Sarkastic

Velmi zvláštní, myšlenkově více než výživný a na první pohled odtažitý film, ve kterém je ale pod povrchem spousta emocí. Stojí na tísnivé, dusné a rozpálené letní atmosféře (napomáhá tomu také výborný zvuk), nebojí se odvážnějších scén, které bych já osobně u Bergmana moc nečekal, ale hlavními opěrnými body jsou herecké výkony obou hlavních představitelek. Na jedné straně stojí Ester, nemocná (fyzicky i duševně), sexuálně frustrovaná (a po podrobnostech sestřina intimního života lačnící) intelektuálka obklopená lahvemi alkoholu a zmítaná záchvaty. A na té druhé Anna, její protiklad, divoká a zneuznaná, mateřského citu víceméně oproštěná, na rozdíl od své sestry však neupoutaná na lůžko, naopak neustále vyrážející za milostnými dobrodružstvími jako by chtěla svoji sestru ještě více uvést do deprese a zničit ji. Jejich vzájemný vztah je velmi komplikovaný, plný závisti, odcizení, nevraživosti, skrývaných citů, tajemné minulosti, strachu, zoufalství, vyčítavých dialogů („Jdi už, dokud ti to svědomí dovolí!“) a lásky stejně jako nenávisti. Mezi nimi se ještě motá Annin syn Johan, který si nemá s kým a vlastně ani jak hrát, tak se jen tak bezcílně potlouká kolem a velmi touží po něžných dotycích své matky, která ho však odstrkuje (jejich vztah celkově není zrovna moc zdravý, už fakt, že potomek vidí svoji rodičku takřka neustále nahou nebo dokonce s jiným chlapem). Přestože sestry spolu s Johanem jako jediní ovládají švédštinu, paradoxně si nerozumí, od komunikace tu jsou hotelový sluha (používá neznámou řeč) a číšník (nemluví vůbec), stejný jazyk tedy není hlavním hrdinům nic moc platný („Je krásné, že si nerozumíme.“). Vůbec celé to místo je zvláštní a v divákovi vyvolává řadu otázek, třeba o jakou zemi jde (podivné město Timoka, noviny psané v neexistujícím jazyce a do toho komedianti z Madridu) či v jaké době se odehrává (válečný stav, ale těžko si děj časově přiřazovat třeba k II. světové válce). Vše postupně spěje k nevyhnutelnému konci a jako určité vysvobození přichází déšť. Celkově silné 4*, ale nutno podotknout, že jde o docela náročný film, který jistě není pro každého.

Hodně absurdní hraní si na Ježíše. Po většinu stopáže poutavé, divák sleduje to napjaté stolování a jen čeká, kdy to „bouchne“…S filmem mám však i přes nesporně originální zpracování několik problémů. Jednak s jeho vyzněním; je mi jasné, že jakožto ateista jsem (k mé škodě) spoustu narážek a odkazů naprosto přehlédl, ale nemůžu se rozhodnout, zda je snímek spíš proti církvi a křesťanství nebo ne (na rozdíl od zjevného rasismu); běloši totiž zcela zjevně „tlačí“ otrokům něco, co je jim proti srsti a ani to nemohou správně pochopit, ale špatně z toho vychází kupodivu vlastně jenom rozmařilý pán, kněz je čistý div ne jako okvětí bílé lilie (což mě v tomto případě zvláštně silně dráždí). Dále pak s délkou; chápu sice, že bylo potřeba „dojít“ až do neděle, ale film bych střihl okamžitě po návratu pána na statek po bujaré noci, tedy v emočně vůbec nejsilnějším okamžiku filmu (a třeba taková doba úmrtí jedné z postav mě vyloženě rozesmála). A právě smíchem, který je u takového snímku nejspíš naprosto nepatřičný, jsem počastoval hned několik scén (nejvíc asi tu s otrokem a křídly). Berte proto moje hodnocení raději s rezervou, každopádně víc jak lepší 3* nedám.

Dokument vedený formou výpovědí z řad studentů (převládají hlavně ti z ČVUT), doktorů (kteří ošetřovali raněné), rektorů a jednoho poslance. Divák se dočká docela přesné rekonstrukce události a dozví se také o způsobu represe (krom nadávek hlavně mlácení obušky a užití slzného plynu). Sem tam se dojde bohužel i na nějakou tu nechtěně směšnou poznámku. Jediné co mi zde chybí, je výpověď druhé strany (VB), kterou se prostě tvůrci měli pokusit získat (i otázka na jednoho ze zúčastněných příslušníků a jeho následné odmítnutí vypovídat, to vše před zrakem kamery, se přece jako možnost vyjádření opozice počítá). Proto slabší 4*.

Dobrý nápad se srovnáním životů 2 odlišných žen (a to nejen způsobem vedení života), realizace se taktéž vydařila. I když sám příběh gymnastky by bohatě vydal na samostatný dokument a takto až zbytečně bohatý materiál možná trochu znevážil příběh hospodyňky (zvolil bych k opozici k ní spíše zaměstnanou ženu avšak v ne tak záživném oboru). V každém případě, do obou hrdinek se mi podařilo ve větší (Eva) či menší (Věra) míře vcítit a za toto režisérčino zpřístupnění patří palec nahoru (hlavně ten gymnastčin strach ze skoku spojený s tvrdohlavostí mi přišel hodně autentický). Na druhou stranu, i něco k zasmání se tu najde (malý synek, Kodetův lamač ženských srdcí). Celkově slušné 4*.

Tak nad technickou a vizuální stránkou filmu upřímně jásám (rytiny, animace a triky s pořádnou dávkou fantazie-zkrátka okamžitě rozpoznatelný Zeman). Po dějové stránce snímek také neselhává, ale poněkud doplácí na to, že se až příliš snaží. Bláznova kronika je totiž překombinovaná, a přestože se pořád něco děje, divák je směrem ke konci už unavený neustálými zvraty a u leckoho nejspíš dojde k tomu, že se i při těch cca jen 80 minutách začne na závěr nudit. Jinak určitá dávka humoru snímku také nechybí a stará se o něj hlavně Karel Effa. Za mě to budou slabší 4*, v jistém ohledu výjimečný film, kterému by však na závěr prospěla větší přímočarost.

„A to vás vždycky vyhoděj, nebo jdete sám?“ –„No však to znáte, napřed vás vyhoděj a potom, to už jdete sám.“ Nadprůměrná komedie, ale hlavně pěkně rýpavá satira. Krásná proměna ze soukromého „podniku“ na státní demonstrovaný úsměvnými písemnostmi, hesly (Dej si hádat z ruky, ušetříš si muky), úřednickou „pásovostí“ a transformací tajuplného mistra na burana-rutinéra (oficiálně). Potěší plejáda (na daný formát) až štědře obsazených rolí a roliček v čele s mistrným Kopeckého Šibolínem (vychytaná pracovna, rituál). Dávám solidní 4*. „Já du teďka na ústředí kvůli těm premiím.“ –„Co myslíte, dostaneme je?“ –„Jo, to kdybych věděl.“

„Nejde to s námi od desíti k pěti, vedeme to od desíti k 8.“ Stejně zábavná jako mrazivá film-anketa, která na dobu vzniku maximálně provokuje. Kopecký si hraje se slovy, vtipně shrnuje naši historii a pak se místy až škodolibě ptá. Svítí slunce, na první pohled by mohlo jít o skoro nezávazné a pohodové odpovídání a přitom mají lidé povětšinou strach něco říkat, a někteří toho naopak namluví hodně, ale vůbec ne k dané otázce, každopádně skoro co výpověď, to perla. A ke konci zas divák cítí určitou hořkost nad úsměvnými naivními představami o délce trvání nastalé situace. Nechybí spousta symbolismů a výborný konec, který to celé jenom potvrzuje, proto hodnotím slabším, ale plným počtem. „Já sdílím mínění svýho švagra, protože my se báječně doplňujeme a mám totéž přesvědčení.“

„…lékař je mocnější než my. Jak my říkáme, lekař. Máte dojem, že se vám něco děje a automaticky jdete k lekaři. Lekař logicky vás poleká. Pošle vás do lekárny. V lekárně číhá lekárník. A ten vám vydá leky!“ Do filmu, resp. divadelního záznamu, jsem šel původně s poněkud naivním očekáváním, a to, že to bude nenáročná podívaná s humorem. Zasmál jsem se opravdu dost, ale velký důraz byl právě na přemýšlení o životě. V každém případě jde o to, do jaké míry je divák ochotný buď přímo přijímat nabízenou filozofii představení, nebo ji alespoň rovnou neodmítat, zamyslet se nad ní a přitom si užívat Duškovy frky a hraní si s češtinou (což byl třeba můj případ; nějakÉ Brahma jde naprosto mimo mě, ale rád jsem si nakonec u Čtyř dohod zapřemýšlel a přitom se takřka každou chvíli smál). Pokud se někdo k těm prezentovaným myšlenkám okamžitě postaví odmítavě, nemusí si pak užít humor sám o sobě, což by byla v tomto případě škoda. Jinak prostřihy na černobílé filmy byly fajn stejně jako hudba na podbarvení, i když samotné písničky před každou z částí bych oželel (spíše zbytečně natáhly stopáž, než že by působily jakožto spojovací švy mezi jednotlivými dohodami). Celkově, i přes tu nespornou dogmatičnost, nemůžu dát méně než slabších 5*; když zrovna Čtyři dohody nefilozofují, jsou maximálně zábavné. „Jenomže, jenomže! Jsou tam takové Achillovy paty toho systému. Protože nám se třeba stane, že se oblečeme podle módní policie, koupíme si boty třeba za 18 tisíc, máme poslední typ mobilu, poslední typ brýlí, nacvičíme s nějakým psychologem dokonce pohyby očí a rtů, aby jako nebylo poznat, že jsme mimo, a takto vybaveni vstoupíme do společnosti. Ale první, co tam nějak zaslechneme, je: To je ale debil!“

Poněkud hořká podívaná (i když místy dost úsměvná), která velmi trefně pojmenovává vlastnosti církve a tisku. Hlavní hrdina svoji naivitou a čistou vírou diváka naprosto odzbrojuje a nelze mu nefandit. Zajímavý je zároveň střet křesťanů a pohanů, z něhož první skupina nevychází zrovna nejlépe. Dané slovo také upozorňuje nad nebezpečím pro jednoduché vesničany v podobě zkažených měšťáků. Film mě mile překvapil, dávám solidní 4*.

Studie poutě neúspěšných cirkusáků, ale hlavně vztahu muže a ženy, kde prim hraje nedůvěra a žárlivost. Jak návštěva manželky, tak herce-milovníka stojí za to, pozdější vyrovnávání se s nevěrou nadchne svojí přirozeností, a přestože se Albert chová v určité chvíli skoro jako blázen, divák mu vlastně docela rozumí. Vcelku dobrý tahem byl souboj ve stanu, jehož průběh nejspíš ne každý divák dopředu odhadne, ale na druhou stranu tak úplně překvapivý, vzhledem k jedné (velmi symbolické) pasáži na začátku, není. Konec se mi líbil možná nejvíce. Celkově slušné 4*.