Pierre

Padesátá léta jsou pryč a budovatelské nadšení nachází své limity.  Vlastně je naprosto pryč. Ať už  rozhlas zjišťuje výsledky práce mezi mláděží kvůli dobrému příkladu nebo se konají propagandistické schůze s kulturní vložkou, která je sama o sobě trapná a nikdo se ji nechce zůčastnit, nebo se konají  angažované projevy o zoodpovědnosti, plánech a společných zájmu, tak to už nikoho nezajímá. Z možná dříve nadšené budovatelské třídy se stává stereotypní  maloměšťácká skupina, která za vším vídí jen příležitost  ke chlastání, předvádění se nebo rvačkám. A když se vyjede na venkov působí tam jako odloučená odcizená subkultura  z jiného světa (vzpomenu kouzelný moment se zabítím slípky, protože nemáme nic k obědu:D). Jenom hlavní  hrdina Jarda je ten poslední, kdo se ještě furt snaží. Budovat, angažovat. Ale  sám si uvědomuje, že se mu nic nedaří a chtěl by žít jinak. Až by člověk dal za pravdu jeho přítelkyni, když se na něj obořuje  Co ty chceš? Kam se to furt rveš? Mají  sice pronajatý byt, ale dole v patře musí snášet neustálé hádky stárnoucí manželské dvojice jako děsivý obraz toho, jak jednou skončí a čeho se můžou bát...že jednou budou taky tak staří. V možná místy hůře čitelném filmu pro současnou dobu a mladého diváka jako jsem já vnímám nadčasový rozměr v podobě motivu člověka, který podlehá deziluzi,  prohrává to, čemu sám věřil a jeho život ztrací smysl, ale nedokáže to změnit. A tak marně hledá svou jedinou náplň života v něčem, co mu samotnému moc nejde a pod nohama ztrácí i svůj osobní život.  Jarda se tak moc snaží, až nakonec příjde o svou přítelkyni v podaní Jany Brejchové (z filmu to tak celkem vyplývá) a nakonci se dostane do asi nejabsurdnější situace, kdy ho odvádí StBák, se kterým se navíc dle všeho znali z dřívejška. Nechybí pár experimentálnějších hravějších šedesátkových prvků (pronásledování a napadení Brejchové ze strany Abrháma v hodně mladém vydání.)  Taky tady vnímám plno univerzálních nadčasových moudrých hlášek (Já jsem ten, kterej všechno vodře a nic z toho nemá. No, to jsme všichni, ne?- My už umíme jenom pracovat, ale neumíme se bavit. Musíš umět žít. Žít jít, pít.-  Kdo má moc? To by mě zajímalo kdo má dneska moc. Já mám spíš málo-Nahoru jsme se nedostali a dole se nám to nelíbí.) Jan Kačer splňuje svou roli hrdiny (anti)hrdiny ,,civilního muže z lidu´´ skvěle. Moc jsem si užil oblíbeného Vlastimila Brodského v roli bodrého ironického reportéra. Vítě, mě vždycky zajímaj lidi, kterym se v životě nic nepovedlo. Takže mě vlastně zajimaj všichni lidi.  Ale jinak já furt jen chválim, furt. Chválim, chvílim, chválím.  Chválil jsem, chválit , budu chválit. Až se uchválím. Nono, chválim. Já chválim, ty chváliš, on chválí.  Furt! Takže chválíme. Takže dohromady mě určitě druhá filmová připomínka zesnulého Jana Kačera na ČT zaujala víc než páteční Nikdo se nebude smát. Přesto se samozřejmě přiznám, že si ze všedních kousků československé Nové vlny o mladé partnerské  dvojici pustím třeba radši znovu rozverné Intimní osvětlení než chladnější Každý den odvahu, to zase jo.:o

Fajn komedie, která se zabývá myšlenkou, že vše závísí prostředí a povzbuzení. Pokud jste správně veden a motivován, můžete se stát i ze zlodějíčka prestížním ředitelem a naopak přední elegantní úředník může ze dne na den skončit jako ubožák.:o Takže myšlenka takřka ve stylu pedagogické ,,Tabule Rasa.´´  Film používá humor těžící ze střetu odlišných kultur a prostředí a la ,,slon v porcelánu´´, který  mi příjde stále vděčný a nevyčerpatelný.  Pohled na Ameriku okolo Vánoce mi přišel na  osmdesátky nezvykle milý a elegantní, což asi dělá i to podnikatelské prostředí s krásným honosným sídlem.  A musím říct, že se na to krásně dívalo. Eddie Murphyho moc nemusím,  ale zde jsem si neužíval nejen společnost Dana Aykorda (který byl úžasný snob!)  ale i jeho. Denholm Elliot jako elegantní distingovaný tajemník se smyslem pro spravedlost a férovost hlavní dvojici skvěle doplnil. Možná trochu škoda, že to na poslední půlhodinu  sklouzne k čisté moralitě, ale i tak to bylo hezké. Musím říct, že to byl moc milý klasický osmdesátkový americký kousek, který mi doposud unikal. Neměl bych problém se na něj někdy podívat znovu, třeba až budou Vánoce aktuálnější než teď.:o

Aneb jak to může dopadnout, když se budete bát říkat pravdu..Právě dávali k umrtí Jana Kačera, ale nezdá se mi to úplně dokonalé. Stejnomennou povídku Milana Kundery jsem shodou okolností letos četl v souvislosti s maturitní četbou a zhltl jsem ji jedním dechem. Ve filmu se mi zdálo, že nejsou všechny ty stupňující se lži pana Klíma doplňující se stejně tak neunavným zápalem pana Zátuleckého zdaleka tak svižné. Vleče se to. Navíc Kundera dokáže na papíře literalním jazykem lépe vysvětlit Klímovu motivaci, protože čtení dopisu měl přeci jen spojené i se vzpomínkou na pěkný večer, kterou si nechtěl kazit.:o Přiznám se, že některé ,,filmové´´ přidané motivy (jako groteskní schovávání se v hospodě přes bedny s lahvemi nebo opakovaný prvek s obcházením cesty)  jsem asi  ani nepochopil. Zaujaly mě ale některé stylistické pasáže Nové vlny (striptýz před oknem, pohled do jakési šedesátkové tančírny s mládeží), opakující se záběry na špízující ulici a  oslavovaná scéna s uličního výboru. Je to málo? Diskuze bude až potom.

Cable Guy! Cable Guy! Cable Guy! Tuhle hlášku a celé představovací ántré  Jima Carreyho jen tak nezapomenete. Celkově to není vůbec špatná hořká komedie na zamýšlení o ,,chůvě, televizi, která byla k mání pořád´´ . Nebo alespoň době, kdy byla k maní pořád, řídila americké životy, konzumní život orientovaný na večer v obýváku s hifi-párty. Je to v podstatě takový dokument devadesátek.  Až tedy náš ,,Cuble Gay´´ úplně zapomene, že to kolem není film, není závěr Zlatého oka, ale život, jenomže jeho neformoval život, ale život s televizí, která mu nahrazovala matku. Možná tedy nastal čas zabít tuto paní na hlídaní, aby se lidstvo, nebo alespoň jeden pán,  vrátilo třeba ke knížce, co má celou dobu vedle televize před sebou.  Protože miliony kluků a holek mají ještě šanci. No, určitě nejsem jedinný z csfd maniáků, kdo taky stejně jako Cable Guy mohl použít pro zapůsobení nějákou děsně cool vetu, pouze proto že ji viděl ve filmu.:D Párkrát mi ta šílenost až nepříjemně nastavila zrcadlo,ale jako  alegorie  o závislosti, posedlosti, míjení se s realitou, ze které mohlo ještě trochu víc zamrazit. Místo toho to je vedle působivých a zábavných momentů takové nedotažené. Carreyho šišlání nebo   některé přehnané vtípky (záchodová mísa, ale je jich tady víc) pro mě byly chvilkami už neúnosné. A místy jsem si fakt říkal, ať už ho sakra nechá ten protiva bejt.:D Stiller bohužel nedokázal Jima zkrotit vedle šaškovin i k procítěnému výkonu, jak se povedlo v Truman Show nebo Formanovi v Muži na Měsící. Ale základní zápletka, myšlenka a atmosféra filmu se mi líbila.

Legendární mág David Lynch mě svou šílenou psychidelickou tvorbou zatím trochu děsil a viděl jsem od něj dosud jenom atypický (a krásný!) Příběh Alvina Straighta. Od Sloního muže jsem na základě reakcí čekal na Lynchovy poměry další trochu normálnější a divácky vstřícnější podívanou,. Už na začátku mě pohltila skvělá hudba a snový flashback se slony. Musím říct, že Lynchovy osobité slabůstky například pro ony snové sekvence nebo záběry a kamerové kompozice do továren uprostřed průmyslové revoluce  s hrou světel a stínou, se specifickým důrazem na zvuky nových moderních strojů, dobře osvěžují tento příběh, který je rozhodně velmi dojemný a lidsky , krásně staví na přetřes význam každého člověka a nespravedlnost světa.  Je to takové lehce stylizované, což mi přišlo ok. Dobrý příběh to splňuje. Herecké výkony taky super. Tak proč už neskákám dva metry do vzduchu?:D Možná pár nelogičností, pomalejší tempo, nejistoa, co všechno si Lynch vymyslel a mé vlastní počáteční nepochopení závěru.:D  A fakt mi to přišlo vyprávěné malinko  pomalu. Já vím, je to takový komorní příběh, ale expozice trvá  až moc dlouho. Ano, možná  to je i záměr, abychom hned nevěděli, co se v Johnu Merrickovi ve skutečnosti skrývá a mohl se tak chvilku cítit jako ti, co na něj hleděli jen jako na zrůdu k  pouťové atrakci...aby si pak naplno získal naše srdce. John Hurt dokázal geniálně podat Merrickovo sípání a špatnou artikulaci, za kterou se ale přeci jen skrývá neskutečná laskavost a dobrota v projevu. Anthony Hopkins je už v nezvykle mladém vydání nepřekvapivě taky úžasný.  Ano, výkony hlavní dvojice jsou zkrátka dechberoucí. No, tak mě i možná proto mrzelo, že těch scén jako u pana Trevesena doma nad rodinnými fotografiemi nebylo malinko víc a do soukromí dvou hlavních postav jsme ještě více nepronikli, i když je to možná trapná připomínka. Taky mi vrtalo hlavou, jak do té nemocnice mohl tak nenápadně vniknout ten večírek?  Úplné nadšení se nekoná, ale  díky svébytné (ale umírněné) formě, jsem spokojený. Méně než čtyři hvězdy nemůžu dát. Už jenom za ty herce, poselství filmu a formu. Jo a taky za to, že jsem to viděl v kině.:D Momentálně navíc těžko zaručit, že se mi nějaký jiný Lynchův film bude líbit víc. Navíc musím říct, že s odstupem ve mě tento film určitě cosi zanechal a ta zvláštní dobrota, čistota osobnosti Johna Merricka ve mě stále doznívá.

Musím souhlasit s (bohužel ojedinělými) názory že tento seriál byl fajn zpestřením nedělního večera. Už od začátku  jsem byl rád za pokus o něco ve stylu Vorlíčka, Macourka, Poláka a duch Fantomase či starých Bondovek. Inspiraci můžu tvůrcům jenom pochválit.  Sice jsem v 80.lerech tahal kačera, ale podle tohoto seriálu by se mohlo zdát jako by byla tuhá normalizace fantaskní barevné místo, kde se jenom hemžilo nevysvětlitelnými záhadami a vědátorskými podivíny. Nemůžu si pomoc, ale například břichomluvec, co si vystavuje loutky  a chce vytvořit oživlou loutku se zabudovanou inteligenci by podle mě tehdy skončil spíše už dávno v hledáčku Stb než v luxusně zařízeném domě s vlastní dílnou. Ale tohle prostě nejde brát vážně.  Je to fantasmagorie. Právě ta kombinace futurismu a retra má své kouzlo. Seriál ze začátku sklidil tvrdou kritiku. Mně se naopak  už od začátku líbila stylová forma a  různé hravé nápady. Vydržel jsem a nakonec se mi to líbilo celé. Hravé nápady nakonec  prostupovaly celým seriálem a bylo jich více než dost (Lektvar nesmrtelnosti, Pravdometr, Spiritula.:D přístroj, který čte myšlenky krys, Automatón, kohout, který snaší zlatá vejce,  zpívaný výslech výboj známý jako náboženská extáze,.:D). Nakonec se mi ne všechny díly líbily úplně stejně, ale každý přinesl zajímavé téma k případu. Super byla třeba pětka ve stylu Krotitelů duchů (:D). Ale osobně se mi  nejvíce líbil  čtvrtý díl s možnou svatyní, symbolicky (?) odvysílaný před Velikonoci.:D Opravdu zajímavý námět, který měl  nezapomenutelné  vyvrcholení s příjezdem pápeže a zásahem agentky Snížkové.:D Obdivuji skvělou výpravu. Ústav paranormálních jevů vypadá jako úžasné sídlo.  Celkově je scénografie jednotlivých prostředí vypiplaná. Od Chlupáčka se mi už dost obrazově líbil Úsvit, ale tady byla ta hra barev možná ještě zajímavější. Taky byla zajímavá hra se světlem a tmavou barvou.  Jen občas mi přišlo jako by to s tou postprodukcí už přehnali a byla tam vidět spíš tma.:D Ta nadsázka mi sedla, ale občas i mě přišlo, že se tvůrci pokouší o humor za každou v cenu v  místě, kde klidně nebyl potřeba. Sem tam se objevila chvíle, kdy se klidně mohlo dát prostor náznakům většího tajemna, které skončily jen u náznáků. Když v mé oblíbené ,,čtyřce´´ začalo opravdu hořet v kostele, docela mi zamrazilo...aby se hned ukázalo, že jde hned o fingovaný alarm, který byl nachystán jako past od Stb.  Klidně bych tvůrce povzbudil, aby se nebáli do toho více obout. Vždyť naopak některé momenty seriálu měly naprosto  úžasnou  atmosféru.  (prohlídka již zmíněného břichomluva domu uprostřed bouřky ve dvojce, úvaha o tom, jaké by to bylo kdyby se každému rodiči podařilo vychovat dítě, které chce ve stejném díle, duet Fialové a Ciny, snaha dostat z Lady selhání ve finále.)  Také mě trochu mrzelo, že se ve výsledku v žádném případě nakonec neobjevilo to paranormálno. Ne, že bych si na podobných věcech nějak ujížděl, ale když už ho tvůrci slibovali, tak nemuseli dát ve všem pravdu soudruhu Zající. I když  (a to byla jedna z úžasných scének.:D) v závěru šestého dílu se  přece Ind Shushrut potkal se skutečným Kozlopírem, ne?:D Alespoň já to tak pochopil. Co se týče herců, tak i ti jsou trochu nevyrovnání. Mě tedy určitě nejvíce bavilo to konkurenční duo Stbáků v podání neskutečně roztomilého hláškujícího Leoše Nohy a živelné Anny Fialové, která je zase výborná. Macháček byl asi v zásadě ok, ale hlavně když měl hrát laxního pohodářského skeptika. Ale v tom seriálu jsou momenty, kdy jsem cítil, že by bylo potřeba do toho dát víc a Macháček z toho trochu dělá další Samotáře. To Fialová byla skvělá ve všech polohách. Macháček se podle mě nejvíce  našel až v posledním díle, kde mě překvapil, jak dokázal být najednou koncentrovaný a dokonce i něžný. Co se týče speciálních hereckých hostů, tak to byl taky kus od kusu. Pokud jde o tu spojující linku se zmizelou matkou a odhalováním rodinných ran jako nadstavbou k jednotlivým případům, tak mi zpočátku přišla trochu nadbytečná. Na hlavu postavený vztah soudružky Snížkové a zamilovaného pana inženýra by mi stačil. Nakonec mě ale začala  i ta linka s matkou docela zajímat. Tvůrci si díky ni taky mohli lépe otevřená vrata pro další sérii. Tu bych si určitě dál, obzlášť směřem k otevřenému záběru. Vzhledem k menší sledovanosti první řady mám ale obavy jestli k pokračování vážně dojde. Pokud ano, bylo fajn kdyby se tvůrci poučili s pár chyb, nevykašlali se při pokračování už na jednotlivé případy  a nespadla by kvalita. Ostatně i tady mi přišlo, že to chtělo ještě jeden díl navíc, aby se lépe stihli vyřešit osobní trable postav. Otázkou je jestli je v plánu dozvědět se něco víc o pravém charakteru Snížkové a poslední  díl mi přišel strašně rychlej...a vlastně celý ten seriál utekl, jak mi přišel fajn. Jsem rád, že zde konečně vzniklo v rámci české komedii něco takhle jiného, fandím podobným úletům a obecně bych chtěl pochválit směr, kterým ČT kráčí. Škoda, že nás spokojených diváků je menšina. To se ale vysvětlí, soudruzi.

Ze začátku jsem měl pocit jako by se Tim Burton v roce 2016 pokoušel variovat třináct let starou Velkou rybu. Opět je zde starý umírající pán, který rád vypraví těžko uvěřitelné fantaskní příběhy o svých dobrodružstvích.  Problém je, že se životním příběhem  Abraham se neseznámíme tak do detailu jako s příběhem Edvarda Blooma. Ta  postava působí daleko plošeji. Jacob zase není tak komplikovanou postavou,která by si musela k dědečkovi a jeho příběhům hledat složitěji cestu, protože si s ním byl blízký, narozdíl od svého otce (kterého překvapvě hraje Roy z IT Crowd.:D ), jehož postava ale není ve filmu moc rozpracovaná. Royova vizáž působí strašně pohodově. To že se snažil pomoc synovi navzdory tomu, že otce nebral jako dobrého rodiče a nevěří jeho historkám mohl být hezký  motiv. Když se vydal  s Jakem hledat ostrov ostrov, dalo se zkrátka čekat, že dostane více prostoru. ale ve filmu se vyskytuje spíše sporadicky a jeho úloha nakonec není moc velká. Co se ale týče pasáže, kdy Jack poprvé prochází  sirotčinem a začíná  poznávat podivností děti, musím souhlasit s Enšpíglem. Mohla by být klidně nekonečná. Byl jsem v úžasu.  Z  toho krásného obrazu, scénografie zahrady a v jakém krásněm světě jsem se to ocitl. Fascinovaly mě i ty ulítlé nápady s oněmi podivnostmi (chlapec, co vypouští mouchy, neviditelný kluk) a doprovodná jímavá  snová hudba. Přišel jsem si nadšený při objevování zdejšího fikčního světa jako by snad ještě nikdy žádný jiný film Tima Burtona neviděl. Scény s vypouštěním veverky na strom,  přetáčením smyčky (ty kapky!), nebo potopením za tajným místem s truhlou  vypadaly opravdu monstrózně... A možná dokonce doslova posunuly hranice nejkrásnějších momentů, které jsem kdy ve filmu viděl. Protože to bylo něco neskutečně krásně nasmínaného, snového propojeného s hudbou a celkově nádherného. Přistihl jsem se, jak na to koukám s otevřenou pusou.  Opravdu jsem se po všech stránkách bavil.   Pak ale nastoupil padouch. , který byl sice dostatečně vtipný a úchylný, ale v podstatě naprosto neschopný. 40 minut věnujeme boji s ním, aby se pak nechal chytit naprosto debilním způsobem. Vlastně to není všechno...ještě věnujeme skoro celý zbytek filmu vysvětlivkám o dalších smyčkách, mapách smyčkách, kde jsou další smyčky, resuscitování smyček apod.  A tím to taky trochu celé bohužel spadlo do trochu těžkopádné úmorné upovídané smyčky.  Sice se mi strašně líbil ten svět okolo sirotčince a některé jednotlivé přenádherné momenty, ale ty pravidla okolo cestování v čase a časových paradoxu mi přišla dost nepochopitelna. Na rovinu přiznám, že jsem se v tom ztratil a být zaměstnán tím, jak ty všechny kejkle s časem fungují bránilo tomu, abych si to více užil po celou dobu.  Ulítlá bitka s netvory v zábavném parku v Londýně za doprovodu jakéhosi diska mě sice  svou zvrhlostí v závěru bavila. Jinak už to ale nebylo  tak hravé a lehké. Výsledkem jsou smíšené pocity, nerozhodnost v hodnocení a pár opravdu nádherných, nádherných momentů. Na které na oplátku nezapomenu a díky, že jsem  je mohl vidět. Určitě je pro mě i Sirotčinec slečny Perengirové dalším důvodem, proč se rád zase někdy podívám do světa Tima Burtona.

Asi nejdůležitější  film loňského roku, u kterého mi docházejí slova. Bylo to něj dáno všechno (čtrnáct let realizace, z toho jenom rok budování zvuku před natáčením na základě 600stránkového dokumentu).  Výsledek je fascinující a zdrcující.  Znepokojivé. Je opravdu rozrušující sledovat, jak tenká je ,,zóna´´ mezi povědovými běžnými  situacemi, které dělá asi každá rodina a tím největším zlem, které bylo napacháno. Mimo jiné mě dostává i ten kontrast mezi tou (a to vážně opravdovou)  krásou, co měli Rossovi kolem sebe a tou špinou, co měli v sobě.  Postoje typu: U zdi tábora zasadíme víno, aby ji zakrylo a máme vyřešeno? To nejde dostat z hlavy a bohužel to i nepříjemně nastavuje zrcadlo.

Až na opět trochu zvláštní dramaturgii ČT 2 během velikonočních svátků (není to vůbec velkopáteční a ještě je z různých záběrů možno usoudit, že se film odehrává naopak vyloženě kolem Vánoc) to jinak nebyla vůbec špatná klasika na volný večer (a trochu jsem právě doufal, že se podobných kousků od ČT dočkám ve velikonoční programové nabídce víc - i když si vzpomínám, že měl  Kondor běžet už před Vánoci a nakonec byl stažen z programu jako reakce na tragédii na filozofické fakultě.) Teď už konečně více k samotnému Kondorovi, který je určitě poctivým semdesátkovým Thillerem, jaký bych ostatně i očekával.    Má očekávání možná nebyla přeci jen naplněna úplně maximálně, protože milostnou linku bych v takovém provedení asi klidně vystřihl, příběh je místy přeci jen fakt překombinovanej i zmatenej a konec (i když by se dalo tušit na závěr spíše něco fakt osudového) trochu vyšumí do ztracena. Jinak ale poctivá filmařina. Mám rád tyto sedmdesátkové Thillery zachycující obyčejného života, který má strach, že se ocitl uprostřed něčeho většího. Tady je atmosféra nejistoty a strachu v New Yorských ulicích je dobře paranoidní. Špionážní pátraní hlavního hrdiny je rovněž správně tvrdošíjně se zajímavou proměnou obyčejného chlápka, co čte knížky v odvážného vyšetřovatele. Redford a Syndow jsou správně styloví a ikoničtí. Jejich střetnutí  v nočním výtahu  nemá chybu. Navíc film ČT  nasadila ve krásné obrazové kopii s lahodným původním osmdesátkovým dabingem, kde Pavel Soukup byl tehdy ještě ve skvělé formě.

Byl by to dobrý scénář. Chlap si vezme jednu sestru, nefunguje to, a za několik let skončí v manželství s druhou sestrou. No, mně se to jako dobrý scénář určitě zdá.:o  Takže doufám, že je hned zapomenuto, že jsem ve  smazaném komentáři nazýval problémy postav banální, dokonce mi napoprvé film přišel i trochu jako sebestředná  vztahovka  a původně jsem  měl u filmu jenom tři hvězdy. Naštěstí jsem se za ty čtyři roky naučil u Woodyho vedle (v 60.letech i experimentálních) komediií docenit i tyto obyčejné vztahovky ze života.  Hana a její sestry patří k Woodyho nejoceňovanějším filmům oceněným třemi Oscary a nutno říct, že je to opravdu zážitek a další z mistrovských majstrštyků. Krasná    propletená filmová mozaika o životě tří sester a jejich partnerů, ve které opět nechybí zajímavá témata jako zrada milované osoby kvůli jiné milované osobě, nenaplněné ambice, špatná sebedůvěra. Dokonce tady narozdíl od takové Anne Hallové nemám pocit, že potřebuju mít více ,,odžito´´ a za sebou už nějaký ten větší vztah, abych si to pořádně užil. Hlavní je, že to má poutavé zápletky a postavy. ta  Také je hezké, že  Woody  Woody překvapivě ve výsledku laskavý a hebký, jak mráček. Vedle laskavé Hany, bývalé alkoholičky  Leey, Holly toužící úspět na divadelních prknech a zoufale milostně rozpolceného Elliota, Woody postavou nenapravitelného hypochondra, kterému došlo, že jednou to příjde a umře (:D) film  skvěle odlehčuje, zároveň se ale dá se v jeho trablech najít pochopení, dojemnost i humor dohromady (třeba nepovedené rande na koncertě - Po té písni asi budou brát rukojmí.:D Ach jo, naprostá dokonalost.:D)  Jenže nakonec to dopadne jinak:  Měl bych si přestat ničím život hledáním odpovědí, které nikdy nenajdu a začít si užívat života, dokud tady jsem.  A tak jsem se opřel a začal si užívat. Když si tohle dokáže i  Woodyho postava uvědomí, je to skvělé pozitivní vyvrcholení. Však si taky Woody dodnes myslí, že měl zvolit méně šťastný konec. A když mu přišlo, že na ,,své´´ postavy z Hany byl moc hodný napsal o tři roky později existencionálnější Zločiny a poklesky, které se mi popravdě zdají stále v rámci Woodyho osmdesátek nepřekonatelné. Toto pohlazení  za tónů jazzu a bluesu v krásných barevných  scénériích New Yorských bytů a ulic , ve kterém všechno dopadne dobře, mě ale taky maximálně  potěšilo. Škoda, že této hymně citlivých duší nejde dát šest hvězd.  Nebo že se taky nemůžu projít v těch krásných New Yorských parcích pokrytých listím. Nic se ti nestane, jsi v mém samém centru New Yorku. Je to tvé město. Jsi oklopen lidmi, auty a restauracemi.❤