radektejkal

Nejdřív mě napadá přesmyčka (nebo se tomu říká jinak?): ECUTE - COUTEAU; poslouchej - nůž. Ano tak je to všechno vyhrocené, všude samý hrot. A voda, jako skutečný živel, která svými kruhy váže a svou beztvarostí naplňuje sny. A Cybèle není Kybelé (lat. Cybele) ale "Si Belle" - Kráska, která sdělila a posléze pozbyla své jméno. Pozn.: Málokdy se mi stává, že mě zaujmout samotní herci (jako zde), přestože si jejich občanská jména nezapamatuji, vlastně jsem je jen letmo četl v titulcích.

Conradovo "Srdce temnoty", které lokalizuje černou díru úniku do tmy, jako prehistorického zla, jsem četl několikrát. Pokaždé jsem ho však nahlížel jinde. Možná to není má chyba, možná toto "srdce" bije na různých místech. A možná také, jak soudí Matty *****, smýšlí podobně jako pan Kurtz každý vůdce, diktátor či režisér. Girondista Pierre Vergniaud, řekl kdysi slavnou (dnes okřídlenou) větu, že revoluce jako Saturn požírá své vlastní děti (La Révolution est comme Saturne: elle dévore ses propres enfants); ona černá díra bude nejspíš zde: šílenství bez budoucna, bez nových pokolení, zisk něčeho vytouženého, co posléze rozleptá člověka zevnitř a zničí a zničí všechny jeho plodivé síly. Film "Apocalypse Now" ani dokument o jeho natáčení netrefilo přesně do středu (srdce) tmy, ale ještě může. Pozn.: Ostatně jinou představu (ve výrazu i obsahu) o ničen toho, co bylo počato má Rubens i Goya.

S jedním Indiánem (Arabem, Cikánem) je snadné pořízení. Zvlášť, když není se třeba obávat, že jich opět bude víc. Před sto lety se v Kalifornii "objevil" indián - a protože se sám nemohl pojmenovat (musel by ho představit jiný člen kmene), říkali mu, možná trochu pejorativně "taky člověk", Iši. (Viz též dokument "Ishi: The Last Yahi".) Z kulturně historického hlediska byla pozoruhodná jeho snadná asimilace, aniž by přitom musel zcela odhodit svou kmenovou tradici. Pozn.: Dalším momentem - a to filmům dost vytýkám - je snaha o přepisování dějin: Němci spolu se spojenci vyhráli 2. světovou (porazili přece nacisty), Američani by si dobře porozumněli s Indiány, nebýt pár ziskuchtivých lotrů. Tendencí filmu, je tyto zločiny prostudovat, popsat a odsoudit, a tím přetnout vazby s minulostí, v níž se postupovalo obdobně: prostudovat, popsat a zklikvidovat.

Eu-thanatos, dobrá smrt - smrt, kterou nelze označit jako špatnou. Špatnou smrtí je třeba smrt na silnici (s tím se nedá nic dělat) nebo smrt ve stupňující se bolesti nebo smrt při ztrátě veškeré naděje (s tím už ano) - Nizozemsko: "pacientův stav musí působit nesnesitelné útrapy bez perspektivy zlepšení" (v Česku je obava ze zneužití, neboť se tu zneužívá všechno, podobně jako ve všech zemích rozvíjejících se pouze ekonomicky). Asistovaná sebevražda se už stala filmovým tématem. I v tomto filmu se zjevují dva andělé: Anděl blažené smrti a Anděl truchlivé smrti. A jedna docela normální rodina (s běžnými rodinnými problémy, spíš soudržná a chápající, řeší problém, který anděl má přistoupit jako první (oba nadělé jsou komplementární, po prvním přicházíí druhý, protože smrt je vždycky blažená i truchlivá). Přestože se má akce spustit jen tehdy, když s ní souhlasí všichni rodinní přísušníci, ukazuje se nakonec, že tomu tak není, a že jejich úvahy a fantazie neovlivní pevné rozhodnutí toho, pro koho je smrt jasným cílem, za kterým pevně jde - i když úzkost, ano té se zbavit nedá.

Zpočátku to vypadalo skutečně dost hrozně. Posléze skoro neuvěřitelně. Postavit se na vlastní nohy je těžké, pod těžký batoh ještě těžší. I když jsou i jiné možnosti než PCT (Leonard Cohen v buddhistickém klášteře, Hesseho Sidhartha jako převozník, někdo jako zahradník) je možná PCT jedinou možností pro někoho s minulostí jakou má Cheryl Strayedová. Škoda, že si tuto ozdravnou kůru nenaordinovala před svojí érou drog a promiskuity. Ale zadařilo se: Cheryl je na cestě stále hubenější a stále chápavější (a dokonce i sympatičtější); nakonec poznává, že pochopila, už může dělat co chce a nic se jí nedotkne, protože to, na čem tak hystericky lpěla, odhodila na cestě jako nepoužitelný energetický zdroj či botu. A tak má Cheryl vlastně štěstí, unikla jak chaotickým apektům života (zmíněný sex&drugs&rock'n'roll), tak i těm spořádaným (dresura v rodině, ve škole, v manželství).

Přestože jsem měl z klasického baletu strach (stálý stav), a před dosahováním vrcholů lidských možností (co nejvýš vyskočit a co nejvíckrát přitom zatřepetat nohama) bych raději přednost nějakému modernějšímu pojetí (třeba Merce Cunninghamovi, kterého jsem viděl naživo nebo Píně ve filmu Wima Wenderse), a téměř celý film sdílel se Sergejem Poluninem jeho pochybnosti o tomto métier (především co do pevného uspořádání prvků a jejich opakování), se mi dokument (spíš než životopisný film) Stevena Cantora líbil a závěrečná kreace na protináboženskou písničku Ira Holziera "Take Me to Chruch" (já se vyzpovídám ze svých hříchů a ty si nabrousíš nůž) mě dokonce uchvátila. Tak nějak jsem to možná i považoval za labutí píseň (kdo chce, tak jezero) tancování sholým zadkem a nápytelníkem.

Detektivka (nic moc) + psychologické drama (taky nic moc) + romantický příběh (to skoro vůbec nic) - ale pokud se to sečte a vyjde Chabrol, pak to vždycky něco je: příběh, který se odehrává pod těmito třemi vrstvami. Philippe Noiret, který hraje jako vždy nadstatndardně, nepředvedl svůj závěrečný nervovový kolaps úplně důvěryhodně - možná mi vadilo, že přešaltroval příliš rychle, možná, že míra byla právě naplněna.

Po zajímavé a vzrušující expozici ve vězení, se můj zájem a vzrušení pomalu rozplývalo, až se (především zájem) rozplynul téměř úplně. Otázka "jak to bylo natočeno?" neobstojí před otázkou "proč to bylo natočeno"?. Peckinpahův akční film může být odpočinkem těžce pracujícího člověka, katarzí pro člověka, kterého okradla banka nebo se nešťastně zamiloval. Choutky vykrást banku, pomstít se nebo získat podobnou manželku, nejspíš nebudou případné. Pozn.: Když Peckinpah, pak raději "Alfredo Garcia" nebo Jízda vysočinou.

Řecké filmy mají u mě vysoké renomé, podívejme se na tento: Komentář "JitkaCardova" ***** mě zaujal, ale vzbudil ve mně i lehké podezření. A také jsem si poté místy připadal spíš ve fyziologiciké laboratoři než promítací síni. Jako bych byl zde postupně vystavován fyziklálním veličinám, především pohybu, včetně jeho prvním třem derivacím (pohyb po obdélníku - první derivace nekonečno a nula, po bizarních křivkách, nepředvídanému zrychlení, oscilaci, bizarní stagnaci a nečekanému zastavení). A já musel říkat, jak se přitom cítím (díky jen, že jsem neměl na těle elektrody, které by to měřily). - Co jsem jim říkal asi nebylo příliš lichotivé. Myslím, že se to točilo kolem nadměrného schématismu, zredukovaného vzorku populace (v podstatě na jednu osobu, protože všechny tři dělají totéž), podivné organizace jejich manio-depresivního charakteru, a co já vím ještě... Na druhé straně se zde mluví o řecké "Weird Wave", přesto nic zvláštního nebo specifického v řeckých filmech nenacházím.

Přestože se spíš jedná o zfilmovanou divadelní hru než film jako takový, je stavba jeho příběhu natolik pozoruhodná, že zaslouží plné ocenění. Také se o to samozřejmě postarali nejlepší francouzští herci té doby (Jean-Louis Trintignant byl příliš mladý a Jean Gabin se do toho moc nehodil), protože to celé opravdu leželo na nich. Formálně (a nejenom, i jakýmsi o trochu pootočeným humanitní poselstvím) připomínal Mariin problém o dva roky mladší film "Dvanáct rozhněvaných mužů". Zrádce, zloděj a vrah musí být popraven, dopis na rozloučenou a fingovaná sebevražda není tím správným řešením - to si Marie v závěru plně uvědomuje. Tak jako si všichni ostatní plně uvědomují, že jeho přítomnost zcela ruší veškeré dřívější vazby mezi nimi.