Nenápadný půvab buržoazie

Nenápadný půvab protektorátu, aristokracie, postkolonií, dat, scénáře, inspirace, datových schránek, švédského popu, monarchie, dialektiky, Slezska... Stačí s pomocí Googlu lehce nahlédnout do hlubin internetu, aby člověk zjistil, že doslova přetéká nenápadnými půvaby kdečeho, což jsem si zde dovolil ilustrovat pár náhodnými ukázkami. To je nejlepším dokladem toho, že titul tohoto Buñuelova filmu dávno zlidověl, a sousloví "nenápadný půvab" se stalo vyprázdněnou floskulí a ohavným klišé, ke kterému se uchylují nejrůznější jedinci, snad aby svým textům dodali punc jakési pseudointelektuální zajímavosti (či jaké obskurní motivy tyto lidi vlastně přimějí parafrázovat název filmu, který ve většině případů nikdy ani neviděli). Nenápadný půvab buržoazie je v každém případě velmi nevšední film. Na tento žánrově obtíženě zařaditelný koprodukční francouzský snímek lze nahlížet jako na hříčku 72 letého španělského velikána, ve které rozehrává satirickou podívanou plnou bizarních a absurdních situací, ve které nešetří nic a nikoho. Je pak jen otázkou individuálního vkusu a momentálního naladění, zda vám takový typ filmu sedne, či nikoli. Osobně mě to - na rozdíl od jiných mistrových filmů - příliš neoslovilo, přesto jsem rád, že jsem to mohl vidět. Třeba už jen pro možnost srovnání s tematicky podobným filmem "Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec" P. Greenawaye z r. 1989 - mezi oběma snímky lze najít řadu zajímavých paralel... ale to sem už nepatří :) (12.02.2012)

Ze všech stran neuchopitelné a právě proto i zcela mimo mě. Pár scén pobaví nebo zaujme (hlavně divadelní sen), ale jako celek je Buňuelova bizarní výstava individualit jen zapomenutelným experimentem. Lehce provokujícím, lehce uspávajícím, nejvíce ale zbytečným. Jeho stěžejní role ve světové kinematografii mi tak asi navždy zůstane záhadou. (11.04.2011)

Luis Buñuel mě vždy znovu přesvědčí o své schopnosti vyvést diváka z míry přesně odměřenou dávkou své fantazie a odhalením lidského podvědomí, zesměšněním lidské povrchnosti a pohledem pod ni. Jeho filmy jsou důkazem a zárukou, že surrealismus nikdy nezanikne, protože každý má nějaké sny, každý sám v sobě hýbe minulostí i budoucností. Ale ne každý to dokáže tak rozhýbat na plátně a v sále kina jako Buñuel. I když už jsem od něj byla na leccos zvyklá, Nenápadný půvab buržoazie mě zase zaskočil. Je to smršť příjemně absurdního humoru mířícího ovšem na zcela konkrétní cíle. Jeho styl mi silně připomínal Monty Pythony. Jak jsem se mohla přesvědčit, může to být požitek i pro Buñuelem zatím netknuté "běžné" diváky. (18.02.2006)

Kdepak náš starý legrační provokatér Luis. Pokud kdy měl někdo povýšit na "umění" základní situaci, ve které se lidi prostě nesejdou ve správný čas a na správném místě, ani kdyby se rozkrájeli, tak to měl být právě on. Sice vidět v životě víckrát než jednou tvář Fernanda Reye v hlavní roli shledávám naprosto marnotratně zničeným časem, ale budiž. Nadto jsem chtěla vidět i v jiné roli Delphine Seyrig, než jen jako postmoderní Bathory. Takže jsem to nakonec celé přežila, několikrát jsem shledala zdejší humor natolik absurdním, až se stal nakonec přijatelným pro salvy smíchu, ale nikoli jako na běžícím pásu. (11.04.2013)

Vzdor namířený proti autoritám symbolizovaným smokingy, uniformami a klerikami může mít i úsměvně absurdní podobu. Když si mám ovšem vybrat mezi filipikou s církví a buržoazií satirickým šlehem Luise Buñuela a třeba Monty Pythonova létajícího cirkusu, volím za všech okolností vždy ty druhé, jelikož britský sextet při použití obdobné formy a výrazových prostředků, byť ze zcela jiných uměleckých výchozích pozic, dokáže svou kritiku společnosti zalít tak chutnou omáčkou humoru a zábavy, že si při servírování Buñuelova menu připadám jak hrdinové jeho filmu - na konzumaci chutného pokrmu vůbec nedojde... (10.02.2012)