Čtyři dohody

Jaroslav Dušek dokázal velmi zvláštní věc. Vytvořil pásmo, v němž spojil dokonalé vystižení tragických omylů velkého počtu rodičů, a i nás samých, pokud jde o přístup k lidem okolo nás - omylů, které jsou dokonale popsány i v laikům jako jsem já přívětivých publikacích na téma psychologie a komunikace - s naprostým dnem komerčního new age bullshitu, ze kterého si jistá nezanedbatelná skupina udělala životní filozofii. Čtyři dohody jako takové jsou soubor čtyř postulátů dejme tomu osobního nastavení přístupu k životu, proti kterému se dá těžko něco namítat. Ale od tohohle je ke sluníčkovému objímání našich druhých já asi tak daleko jako od připuštění toho, že existují zákonitosti, které věda nedokáže ani rozeznat, natož aby s nimi nějak pracovala, k přesvědčení sebe sama o tom, že šaman dokáže změnit vaši DNA a obdařit vás třeba ve čtyřiceti vlohami ke studiu cizích jazyků. Jako filmový záznam divadelního představení nemá Čtyři dohody vůbec smysl hodnotit, prostě se střídají záběry několika kamer na to, co Jaroslav Dušek a spol. předvádějí na pódiu. A samotná inscenace trpí tím, co jsem napsal - prokládá jednoduché psychologické pravdy, které bychom si měli ve vlastním zájmu osvojit, s naprosto haluzovými úlety, vzešlými z mozku někoho, kdo příliš často usrkával ayahuascu, a pak tomu začal říkat filozofie a mimo jiné na tom založil vynikající byznys. Byznys s potřebou prostých lidiček "hledat sebe sama a činit se lepšími". Takže za mě raději neutrálních 50%. (14.11.2015)

Nejsem hipík a hlavně po ránu kolem sebe šířím úplný opak energií, než které nám v sobě pomáhá najít kniha Dona Migulea Ruize, ovšem toto pozastavení se nad směšnými hodnotami, které jsme tady za tu krátkou dobu stačily vytvořit, dokáže člověka neuvěřitelně zklidnit. Před návštěvou představení není potřeba přečtení knihy, protože Dušek všechny zásadní myšlenky interpretuje naprosto dokonale a celé to obohacuje svým osobitým humorem. Pro lidi s předsudky je však přečtení knihy nutností, aby věděli do čeho jdou, pak už je těžko může bosý Dušek šokovat se svou indiánskou košilí a značně alternativními hudebními čísly. Kniha ani představení z vás ze dne na den šťastného člověka neudělají a je na každém, jestli vůbec dokáže přijmout fakt, že se stejně jako předešlé generace snažil řídit uměle vytvořenými pravdami, které vlastně ani nemají žádný smysl a navíc nám ještě škodí. Viděl jsem pouze divadelní záznam, takže nedokážu posoudit, zda představení je skutečně zdlouhavé, ale záznam má tempo velmi svižné. K samotným dohodám můžu říct jen to, že hned první nedokážu dodržet ani pár hodin, ale třeba díky druhé jsem si po čase začal masochisticky užívat vyhrocené situace, protože ustát je se stoickým klidem a ještě si analyzovat velikost vnitřního problému protivníka, aniž by si to při ubohém kopání kolem sebe uvědomoval, to je vrcholně opojný pocit. (25.01.2015)

Jarda Dušek a jeho one man show na téma zamysleme se nad sebou. Má to vtip, má to nápad, humor i spád. Bohužel samotný záznam je velmi nevýrazný a celku rozhodně nepomáhá. Přesto není problém si některé pointy zapamatovat a držet se jich i v reálném životě, ačkoli doteď jste sami vychovávali za pomocí okřídlených vět ve stylu: "Vystřel!" (19.02.2015)

Synchronicity jsem si začal všímat před pár lety, spousty podivně náhodných událostí jakoby pasovala a dovysvětlovala můj minulý stav, současný či lehce budoucí. Spolu s tím i mnoha dalších procitnutí ´´jemnocitu´´, jakoby člověk občas viděl do lidí, malých dětí či zvířat a situací a vnitřní hlas mu napovídal jak se zachovat, aby v dané situaci vyplinula dokonalá rovnováha. Zesílená intuice. Nebo jakási přirozená sounáležitost s člověkem, kterého potkáte poprvé v životě a už po pár hodinách s ním strávených máte ten tíživý pocit, že ho znáte celý život, možná déle než je jeden lidský. Tíživý říkám proto, že se stejnou shodou vývoje k potkání tohoto člověka nastává často i loučení na věčnost. Dona Miguela Ruize silně ovlivnila víra předkolumbijského národa, který měl rozhodně blíže k přírodě, planetě, pozorování člověka v prostoru a času narozdíl od naší konzumní společnosti. Jaroslav Dušek vše vtipně vlastní jeho bytosti upravil pro dnešní publikum. O úspěchu samo o sobě vypráví věčně vyprodané představení. A za mě na tom rozhodně něco je. 95% (22.05.2018)

Přiznávám, že není fér jít do čehokoliv s tím, že se mi to rozhodně líbit nebude. Jenže těžko kritizovat, co jste neviděli. Tak už jsem viděl. Jsem rád, že Dušek je svůj a to i přesto, že bychom si nejspíš vůbec nerozuměli a přeli se téměř o všem. Alespoň je Dušek nějaký. Nicméně výsledný dojem je těžko popsatelný, ale rozhodně ne úžasný. Ano, na mnoha místech jsem se pousmál, ale na mnoha místech jsem se taky zatraceně nudil. Trochu jsem doufal, že když už mě filosofie autora nechytí, tak mě alespoň rozčílí, ale nestalo se téměř nic. Jaroslav povídá a já mám pořád ten samý pocit - svět okolo je špatný, tak si pojďme étericky popovídat, já přetvořím vaše myšlenky do slov a řeknu vám, jak byste měli nebo mohli přemýšlet. A je mi jasné, že v mnohých divácích se objevilo to kouzelné "On to říká, jak to opravdu je." A na to valím oči údivem a právě z toho mám ze Čtyř dohod pořád pachuť v ústech. Svět možná je špatný, ale tohle taky moc dobré není. (28.01.2014)