty vymyslí malý experiment – názornou ukázku autokracie – jeho pohled se náhle změní. Náš vůdce je vícevrstvý, než by se mohlo zdát. Krom přímého podobenství s nacistickým Německem, je především silnou výpovědí o tom, jak lehce se může na počátku zajímavý a dobře myšlený experiment zvrhnout v ničivou bouři, ze které není cesty zpět. V závěru filmu pak vyvstává otázka, jak moc je učitel zodpovědný za takto radikální odbočení svých studentů od původní, nevinné myšlenky projektu, který sám stvořil. Na to si musí odpovědět každý sám… 70%.

plakát

Star Wars: Vzestup Skywalkera (2019) 

Neskutečné zklamání, které jsem ovšem vzhledem k diváckým ohlasům tak trochu čekal. Oproti předchozím dvěma dílům nové trilogie nemá Vzestup Skywalkera už vůbec nic z původních Star Wars. Není tu žádný příběh, postavy a jejich osudy (a také původy) jsou úplně nesmyslné, v celém filmu se v podstatě nic neděje a konec pak jen slepě kopíruje Návrat Jediho. Mají jediné štěstí, že nezabili Chewieho, jinak bych šel v hodnocení ještě níž. Je to skutečně nejslabší díl série, byť si nemyslím, že je to přímou vinou J.J. Abramse jako spíše celé Disney franšízy, která tímto filmem definitivně přidala značku Star Wars mezi atrakce v Disneylandu. Herecké výkony jsou tu o ničem, kamera ani triky nijak nezaujmou a popravdě snad vůbec poprvé mě nijak zvlášť nevzala ani Williamsova hudba. Je to velká škoda! "Hvězdné války" by si zasloužily rozhodně lepší a především silnější ukončení. 55%. Pět procent navíc za pěknou závěrečnou scénu.

plakát

Země nomádů (2020) 

RECENZE: Na shledanou na cestě. Co spojuje Zemi nomádů s generací beatniků - Českokrumlovský deník Vítěz tří Oscarů a Zlatého lva na festivalu v Benátkách je spíše nenápadný a komorní. Tím většího překvapení se od něj však diváci dočkají. Zbytečně nevysvětluje, nemoralizuje, vypráví čistě a nekomplikovaně, ve výsledku pak naplňuje přirozenou krásou. Režisérka Chloé Zhao dobře ví o čem, proč a jak hodlá vyprávět. Kouzlo jejího stylu tkví právě v tom, jak je prostý, ať už se jedná o vedení herců, hudby nebo kamery. V Zemi nomádů tak není ani trocha vyumělkovanosti. Frances McDormand hraje pořád skvěle. Její (již třetí) herecký Oscar byl jednoznačně namístě. V Zemi nomádů představuje ovdovělou šedesátnici Fern, která se s náznakem samoty a stárnutí v očích vydává v dodávce na cestu za novým, zcela odlišným způsobem života. Tato pozice McDormandové mimořádně svědčí a herečka své postavě, kromě smyslu pro humor, dodává i určité životní východisko napříč celou její cestou. Vyprávění se nese v poměrně neměnném rytmu. Hlavní hrdince vždy do života někdo vstoupí, vystoupí a později zase nastoupí. I to následně přispívá k tomu, že je Země nomádů velmi soudržný film, přestože je v zásadě nedějový a cyklický. Nenudí, spíše tiše fascinuje. Snad jen příliš natahovaný závěr by si žádal o kousek zkrátit. Zemi nomádů můžeme chápat různými způsoby: buďto jako příběh o znovunalezení smyslu života, nebo jako příběh o svobodě; o tom, že něco končí a jiné začíná. Stejně tak se dá přijmout pouze jako film o kultuře nomádské komunity. Jestli si Země nomádů zasloužila Oscara za nejlepší film roku? Ano, protože je to po dlouhé době „obyčejný film,“ který má co říct a nesnaží se nijak parafrázovat plakátová hesla, natož podléhat současným filmařským trendům. Malý, hezký film. V závěru se nabízí jisté srovnání s tvorbou beatnické generace, k níž má Země nomádů po tematické stránce blízko. Příběhy Beat generation možná vyprávějí o něčem trochu jiném, ale podstata zůstává stejná. Že život „na cestě“ je krásný, zvlášť když jej máme s kým sdílet. 75%.

plakát

Postřižiny (1980) 

Postřižiny patří k tomu nejlepšímu, co režisér Jiří Menzel a spisovatel Bohumil Hrabal společně vytvořili. Hrabalovská poetika laskavosti a všednodennosti zde určitým způsobem dosáhla svého vrcholu! Knížka je výborná a film věrně zachovává jejího původního (lyrického) ducha. Paní správcová pivovaru v podání úžasné Magdy Vášáryové a hlučný strýc Pepin Jaromíra Hanzlíka pro mě představují ikonické postavy díla Bohumila Hrabala. Jeden z nejkrásnějších filmů československé kinematografie, který potěší nejen všechny milovníky piva.

plakát

Vzhůru do oblak (2009) 

Vzhůru do oblak patřilo v dětství k mým úplně nejoblíbenějším filmům, přesto jsem na něj skoro zapomněl a znovu jej po dlouhé době zhlédl až včera. Neztratil nic ze svého kouzla. Přívlastek "jen pro děti" je naprosto mimo. Tenhle film si užije úplně každý. Pixar má zkrátka dostatek fantazie a citu pro vyprávění příběhů. Vzhůru do oblak může navíc s klidem konkurovat jakémukoliv hranému celovečernímu filmu. Žádný jiný animák v sobě nenese tolik pohádkového vyprávění a tolik lidské pravdy zároveň. Nádherný film!

plakát

Star Wars: Poslední z Jediů (2017) 

Není to špatné, ale je to až příliš přeplácané zbytečnými podzápletkami a postavami. Navíc mě doslova ničí pomyšlení na to, co Disney provedl s postavou Lukea Skywalkera, hrdiny galaxie (jako by Han Solo nestačil). Kdo se za to hodlá zodpovídat?? Jinak se mi ale Poslední z Jediů vcelku líbil. Pořád jsou to zkrátka Hvězdné války, a byť mi celá nová trilogie připadá příliš mechanická, snažím se si ty filmy užít. V epizodě VIII má více prostoru hrdinka Rey (Daisy Ridley je čím dál krásnější), tak konečně i vskutku zajímavě zestárlý Mark Hamill (Luke Skywalker), popř. Adam Driver (Kylo Ren). Chybí mi ale Han Solo, Chewbacca a Lando. Konec není vyloženě zlý, ale působí až trochu moc úsměvně. Jak jsem psal v recenzi na Síla se probouzí: Původní kouzlo a filmařskou sílu Star Wars to nemá, ale důstojné pokračování to je. Jsem zvědavý na závěrečný díl.

plakát

Chlast (2020) 

RECENZE: Pije jako Dán! Chlast je zajímavý experiment - Českokrumlovský deník Dánský film oceněný Oscarem je příběhem o zvláštním experimentu čtveřice učitelů, kteří se za pomoci neustálé přítomnosti alkoholu v krvi snaží dosáhnout lepších výsledků ve svých profesních i osobních životech. Když se ovšem prvotně omezený pokus zvrhne v nekontrolovanou jízdu, zjistíme, že namísto počátečního zlepšení nyní došlo k jejich deformaci. Herecký projev Madse Mikkelsena zraje s přibývajícími roky jako víno. Mikkelsen hraje prostě, nesnaží se zalíbit ani vzbuzovat sympatie, jeho hrdina není nikdo s kým by se divák chtěl nutně ztotožnit. Přesto mu herec dokáže dodat charisma a přetvořit jej z nudného středoškolského učitele v živou a zábavnou postavu, která také patřičně překročí vlastní hranice. Thomas Vinterberg, spoluzakladatel hnutí Dogma 95, se jako správný filmař každým dalším dílem vyvíjí a zlepšuje. Těžko jeho Chlast s čímkoliv srovnávat. Vyprávění se nenese pouze v duchu psychologické studie experimentu a jeho dopadů, ale najde se v něm i místo pro legraci (např. parádní sestřih politických výstupů), stejně jako pro překvapení budící úžas (finále). Vinterberg je totiž, stejně jako jeho neméně slavný kolega Lars von Trier, velký vypravěč, ale zároveň i geniální „dítě,“ které si rádo hraje a umí být neuvěřitelně originální a kreativní, což Chlast posouvá zase o level dál. Druhá polovina je bohužel o něco rozvláčnější a děj se chvílemi začíná topit v řešení manželských vztahů. Jakmile se však pozornost obrátí zpátky ke čtveřici aktérů a jejich experimentu, je to zase bomba. Chlast je zvláštní film, nicméně po všech stránkách je to mimořádný zážitek. 80%.

plakát

Star Wars: Síla se probouzí (2015) 

Na začátek řeknu, že jsem k The Force Awakens přistupoval s velkou nejistotou a obavami. Po jejím zhlédnutí jsem se trochu uklidnil (žádný megaprůšvih to opravdu není), nicméně stále se nemůžu zbavit pocitu, že studio Disney parazituje na původní sérii, které se ovšem, a to je třeba si přiznat, nedokáže po filmařské a narativní stránce vyrovnat. George Lucas uměl vyprávět a kouzlit, to vše navíc s vtipem, emocemi i napětím. J.J. Abrams už umí jen vyprávět, čímž však nechci říct, že by jako režisér nestál za nic. Naopak, myslím, že odvedl dobrou práci (technicky není co vytknout, hudba Johna Williamse je pořád skvělá, starosvětské triky stále vynikající). Veškeré stíny leží ve scénáři! Pokračování Star Wars je logický obchodní tah, nicméně když už chcete točit pokračování legendy, musíte mít i odpovídající příběh. Síla se probouzí není špatně vymyšlená, ale jako celek je spíše jen novodobou předělávkou původní trilogie a chybí jí vlastní invence. Je tu hodně hluchých míst, které nechci dlouze vypisovat. Za všechno zmíním několik zbytečných postav, dějovou fabuli, sentimentální řešení rodinných vztahů atd. Co je krom zápletky hodně slabé jsou dialogy (což ještě umocnil otřesný dabing). Popravdě ani herecké výkony tu nejsou zrovna nejzávratnější. Největší kouzlo ještě vyzařuje Daisy Ridley (Rey), hereckou jiskru zase Adam Driver (Kylo Ren), když tedy nepočítáme legendárního Harrisona Forda a jeho věrného co-pilota Chewbaccu, kteří však mají až po hříchu málo prostoru (ani osud Hana Sola mi není zrovna po chuti). Jsem zvědavý jak se to bude dál vyvíjet. Nejsem z toho úplně nadšený, ale slušné pokračování původních Star Wars to je a jako divák jsem si to patřičně užil, byť vím, že se jim tato trilogie těžko vyrovná. 65%.

plakát

Misery nechce zemřít (1990) 

Misery nechce zemřít je rozhodně jednou z nejpovedenějších adaptací knihy Stephena Kinga. Ne snad že by dosahovala kvalit Osvícení, neřkuli Vykoupení z věznice Shawshank, ale atmosféra, vytříbené postavy a uzavřené prostředí utvářejí z celku velmi povedený psychologický thriller, který v závěru přechází až na hranici hororu. Kathy Bates podává v hlavní roli Annie Wilkesové výkon fascinující, stejně jako děsivý. Svou životní šanci vzala pevně za pačesy a už ji nepustila. Oscar za její výkon byl jednoznačně oprávněný! James Caan v roli spisovatele Paula Sheldona je ovšem také herecky přesný a v závěru se Batesové stává rovnocenným partnerem, byť její vítězství je jasné již od začátku, když si zraněného spisovatele přinese do svého domu. Scenárista Goldman a režisér Reiner odvedli zkrátka dobrou práci a povedlo se jim podle Kingovy předlohy natočit skvělý thriller.