Loni v Marienbadu

Jak by řekli kolegové soudruzi: "Loni v Marienbádu je dokonalým příkladem odsouzeníhodného uměnictví a buržoazního manýrismu. Formální struktura vykořisťuje proletariát, kterému není ve filmu ponechán ni prostoru, a my sledujeme pouze příběh rozmazlené aristokracie. Vyšší třídy v celé své kráse odhalují své malicherné problémy na pozadí formalistických hrátek. Král je nahý a modernistický film s ním. Smrt moderně! Filmy patří lidu." A za sebe říkám, že modernita bez poetiky mě nemá čím oslovit. Chladné, božsky nasnímané a k smrti dobře nasvětlené. Takže své jakési kouzlo to přeci jen má. Ale moc z něj po tolika letech opravdu nezbylo. (12.04.2010)

Počátek tažení nouvelle vague proti lineárnímu vyprávění a jeden z prvních mind-game filmů, jejichž koncept o čtyři desetiletí později rozvedli a na mainstreamovou úroveň převedli američtí filmaři. Frustrace ze sledování Marienbadu stoupá s odhalováním, jak prostinký příběh nám NEvypráví. Muž přesvědčuje ženu, že spolu strávili minulé léto. Milostný příběh, nic složitého. Jenže slova jsou nezávislá na obrazech, vzpomínky na vzpomínajících a kamera na postavách (poletuje si prostorem, odmítaje přijmout číkoli hledisko – stejný pocit "neukotvenosti" jako když čtete nový román). Události a prostředí se opakují, ale nikoli za účelem připomenutí důležitých informací. Právě naopak – detaily jsou odlišné, dříve vyřčené a ukázané je zpochybněno či vyvráceno. Několikrát. Důsledek? Nejistota, nestálost, nevíra v elementární poznávací schopnosti. Ovšem také zvědavost a nutkání odhalit dostatečně velkou část tajemství, aby vaše interpretace viděného nabyla významu. Robbe-Grillet a Resnais během natáčení společnost řeč navzdory dílčím neshodám najít dokázali. Koho ale dnes zaujme zaumný jazyk, kterým se ho oba pánové snaží vyvést z labyrintu vzpomínek? (S nulovou zárukou, že nás navádí správným směrem.) Inu, kohokoli dost odvážného do onoho labyrintu vstoupit, nechat se vést, ale zároveň trochu vzdorovat a buď se na konci bezmocně octnout na začátku, nebo přijmout, že hledání může být objevné i bez toho, abyste na jeho konci něco našli. 75% Zajímavé komentáře: CheGuevara, vypravěč, Anderton (05.06.2012)

dost těžký film plný živých obrazů umocněných hudebním doprovodem. Děj není podstatný, protože není jasné jestli se vše neodehrává jen v představách, nebo v různých obdobích - hlavně se snaží působit na emoce. Těžký byl protože oči v průběhu filmu těžkly díky opakovaným scénám a replikám, ale ne tolik, abych usnul a zvládnul jsem to do konce. Vizuálně je to hodně příjemné a nechám se překvapit, jestli se k němu budu chtít někdy vrátit a jestli na mě bude působit jinak. Doporučení nemůžu přimo dát, snad jen experimentátorům a nebo poetickým snílkům ;-) Zatím slabší 4*. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 3 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (04.06.2012)

Celá šedesátá léta se nesla ve znamení experimentu a hledání nových forem. Tvůrci se snažili upoutat novým způsobem, k tomu patří bezesporu i nový román, se kterým se představil Alain Robbe-Grillet. Jakoby byl svět přesycen jasně vyprávěnými příběhy, přichází s nevyprávěním, tedy s příběhem bez jasně uchopitelného děje. Místo něj nabízí jen jakýsi rámec, atmosféru, konkrétní místo a postavy, vše ostatní je zpochybňováno. I záběry konkrétních míst se mění, přechází do nereálné snové polohy. Film je pro diváka poměrně náročný, protože nemá běžné schéma, kterého je možné se zachytit, jakmile najde nějakou indicii, která by mohla být vodítkem k dalšímu ději, indície se mění a vytrácí. Co zůstává skoro po celou dobu je poměrně monotóní zvuk varhan, který celé nedění dotváří. Vzniká hodně silný dojem, jsou navozeny pocity, ale pokud nemá divák dost vlastní invence, aby dal obrazům nějaký význam, je ztracen, pozornost upadá a sledování se stává spíše utrpením. Zdá se, že mnohem větší pozornosti se filmu dostalo na festivalech (nominace na Oskara, Zlatý lev za scénář v Benátkách) než divácké oblibě. Experimentální kousek, který není špatné vidět, ale nelze jej doporučit jako oddychovku k rodiné pohodě. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (13.04.2015)

Milujem formalistické filmy a v Marienbade celú tú formalistickú afektovanú eleganciu, ktorá nás vytrháva z reality a prenáša do Morfeovej ríše. Zároveň znepokojuje, lebo dionýzovský princíp baroka je založený na neustálom nepredvídateľnom pohybe. Ten sa tu svári s racionalitou francúzskej geometrickej záhrady, takže mystérium lásky sa často odvíja rýdzo vizuálnymi prostriedkami. V Schonbrunne sa mi v jednej extrémne prezdobenej rokokovej komnate zatočila hlava - skúsenosť ma teda núti potvrdiť správnosť Resnaisovej voľby, pokiaľ ide o spôsob navodenia trýznivých stavov ľudského vedomia i podvedomia. Skvelá je i voľba organovej hudby, ktorá celé prostredie mení na sakrálny priestor, v ktorom sa ponevierajú mnísi a mníšky participujúci na nejakej zádušnej omši. Marienbad je v podstate čistý biedermeier - umenie o buržoázii pre buržoáziu, páčivý vizuál a sladké banálne rečičky (a Sacha Pitoeff, samozrejme). Potom som si spomenul na krásnu, uvravenú básnickú skladbu Básnik a žena od Jána Smreka a odrazu mi všetko dalo zmysel. PS: Česko-slovenská stopa sa tu nájde - spomeňte si na "kamenné" postavy z Krakatitu. Na druhej strane bál mŕtvol v barokovom zámku v Herzovom "Deviatom srdci" na Marienbad priamo odkazuje. (05.12.2017)