radektejkal

Musím trochu korigovat svoji utkvělou představu, že současné (současné je poslední čtvrtstoletí) veselohry či komedie, mi příliš nesednou. Tady jsem se bavil od začátku do konce, a to nejen jedním způsobem, ale skutečně mnoha, každý rocker bez výjimky přinesl svůj díl humoru, ovšemže ryze anglického. Pozn. 1: "Still Crazy (after all these years)" - "Pořád naplno" či "Zase v tom lítáme", je v pořádku. Název skupiny "Strange Fruit" je ale pojem, který je už významově obsazen. Billy Holliday (Autoři: Lewis Allan / Maurice Pearl / Dwayne P Wiggins) zpívá o divném ovoci, které dozrává na topolech "Southern trees bear strange fruit / Blood on the leaves and blood at the root / Black bodies swinging in the southern breeze / Strange fruit hanging from the poplar trees". Autoři filmu si to měli uvědomit a od tohoto názvu upustit. Pozn. 2: Tajemná postava Briana může připomínat Syda Barretta, Petera Greena a další muzikanty s podobným osudem (je jich fakt hodně). Pozn. 3: K anglickému humoru: V rámci spolupráce s firmou Highwater z Cheltenhamu (oblast Cotswolds) byl mým partnerem pan Steward (za včer vypil 5 piv a s dobrým pocitem řídil auto). Několik dnů jsem se ho nemohl dovolat, pak mi oznámili, že ráno přišel do práce, předvedl scénu ze snídaně s manželkou, řekl pár vtipů, pak položil hlavu na ruce a zemřel.

Buster Keaton - genius, který zničil sám sebe. Smlouvu s MGM dlouho promýšlel a konzultoval. Pře své mínění a rady přátel ji přesto podepsal. Film nám neříká proč, jen všechnu "vinu" hází na Louise B. Mayera. Přesto Frigo musel vědět, jakým stylem pracuje, a že s uměleckou "svobodou" tu bude na štíru. Možná nápadů už ubývalo, možná nechtěl riskovat, možná se bál o svůj "americký sen", možná o vystřízlivění z něj. Nicméně, pokud pominu Chaplinova "Kida" několik jeho následných filmů, neměl Buster Keaton ve dvacátých letech konkurenci.

Abwege neboli Scestí. "Rozvod paní Ireny" patří opět k překladatelským lahůdkám českých marketérů, zde se nepadařilo přeložit žádné slovo z jednoho. Rozvod je samozřejmě jen konečný důsledek něčeho více či méně složitého, přičemž zde to bylo velice prosté. Když si žena neumí poradit sama se sebou, a nemá se k tomu ani manžel, pak se obrátí na prvního nejbližšího atd. (pak na druhého a třetího). Pabstův film to popisuje dost brutálně a některé scény z tančíren (tedy skoro všechny) jsou skoro up-to-date. Pokud ale očekáváte, že někdo z hrdinů něco cítí nebo myslí, pak se asi zklamete. Tohle je akční film, jehož všechny akce inspiruje nuda a dobré bydlo. Pozn.: V osmdesátých letech jsem v práci se sazečem Jardou Kašparem vyráběli kazety na ineditní nahrávky. Když jsem se ho jednou zeptal, proč je tak smutný, řekl, že se s ním chce žena rozvést. Důvod: v mládí si toho moc neužila a teď je jí to líto. Řekl jsem mu, že tady se opravdu už nedá nic dělat. Rozvod byl do měsíce. Vztah se už nenavázal. Ne jako Irča, pro níž nejlepší místem pro domlouvání svatby je rozvodová síň.

Nicka Cavea s Bad Seeds jsem viděl na jeho prvním pražském koncertě. Po mnoha letech jsem ocenil i záznam z jeho koncertu v londýnském kostele Svatého Lukáše. Pozn. 1: Doufal jsem, že uslyším i nějakou z jeho "prostších" písní, myslel jsem třeba na "The Weeping Song". Nakonec to byl "The Ship Song", hudebně hodně blízký.

Altmanovy filmy ze sedmdesátých let představují specifický žánr; a myslím si, že v podobné kvalitě to dosud nikdo nezopakoval. Všechny splňují parametry dokumentu i grotesky, je to tedy jakýsí groteskní dokument či dokumentární groteska. A svatba je také téma vhodné pro oba subžánry, a také se v nich často vyskytuje. Altman a jeho scénáristé přesně dodržují strukturu svatebního rituálu, kolem něhož navěsili všechny příběhy/gagy, které znali či slyšeli či je právě napadly, že by se mohly přitom stát. Pozn. 1: Nedávno mi mezi partiemi kulečníku povídal jeden, jak byl na svatbě (ještě daleko okázalejší v Indii. Také jsem se přitom smál, i když jiným věcem, ale smích byl stejný. Pozn. 2: Altmana toto téma hodně lákalo, o jeho komplement - rozvod - už asi nestál; tam se vyskytují gagy jiného typu. Pozn. 3: Malarkey *** připomíná, že i přes emotiví chování je tenhle film "bez emocí". I to odpovídá představě o "dokumentu".

Rychlíkův pohled na přežívající cirkusové umění s mi líbil. Nebyl to pohled z rychlíku na míhající se krajinu cirkusového bytí, byla to paralelní procházka současností i minulostí, dobou, kdy za večení návštěvu cirkusu byla dvojka z chování a dobou, kdy dá člověk přednost televiznímu seriálu před úžasem nad polonahou akrobatkou v kopuli cirku či predátory, jejichž jediným cílem je roztrhat krotitele. A vlastně: vždyť jinak by ani nevěděl, že cirkus dosud existuje.... (z mých sedmi vnuků nebyl v cirkusu dosud žádný, ale slibuji, že alespoň jednoho do cirkusu vezmu). Cirkusáci jsou poslední evropští nomádi ohrožující usedlíky špatným svědomím; kdybych s tupými noži čekal na potulného cikánského brusiče, už dávno bych nic neuříz'. Pozn.: Navíc považuji tento dokument za záslužný, neboť přispívá k lepšímu (důkladnějšímu) poznání tohoto světa, tj. o mnoho víc než dokumenty o přírodních krásách, megastavbách či nacistech.

Policista má strach! A také nemá žádný zájem bojovat za spravedlnost. Chce si jen trochu vydělat a "se zdravou kůží nějak přečkat do důchodu (gudaulin ****)". Ale takhle to nefunguje, ve válce (byť jen polarizované společnosti) není možno být neutrálem, nelze vyčkávat bez nasazení (viz člověče nezlob se). Vracet kulky je dobré, ale lepší je sám je vypouštět první. Ale jakou šanci má prostý karabiniere proti generálovi. Kolik jeho zkorumpovaných podřízených by musel zabít, než by se k němu dostal? Hodně! A proto se to stává zřídka. A nestalo se to ani v tomto vysoce profesionálně natočeném "poliziesco" nebo spíš už "poliziottesco" Damiana Damianiho. Pozn. Jako obvykle bych rád porovnal tehdejší situaci (byť v Itálie) s nynější u nás (lehké oleje, metylakohol v lihovinách atd.), ale kromě kvantitativní stránky - italských mafiánských organizací bylo méně, ale byly silnější a početnější - mě žádný zásadní rozdíl nenapadá.

Wolfgang Panzer to asi daleko nedotáhne, jeho režie nemá grády. Epidemicko-katastrofální film o Tomově projížďce krajinou mizejících lidí je příkladem režijně méně zvládnutých. Pokud se dá z filmu něco vyčíst, pak je to asi jen stručný obsah knihy. Je těžko nahlédnout, jak se ze zaraženého Toma (v důsledku smrti rodičů při autonehodě) stane samostaný dobrodruh, stejně tak jako logiku jeho náhodných setkání i jeho zázračné přežívání se stejně náhodně nalezenou spolužačkou (postiženou podobným šokem).

Proč nezůstat ještě chvíli v Laponsku (nebo v Sámsku?), když naší březnovou krajinou funí samí blizzardi. Po "Země je hříšná píseň (1973)" jsem jen volně přešel z Norska do Švédska, kde na mě čekal příběh zcela jiný, i když stejně hustý. Snahu o asimilaci dobře chápu (za šest let studia v Německu jsem se také asimiloval), ale založit rodinu, zestárnout a zemřít jsem chtěl přesto zde. Teď už chybí jen poslední krok. Elle Marja, pro níž "švédská škola" byla něco rozhodně jiného než pro mě, se i přesto, že její "šikana" byla (teď už je to nejspíš jinak/naopak) součástí státní politiky vůči menšinám, rozhoduje zcela a definitivně opustit své etnikum a připojit se k majoritě. Byla to riskantní cesta a nemusela se zdařit. Na druhé straně chápu, že si tím cestu zpět - i na pohřební slavnost - zcela uzavřela. Nakonec se hlas krve přece jen ozve, ale není to jojk, je to jen labutí píseň... Pozn.: Češi také nebyli také nebyli zcela tolerantní ke svým menšinám (Slováci, Rusíni, Cikáni, ze Židů měli spíš strach), bylo v důsledku jejich nabubřelosti a povýšennosti (po letech poníženosti) a nezvdělanosti, sotva (až dosud) to byly projevy rasismu či xenofobie. V tomto smyslu je třeba číst tento film jinak, než že Švédové mají odvahu upozorňovat na své vlastní nedostatky. Ctějí tím říct, že tohle (apartheid), byly přehmaty minulosti, nyní jsou však čistí a otevření, takže se v podstatě nic nestalo. Podobně (ovšem v mnohem větším rozměru) se pokouší řešit podobné (samozřejmě ve větší intenzitě) i v Německu. V podstatě se jedná o snahu "přepisovat dějiny".

"Dovolte bych suše předpokládal, Golema že znáte všichni tu", se domnívají V a W vzhledem k tomu "Jak Golem na svět přišel". Jak z něho odešel ale ani jim není jasné: "Nevím, která z těhletěch dvou verzí / bude verze pravděpodobná. / Nejpravděpodobnější je třetí, / která je těm dvěma podobná." Paul Wegener ale řeší jak Golémův příchod, tak jeho odchod verzí čtvrtou: stáváním-se-člověkem, filosofickou kategorií doplňující "stávání-se-zvířetem" (Gilles Deleuze: "Stávání-se-zvířetem člověka je reálné, aniž je reálné zvíře, jímž se stává; a zároveň stávání-se-jiným je reálné, aniž je reálné toto jiné", překl. M.C. Caporale.) Stávat-se-člověkem je možné, být jím ale možné není. Je možné se zdokonalovat (Golem - Nedokonalý, protože má lidské city), ale není možné být dokonalým. Navíc se mezi něj a pána plete ještě někdo třetí (sluha, který se chtěl dostal o rang výš), a dvěma pánům sloužit nelze. Pozn. 1: Vizualizace izraleských patriarchů, kterou provádí Rabbi Löw, je nejen filmem ve filmu, ale také přesahem skutečnosti do filmu a filmu do skutečnosti. Pozn. 2: Ne-zvířecí a ne-lidské postavy zabydlují filmové plátno od samého počátku, a nyní zdaleka už nelze uvažovat s pouhou "klasikou" (Frankenstein, Hrabě Orlok, Golem či Homonkulus), nastupují stále noví, kteří už tvoří opravdu masivní ne-lidský svět.