Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární
  • Akční

Recenze (3 098)

plakát

O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987) 

Tato pohádka se mi nějakým záhadným způsobem vždycky vyhýbala, a tak namlsán ucházejícím hodnocením a některým příznivými komentáři jsem ji zkusil. A dostavilo se docela zklamání. Celý film je totiž plný trapné infantilnosti, a to bohužel nejenom v případě čarodějnice a její dcery (Blanarovičová už zřejmě cvičila na budoucího čerta a „vrcholem“ je scéna radování se), ale i drtivé většiny dalších postav. Humoru zde bylo minimum (tedy až na tu jednu dnes už nekorektní narážku na naše spoluobčany). Až od zmizení Jasněnky z tržiště to na chvíli chytlo pořádnou šťávu, jenže od konfrontace s královským vojákem se to zase navrátilo do starých kolejí. O logických kiksech (a že jich bylo) radši pomlčím, avšak potěšila mě zdařilá technická stránka filmu (a třeba ten kohout byl hodně fajn). Hodnotím ještě průměrem, ale opravdu žádná sláva. „Třebas holka špitala ze spaní.“ – „Ale dvojhlasně?“

plakát

Krakonoš a lyžníci (1980) 

Výborně vylíčený dobový život z kraje století (proutěné košíky, tkalcovství, sklářství v německých rukách, panstvo, financové, pověry) a mile dětský pohled na něj. Stejně jako důvěřivost, naivita, rivalita ale i upřímnost, přátelství a láska. Moc příjemná atmosféra vhodně dotvořená Hapkovou hudbou (funguje i na mystické rovině) a hereckým obsazením. Celkově slušné 4*.

plakát

Zkratky ke štěstí (2003) 

Příběh o muži, který musel dostat lekci, aby se dokázal vrátit ke svým kořenům…No, pokud se divák dokáže přenést přes to morální ponaučení a překousnout fakt, že hlavní hrdina ani tak neprozřel, jako spíš dostal strach ze smrti, může si tento příjemný film docela užít. Celou dobu jsou totiž Zkratky ke štěstí úsměvné, navíc nabízí sexy ďáblici Jennifer (která nakonec dostane svůj prostor a vůbec jí role pekelné pokušitelky skvěle sedne) a „neobvyklými“ soudními procesy ošlehaného Anthonyho (konečně jsem si taky mohl užít své 2 oblíbence dohromady a k tomu ještě v přímém souboji). Za mě to bude čistý průměr.

plakát

Good Vibrations (2012) 

Zpočátku mě to nebavilo. Jeden podivín blábolající o hvězdných kapelách, bez humoru a něčeho, co by mě dokázalo vtáhnout do děje. Ale po „seznamovacím“ koncertě mě to chytlo, konečně jsem začal Terrimu a pak i jeho „dětem“ fandit. To nadšení ohledně vedení obchodu, nově objeveného stylu a později prosazování „svých koní“ s ním prostě začnete sdílet, i kdybyste nechtěli. Tedy…uznávám, že pokud není prezentovaná hudba vaším šálkem kávy, možná z vás to nadšení brzy opadne, pakliže k vám vůbec dorazí. Škoda, že je snímek pouze dramatem (trestuhodné nevyužití Dylana!), ale beru to, když teda jde o ten životopisný film… Na druhou stranu jsou Good Vibrations zajímavou časovou sondou do nelehké doby na neklidném místě (ale přece jenom mi to nedá…v tehdejším Belfastu jako neměli záchranky?!). Celkově bych to viděl vzhledem k nějakým těm muškám na slabší 4*, každopádně těm, kteří proti punku nic nemají, ho myslím můžu doporučit. „Vítězství není vždycky to, co si ostatní představují.“

plakát

Kouzelný měšec (1996) 

Veskrze průměrná pohádka. Příběhem, výpravou ani hereckým obsazením z něho nevystupuje, zapamatování hodná je vlastně jenom Hapkova správně strašidelná hudba. Potěší však, že alespoň dvojice zamilovaných má minimální chemii, Nárožný s Hrušínským přispějí do jinak spíše infantilního humoru sem tam vtipnější hláškou („Já se vám omluvuju.“), Kopecký zase nadhledem, a pohádka divákovi docela rychle ubíhá. O pár logických kiksech (hlavně co se týče kouzel) raději pomlčím. Překvapilo mě ale větší zapojení německé strany, která nepřispěla jenom penězi na triky a pronájem natáčecích prostor, ale také několika herci v důležitějších rolích. „Jak seš pitomej, tak máš asi pravdu.“

plakát

Nesmrtelná teta (1993) 

„Závist je věčná! Cha cha cha…“ a Bohdalka taky! Ne teď vážně, musím uznat, že při posledním zhlédnutí se mi Nesmrtelná teta líbila o něco více než dřív. Princezna a její milý byli sice hodně jaloví, ale ostatní herci v menších rolích už tolik ne (nejvíce mě z nich pobavila Smoljakova pidirolička: „Ale…já jsem muž! Ale…já jsem opravdu muž!“), navíc je tu vcelku odzbrojující prostoduchý Hanzlíkův král („Růženka, chuděra, zastřelila sebe sama na lovu.“) a samozřejmě nad všechny ční nesmrtelná Jiřinka se svými nejenom vnitřními komentáři („Našeptávat umím, co závidět druhým.“). Vyprávění je občas trochu zmatené, ale zase protkané nějakými těmi (morálními) ponaučeními (Šaty dělaj člověka; Rozum není nic platný bez štěstí atd…) a divák se zas tolik nenudí. Hodnocení měním na lepší 3* a sám jsem zvědavý, jak na mě Nesmrtelná teta zapůsobí příště. „Pod čepicí s bambulí, hlava mě už nebolí!“

plakát

Kouzla králů (2008) (TV film) 

„Bleskům, třeskům, fí fí fí!“ To jsem zas jednou sebral odvahu podívat se na novější pohádku. Jestliže se člověk musí stydět za většinu postav, je to velmi zlé, ale dá se to třeba ještě nějak přetrpět. Když mu však div nezačnou krvácet uši při papírem šustících partech Abrháma či jeho dialozích s Šafránkovou (ta z toho díky menšímu prostoru vychází lépe), chce se jednomu brečet. Jenže divák se bohužel při vší té mizérii nedočká ani špetky humoru, i když zde nějaké pokusy jsou (Dejdar se svým: „Už zase zavírají komedianty!“…ha ha ha, tomu se říká ironie). I ta animace a triky, které se zpočátku nezdály tak špatné, jdou postupně do kytek. Za těch pár nadějných nádechů nad vodou, které nakonec skončily utonutím, ještě 1*.

plakát

Princové jsou na draka (1980) (TV film) 

„To, že chce drak princeznu, to není nic novýho, toho jsou plný pohádky.“ Moderní hudební pohádka, která vznikla díky snění malého chlapce v reálném světě. A díky této základní situaci si film může dovolit střílet z určitých žánrových konvencí, ale přitom to dělá tak, aby z nich úplně nevybočil. Každopádně princezna s elektrickou kytarou, která používá královské jablko jako ladičku a přeje si nové struny je výborný nápad („Mám se stát drakovou ženou anebo večeří?“). Pak jsou tu další postavy, a to zábavné (král v Menšíkově podání hláškuje jako o život), k pousmání (Lábus jako Bachacha víceméně vtipný) a pláči (Roman Skamene a jeho ultratrapný Hlaváček), ale kvalitnější humor přece jenom převládá. Samotnou kapitolou je hudební složka. Ta je myslím více než zdařilá, písničky jsou docela chytlavé a text k nim dobře napsaný (výborná práce pánů Uhlíře a Svěráka), co však neklaplo, byly otřesné pěvecké výkony (i když možná to byla třeba od Čenského postavy obrácená sebereflexe, když haněl princeznu za to, že neumí zpívat). Převládající spokojenost a slušné 4* navrch. „O čem jsem teď mluvil?!“ – „Nevíme Vaše veličenstvo, ale souhlasíme.“

plakát

Jako v zrcadle (1961) 

Film začíná relativně poklidně, o Karinině nemoci se sice mluví, ale divák nevidí nic fatálního (někdo to může brát jako nudu). Avšak zanedlouho začne před jeho očima postupný dívčin rozklad projevující se úzkostí, slyšinami, přecitlivělostí, únavou, záchvaty paniky, návaly a stavy transu, přičemž Harriet Andersson to vše zdobí svým výborným hereckým výkonem. Na přetřes dochází i ostatní členové rodiny, ale ti vedle výše zmíněné herečky jakoby jen přihrávali. A ani v tomto díle si Bergman neodpustil otázku (ne)víry v Boha. Jako kaňky však působí 2 nesrovnalosti v podobě až příliš jasného vyjadřování hlavní hrdinky po podání uklidňujícího prostředku, stejně jako helikoptéra-sanitka, která tu fungovala jako taxík na počkání. Každopádně solidní 4* si film zaslouží.

plakát

Hosté večeře Páně (1963) 

Další z těžkých nikoli však těžkopádných „Bergmanů“. Snímek Hosté večeře Páně mi velmi připomněl Bressonův Deník venkovského faráře, se kterým má společného opravdu hodně (i kvalitu), ale tentokrát nechci příliš porovnávat. Bergmanův farář je člověk, který je „dvojnásobně“ nemocný; krom chřipky je totiž hluchý (neslyší Boha, má krizi víry-výborná scéna u splavu, kdy je ta hluchota vyjádřena ještě lépe). Do toho se potýká s komplikovaným vztahem se ženou, která ho omezuje, ale zároveň by bez ní nejspíš nemohl žít. To, co je na filmu tak působivé, se těžko popisuje, ty myšlenky, emoce…. Björnstrand je každopádně maximálně věrohodný, jeho existenční problémy spolu s krizí víry divák prožívá naplno s ním, i když v některých scénách se mu odcizuje a pak se publikum soustředí spíše na jeho partnerku Thulin, která podala neméně strhující herecký výkon. Avšak něco mi přece jenom sedlo více u Bressona, a to konec, který je v případě Hostů hodně otevřený, na můj vkus až příliš. Jestli budu mít v budoucnu možnost se dostat k filmu znovu, rád se podívám podruhé, výživných a mnou ne úplně zpracovaných myšlenek je tu požehnaně. Každopádně pro teď to budou silné 4*.