F jako falzifikát

Bál jsem se šíleně chladného a přehnaně artového dokumentu, ale dostal jsem něco, co si mě plně získalo už v prvních minutách, dokázalo být sofistikované a vrstevnaté po celou dobu a i přes to experimentální podání to není nic zahleděného do sebe. Snad jen Orson Welles si tu přehnaně honí ego, ale je to snad to jediné, co mi vadí a ani mi to nevadí tolik, abych z toho měl pokažený zážitek. Ve výsledku je to opravdu dost chytrá esej o vnímání umění, jeho (ne)pravosti a toho, co vlastně umění je. Welles tu nastolí spoustu zajímavých otázek, přičemž si nejvíc budu pamatovat asi tu, jestli je větší umělec ten, kdo slavný obraz vytvořil, nebo ten, kdo ho dokázal mistrně okopírovat. Zajímavá zde je i kritika "expertů" a nastolení úvahy o zvláštnosti jejich existence, protože kdo přesně má být ten jediný, aby určoval, jaké umění je pro celý svět vhodné? Dá se vnímat jen subjektivně a každý vyřčený názor na něj je a vždy bude subjektivní. Objektivita skoro neexistuje a když už se podle ní posuzuje jakékoli umění, je objektivita jen chladný mustr, obírající umění o to, co z něj umění dělá. A má to toho v sobě ještě mnohem víc, až si říkám, že když si to někdy pustím znova, určitě mi to předá něco nového, co jsem teď při prvním sledování přehlédl. A pokud se tak stane, přehodnotím na plný počet. Btw dokument to vůbec není, ale to zařazení aspoň trochu chápu - ono se to totiž vymyká všem žánrům, smysl by dával jen experimentální, ale ten je málo obecný a z těch to tím pádem má nejblíž, byť hodně vzdáleně, k dokumentu. Silné 4* (06.08.2023)

Jedná se o jakýsi dokument, Wellesovo zamyšlení na téma lži. Sám autor se záměrně dopouští různých lží, optických klamů. Jako by se tedy opět dotýkal svého oblíbeného tématu manipulace s lidmi, s diváky. Orson pořád přeskakuje z tématu na téma, až chaoticky. Jako by se pokoušel vyvolat v divákovy zmatek, odvádět jeho pozornost od svých vlastních, filmových triků. (25.11.2005)

Tento film beriem ako takú menšiu sebeprezentáciu Orsona Wellesa. Inými slovami je to film, pri ktorom ho najlepšie spoznáme. Pôsobí ako sympaťák, čo pri jeho fikčných postavách rozhodne pravidlom nebolo. F ako falzifikát je na jednej strane veľmi komplikovaným filmom so zložitou formou rozprávania, na strane druhej pôsobí veľmi svižne, voľne a dobre sa pozerá. Je to paradox, ktorý sa mi proste páčil. Niektoré momenty vyložene potešia, napríklad milé "zosmiešnenie" Picassovej obsesie svojou múzou. Vôbec nemám potrebu riešiť rôzne alternatívne interpretácie tohto diela, dôležitejšie mi tu pripadalo práve to úprimné zoznámenie sa s Wellesom a tie hlavné myšlienky sú jasné, v podstate doslovne podané. Film s podobnou formou sa hľadá ťažko. (29.09.2015)

Zázračné cesty, po kterých se tento film dostal mezi dokumenty, jsou těmi, které Orson Welles ve filmu popisuje. Většina recenzentů jej správně zařazuje mezi eseje. Kdo považuje esej za dokument, ten má nejspíš patent na "F". Tenhle film, třeba i s velkým F, se hlavnímu proudu Wellesovy tvorby zásadně vymyká, a v podstatě jde o film experimentální. Na otázku, zda již originál není falzifikátem, si ale nespíš musíme odpovědět sami. (04.11.2021)

„This is a promise. For the next hour, everything you hear from us is really true and based on solid fact.“ Neskutečně hutný a na pozornost náročný esej o švindlech a švindlířích, který je stejně jako Občan Kane hlavně (nerozluštitelnou?) hádankou pro (ne)důvěřivé diváky (a mile zákeřnou hrou pro tvůrce). Nikoliv hraná či dokumentární forma, z nichž obě jsou stejně manipulovatelné, ale Wellesovo ego F for Fake sjednocuje. U auto-referencí a obsazení Ojy Kodar, tehdejší Wellesovy mimofilmové múzy, překračování hranice mezi realitou a fikcí nekončí. Dokonce se objevily spekulace, že jde o režisérovu reakci na článek Pauline Kael, přisuzující většinu scénáristické práce na Kaneovi Hemanu J. Mankiewiczovi. Cokoli se za písmenem F skutečně skrývá, o jakkoli velký „hoax“ jde, Wellesův poslední dokončený projekt předpokládá aktivní spoluúčast. Nenechte se ošálit lacino. 80% (12.04.2011)