Jako v zrcadle

Áno, ďalší Bergmanovský "psychický teror a nápor na city". Tentokrát sa poháva s hraničnosťou normality versus abnormality a existenciálnymi témami. Úprimne musím priznať, že s témou a s akou takou pointou vyrukoval až v samom závere filmu, okrem posledných 30 minút to bolo v podstate dosť nudné a o ničom...Nemôžem si odmyslieť začiatočnú "fimovú vatu", preto len priemer tentokrát. (15.06.2007)

Čriepky čistého šialenstva. Totálna duševná dezintegrácia, ktorú predvádza hlavná hrdinka, je jedným z najlepších zobrazení mentálnej poruchy na filmovom plátne. Tu sa aj dá veriť, že Boh v podobe pavúka vyšiel spoza tapety a pokúsil sa ju znásilniť. Pre mňa ale ešte fascinujúcejším elementom je nehasnúca láska jej manžela. Také niečo nie je ľahké. Hoci aj samotná láska sa podľa niektorých psychiatrov dá čiastočne charakterizovať ako duševná choroba, zamilovaní jedinci údajne vykazujú určité príznaky schizofrénie. Každopádne, ďalší ťažkotonážny psychologický film. A divadelná hra napísaná Minusom nemá chybu! (18.07.2017)

Dnes lze sledovat již uzavřenou monumentální filmografii dalšího velkého Skandinávce. Je možné činit obecnější závěry nad dílem mimořádného tvůrce stříbrného plátna. Je pozoruhodné, že autor tak plodný je i tvůrcem dělným, že oddán vlastně jednomu tématu, kterým je individuum, drcené mlýnskými kameny naší doby, si zachovává nejen řemeslnou kvalitu, ale i mimořádnou invenci. Tragédie mladé ženy Karin, postižené postupující duševní chorobou (počínající schizofrenií?), která vrcholí viditelným rozpadem osobnosti v závěru ZRCADLA, je i velkou - a beze zbytku využitou - příležitostí další méně známé bergmanovské herečky Harriet Anderssonové. Až do - byť nedokonaného - incestu přerůstající vztah s mladším, zřejmě literárně nadaným bratrem jen uzavírá minisvět ostrova, samoty a 4 lidí, kteří v několika málo dnech, spíše hodinách prožívají mimořádné drama, jež je jen zdánivě zanechává nedotknutými. Že prostřednictvím lidských osudů Bergman dohlédá do obecnějších témat lidského bytí, je druhou samozřejmostí jeho tvorby. (Je pochopitelné, že milovníci triviální akčnosti nebudou po zhlédnutí filmu nadměrně nadšeni.) Velkolepý celek jedinečného díla je i v tomto případě obohacen o démant nepomíjející krásy a hodnoty. (24.12.2010)

Tato Bergmanova poloha mi sedí nejvíce, těžká a neopakovatelná atmosféra ostrova i starého domu, čtyři výborně vykreslené a ztvárněné postavy a jejich pocuchané vztahy, mrazivé okamžiky hraničící u Boha-pavouka až s noční můrou a hlavně, což mi u Bergmana často chybí - nepotlačované emoce, které každou chvíli zdrcujícím způsobem zaútočí, tedy ne odcizené postavy, uzavřené v neproniknutelné slupce, ale postavy zranitelné a zachycované v osamělém utrpení, kdy jakákoliv potřeba masky odpadá. Právě díky tomuto přístupu k látce a postavám si tohoto snímku v Bergmanově tvorbě tak cením a řadím ho vůbec k jeho nejsilnějším výpovědím, které v tomto případě stojí na jakémsi rozhraní jeho tvorby, kde se předchozí s následujícím střetlo v bodě mě nejvíce oslovujícím. (18.03.2010)

Film začíná relativně poklidně, o Karinině nemoci se sice mluví, ale divák nevidí nic fatálního (někdo to může brát jako nudu). Avšak zanedlouho začne před jeho očima postupný dívčin rozklad projevující se úzkostí, slyšinami, přecitlivělostí, únavou, záchvaty paniky, návaly a stavy transu, přičemž Harriet Andersson to vše zdobí svým výborným hereckým výkonem. Na přetřes dochází i ostatní členové rodiny, ale ti vedle výše zmíněné herečky jakoby jen přihrávali. A ani v tomto díle si Bergman neodpustil otázku (ne)víry v Boha. Jako kaňky však působí 2 nesrovnalosti v podobě až příliš jasného vyjadřování hlavní hrdinky po podání uklidňujícího prostředku, stejně jako helikoptéra-sanitka, která tu fungovala jako taxík na počkání. Každopádně solidní 4* si film zaslouží. (26.12.2013)