radektejkal

Podobenství o podobizně, o pokoušení, o stálem pokoušení zástupců boha na zemi, symbolizované obrazem, na němž se střetává kněz s ďáblem s podobou rysa. Čím více o něm kněz rozvažuje, tím více se zhmotňuje, až jednoho dnes se, se skutečně objeví. Partyzán Rys (je válka, Židé zaplňují les a mizí v něm - nádherný obraz) má zabít údajného zrádce Lojzu. Kněz (zvláštní povaha, snad pochopitelnější v Polsku než zde) ho do toho zrazuje a pod pohrůžkou, že mu nedá absolution (které na něm partyzán/ďábel žádá) situaci protahuje a mezitím si ji prověří: Lojza žije v "arizovaném" domě, tvrdí sice, že je to tu pohodlnější, ale skrývá zde a živí - jak si kněž všimne - židovské děvče. Nakonec kněz ďábla podvede; slíbí mu sice, že o "pomstu na zrádci" postará sám, ale místo toho s Lojzou (a židovskou dívku někde ukrytou ve voze, neboť Lojza je kolář a tento zbrusu nový vůz zhotovil pro farářova koně a pro tento účel) odjíždí do dáli, do lesa... Napsal jsem to možná příliš polopatě, a kdo ví, zda je tato lopata tou správnou...

Hledal jsem tu komentář Verbala, domníval jsem se, že bychom v tomto případě mohli mít podobný názor. Nicméně, stín podezření dopadl strávně. A tím jsme se dostali až k závěru této podivné detektivky: pachatel, který dosud neudělal žádnou chybu vrší jednu na druhou; manželka provozuje nejen jogging, ale chodí též do Svazarmu; synek dostal místo otce dva bílé psíčky a policistka si odreagovala svojí životní frustraci. A co chudák divák?

Dalo by se říct, že jde o běžný románek, o jednu z nekonečných podob romantické lásky. Je tu však něco zneklidňujícího, něco "proč právě oni dva?", nebo se tak můžeme ptát pokaždé?

Srozumitelné drama člověka, kterému jedno dítě unesl neznámý pachatel z parku a druhé žena (za trest za ztrátu prvního) z domu. Při sledování tohoto filmu se mi nutkavě promítal jiný (v mnohém se lišící, ale v mnohém velmi podobný) film, jehož kódem byla rovněž píšťalka (znalci budou vědět který). Protože byl srozumizelný není o něm třeba psát, ani hledat paralely s jiným filmem (filmy) či přílivovou vlnou, která nebohou rodinu zanesla hluboko do divočiny.... Každý obraz je tu pečlivě vycizelován, a tomu odpovídá i tempo děje, které tak rozhodně není pomalé či děj nenapínavý... Upozorňuji ještě nad podtitulek Pas un jour ne passe, (sans que) - žádný den neuplne, (aniž by). Ještě poznámky k recenzím: 1. Nervové zhroucení manželky bezprostředně následuje další obraz, který rovněž nelze pominout. 2. Návrh na Oscara za hlavní roli se přijímá. 3. "S ohledem na obsah je film zbytečně dlouhý" - déka filmu a jeho obsah nemají přímou souvislost. 4. Rituální ostříhání vlasů upoíná na saunový rituál v Bergmanovu filmu Pramen panny. 5. Vyvrcholení filmu: přechylování na stranu vnitřní či vnější agrese (která nakonec o fous vyhraje) je dokonalé. Čím větší nerozhodnost, tím větší brutalita.

Nevěra (rusky izmena) evokuje změnu (rusky izmenenje), oba pojmy však leží hodně od sebe. Přesto je tu nevěra pojednána v konotaci se změnou, nevěra jako životné styl. Stačí se na ní jen rituálně upravit (něco sníst, hlínu či mužovy chlupy) či se rituálně odít (oholit se, převléci). Právě scéna, když žena utíká od jednoho muže, kterého už nechce vidět, a přes "převlékárnu" doběhne v jiné období a v jiném roce (min. po 5 letech) k jinému muži, poté co si jen "odskočila do lesa", byť to trvalo poměrně dlouho, se dá obtížně denotovat, případně její kód není jednoznačný. A právě tato scéna působí naši dezorientaci, nejistotu, je zneklidňující a provokativní. Jako by nás upozorňovala na něco, co bychom měli vědět, jako by v kontextu celého filmu mluvila přímo k nám. Jim Morrison, by to komentoval: Chcete vědět, co je to nevěra. Tedy vizte! To je ona!

Matty má nejspíš pravdu, ať se mi to líbí nebo ne. Snad jen ještě poznámka dle Marshalla McLuhana (parafráze): Čím větší energii použije osoba (zde John Lennon) na to, aby se odlišila, distancovala nebo dokonce bojovala proti systému (establišment), tím větší energii použije systém na to, aby ji integroval do sebe, do svého kontextu. Není moc obtížné si dnes představit Johna Lennona jako úctyhodného otce několika dětí s jistými politickými opozičními ambicemi.

Vítejte v zakázaném světě, ve světě sexu a násilí. Žádný psychoanalitik ani genetik vám o něm nemůže povědět více než Jean Genet, a on ani sám o sobě ne, musí mít k tomu prostředníka - a tím nemůže být nikdo jiný než Rainer Fassbinder. Jen ten dokáže z divadla, z jakýchsi fošen, které prý znamenají svět, vydupat něco tak  truchlivě intenzivního... Český filosof Jan Stern to ve své knize „Média, psychoanalýza a jiní perverze“ glosuje následovně: Sex a násilí – jen tyto dvě věci na světě vzrušují. Každé jiné vzrušení než ze sexu a násilí je jen vzrušením z masky, za níž se sexus a násilí skryly". Dalším zajímavým odkazem by mohla být známá píseň Johna Lennona "Sexy Sadie", kde oba problémy jso uvedeny hned v jejím názvu. A ještě k názvu: Querelle je francouzské slovo (angl. quarrel) jehož hlavním významem je rozpor, hádka, nesoulad. Do jaké míry chápal Fassbinder toto slovo v kontextu angl. slova queer (buzerant) asi už nelze doložit. Mně zvukomalebně evokuje jméno Karel ve vokativu.

Dílem souvislé a dílem nesouvislé obrazy se mi líbily tak dva z pěti. Proto i takové hodnocení. Problémem zde bylo, že se mi dostal do cesty Ulrich Seidl, a já musel porovnávat "jak by to udělal on", a vždycky mi vyšlo, že by to udělal lépe. Rakouská mentalita je mi ostatně bližší než skandinávská. Tedy dva z pěti, a brzy je zapomenu všechny, byť alespoň onu svatbu bych si chtěl uchovat. A ještě upozornění: Písně z druhého patra je vyšší třída.

Romantický film ovšem pouze z našeho dnešního pohledu. U anglických puritánů v Massachusetts (ať v Bostonu nebo Salemu, filmovou krajinu tu nenajdete) se na romantiku nikdy nehrálo. Tehdy se ještě popíralo, že láska je alfou a omegou tohoto světa - alfa, tedy A pro adulteress (u nás je to až pod C). Hawthornův román je všeobecně známý a oblíbený, zajímavé by bylo zjištění co k němu přitáhlo i takového experimentátora, jakým je Wim Wenders.

Muzikálová rekonstrukce sametové revoluce mě kupodivu a nečekaně pobavila (asi tak jako někdejší listopadová), tím myslím nejen obrázky Tomáše Vorla, ale i hudbu Michala Vícha. Herecké pojetí se sice blížilo spíš divadlu než filmu, ale ani to mi zde nevadilo. Stejně tak mi vyhovoval i komický podtext i české sebemrskačství.