Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Animovaný
  • Drama
  • Rodinný
  • Krimi

Recenze (1 353)

plakát

Smysl pro tumor (2024) (seriál) 

To je život...tolik zvratů, zatáček  a člověk nemůže jinak než se nechat vést. Bard Jiří Bartoška se svou moudrou  rolí, životním příběhem a nadhledem logicky  se logicky  musí lehce čnít nad zbytkem obsazení. Musím říct, že po tomto seriálu se u mě posunul výš a jeho smrt mě zasáhla třeba ještě   víc než závěrečná scénka v nemocnici, o které tady někdo napsal, že jde o nejromantičtější scénu v dějinách českého seriálu. Zdálo se mi trochu neskutečné, že by Filip Hanku ještě takhle stihl, ale jinak to bylo moc hezké. I tak byly v seriálu momenty, které na mě za těch 8 dílů  zapůsobily ještě emotivněji (stříhání vlasů.) Hercem seriálu je pro mě Bartoška, ale objevem jednoznačně Alžběta Malá, která se doufám ještě někde objeví. A já už teď vím, že se na to podívám a že mi budou nedělní večery s Alžbětou chybět.:o  Na třetí místo z hereckého obsazení bych dal Pavla Řezníčka, který byl jako táta, milovník dlaždic, perfektně autentickej, svou postavou to výborně odlehčoval, zároveň se ale dokázal zachovat v důležitých chvílich jako správný chlap a sympaťák. Tereza Brodská taky nebyla špatná. Jenom její zápletka s úmělcem by asi patřila k těm málo věcem , které bych tvůrcům vytkl. Ano, díky té lince s aktem v závěru to nabralo nějaký vypointování. Znovu to pomohlo  stmelit odcizenou manželskou dvojici od prvotního smutného šoku, když táta zjisitl, co si jeho zaměstnanci prohlížejí za fotku, až po zničení a usmíření.  Ale  primácké hvězdy Diana Mórová s Petrem Vaňkem byli oproti ostatním hrozní. Občas se mi některé věci zdály trochu neuvěřitelné (pacient, který si klade podmínky operace, hospitalizovaný uteče z nemocnice do barů, opije se a nenese od nemocnice žádné následky), ale jinak se z toho vyklubal po čase skvělý seriál z kategorie ,,ze života´´, který nezůstal vůbec jednostranný a přinesl pestrou škálu emocí stejně jako přináší život sám. Je v tom radost, smutek, boj, vyčítky, všechno...Nastoluje to zajímavé otázky jako jestli zasvětit celý život péči o někoho  jako v případě Hanky nebo se radši věnovat sobě.   Má to invenční hravé režisérské nápady (rande přerušované dokumentem o samečcích.) Má to fungující romantické scény  i obyčejné, ale zároveň bez problémů  sympatické a plastické postavy. Třeba Filip začíná docela jako hovádko a občas je vidět, že se v něm to jeho staré já pořád probudí. Třeba když řekne Hance, že kdyby byla nemocná ona, vykašlal by se na ni. Přišlo mi to drsné, že ji to řekl a trochu jsem nevěděl jestli ji zrovna jen balamutil nebo takový opravdu je. Každopádně se mi líbilo, že ta postava nebyla vyobrazena vyloženě černobilé.  Vlastně jsem pořád tak trochu čekal, kdy zase ztratí rozum. V boji s rakovinou jsem mu jinak držel palce a s Hankou byli super pár. Velkým plusem je i výrazný humor. Oproti depresivnímu průběhu závěrečního dílu (ten sugestivní sépiový filtr při vzpomínkách byl skvělý nápad!) působí možná všestranny happyend trochu moc idealisticky. Chápu ale že měl seriál povzbudit, což se určitě podařilo. Je určitě pozitivní pokud do vás dokáže i obyčejný seriál vlít naději.

plakát

Divoké včely (2001) 

Pohled na vesnici ve stylu Nové vlny. To mám rád. Některé  dobré nápady (imitátor Michalea Jacksona, bábinka nosící na vesnici elegantní červený klobouček) i zdařilé vtipné hlášky (Proč se urážiš? Vždyť ty si se k promoci taky nedostal. Ovšem, ovšem já jsem bojoval s komunismem) Zábavné jsou jinak hlavně spíše některé detaily a to retro po 20 letech od premiéry (dokonce hlavní hrdina už je bohužel po smrti, jak jsem se zde dozvěděl.) Vrcholem  této přehlídky ze začátku století je asi část na plese. Krásná ukázka a dokonalá syntetická kapela.:D Občas ale otravné, hlavně   povykaní některých babek  a mě osobně odpudivá postava Zuzany Kronerové. Rád jsem si ale Slámův debut doplnil.

plakát

Pianista (2002) 

Je to někdy opravdu až naturalistický pohled na to čím si musel projít. Je neskutečné, co dokázal přežít. Hlavní herec Adrien Boody si musel taky kvůli roli projít pořádnou drsnou proměnou, ale výsledek stál za to.    Při pohledu na některé obludnosti (vyhození vozíčkaře z balkónů) mě fakt zamrazilo...třeba jen při těch letmých momentech, kdy si může hlavní hrdina odpočinout a lehkout na gauč to úplně cítíte za něj stejně jako když nemůže ani otočit kohoutkem na vodu.Ani mi nevadila delší stopáž, protože Polanski připravil opravdu  výborně  udělané a dost rozsáhlé vyprávění. Vyprávění  o utrpění židů za 2.světové války, zvěrstev ze strany Němců  přetrhaném rodinném poutě, osobním těžkém  příběhu jednotlivce... ale i třeba o tom, že pracovník odboje dokázal nechat člověka vyhladovět, zatímco některý německý důstojník uměl nabídnout pomoc. A tyto vedlejší příběhy mě taky bavily.  A samotný závěr na koncertě dokáže být i přes tu všechnu předcházející hrůzu až téměř poetický. Skvělé dílo. Viděno v obnovené premiéře v kině.

plakát

Čínská čtvrť (1974) 

Nejenom proto, že jsem se nenarodil jako vodnář, jsem si říkal, že mě moc nebude bavit detektivka, ve které zrovna hraje tak velkou roli vedro a hlavně ta voda. Jenomže  řečeno humorem Jacka Nicholsona: tento film neplave na vodě (ha, ha, ha,), ale na promyšleném scénáři, který sice nepovažuju za jeden z nejlepších z historii, ale je to takový ten případ detektivky, ve které do sebe všechno perfektně zabavne  Poctivá sedmdesátková filmařina se skvěle napsaným příběhem.   Plus  skvělý remastrovaný  obraz a výborný původní  dabing  s Františkem Němcem v hlavní  se kterým film včera uvedla ČT, který vše ještě umocňuje. Jacku Nicholson vypadá jako by se v obleku už narodil, síť záhad a tajemství,   vyčerpávající slunné prostředí,  někdo měl zájem na vypouštění řeky, nevíme kdo je tajná milenka, nevíme proč zmizela, záhadné seznamy vlastníků, které vedou až k domově pro seniory, podplacená policie...A to pořád není všechno. Funguje to skvěle! Takže   snad jen jedna rouhačská myšlenka: moc mi nesedla Fanye Dunaway, která sice vypadá jako chladná femne fatale, jak má být,  ale její herecký výkon mě moc nezaujal a tím pádem jsem si moc nenašel i k  její postavě. I tak jsem mě samozřejmě nedokázalo nešokovat to šokující odhalení s jejím otcem, zato bohužel u samotného (téměř) vrcholu večera s přestřelkou mezi starým dědkem jsem neplánovaně skoro propukl smíchu, což tak asi nemělo být.:o Možná o to víc mě pak ale zasáhlo samotné vskutku povedenné  zakončení s klaksonem a křikem. Nech to bejt, to je Čínská čtvrť. 

plakát

To se mi snad zdá (2023) 

Promiňte, ale neznám vás? Jeden z nejideálnějších filmů před spáním, co jsem kdy viděl...no, to by možná nebylo úplně přesné, ale jeden z nejoriginalejších filmů novodobých filmů, co jsem viděl, by to byl určitě. Námět o chlápkovi, co se začne zjevovat lidem ve snech zkrátka zněl pořádně originálně a nálakal mě. Nevzpomínám si, že bych někdy u nějakého filmu slyšel o něčem podobném.  To se mi zdá pracuje se slibným námětem zajímavě v mnoha směrech. Skvělá hříčka a jízda  mnoha pocitů. od nadšeného  přijetí té představy ze strany profesora, potýkání se s náhlé slavou a satirickým vykreslením mediální agentury až po momenty, kdy se začíná o novém fenoménu sice pro diváka  absurdně, ale pro postavy  i celkem seriozné diskutovat (epizodka s dívkou z agentury, u které bych se snad obešel bez toho fekálního vtípku.)  Je to opravdu absurdní komedie, drama, psychologický terror a satira v jednom. A skvěle to funguje. Co se týče samotného explicitního ztvárnění snů, které si zahrává s horrorem, tak to je opravdu napadité a sugestivní. Bylo  zajímavé se v něčem takovém sám před spaním ocitnout a jsem opravdu docela zvědavý, o čem se mi bude dneska zdát.:D Otočení  slávy, kdy Paul začal spáčům ve snech už brutálně ubližovat a dostalo se mu za to veřejného lynce přieslo teprve zajímavou gradaci. Bylo to emotivní, pokračovalo to v záhadném bizarním stylu, ale nastolilo to i  pozoruhodné   otázky, jak vůbec Paul může mít na svědomí   sny, ve kterých se objevuje, když jsou někoho jiného. To je paradox, co?:D   Ale tohle je prostě originální podívaná. Dokonce se sám Paul stane obětí sebe sama. .. Docela mě zasáhla ta ukázka trpění za představu někoho jiného,  tento snímek v tomto ohledu nastavuje zrcadlo nastavuje době, která je na jednu stranu přecitlivělá (všechno je trauma), na druhou stranu kolorit sociálních sociálních sítí je všechno zpochybnit, takže  i omluva v slzách byla shledána jako neupřímná a nedostatečná...Docela jsem si musel představovat, jak by se sám na straně spících zachoval... No, asi bych měl taky trauma.:D Vlastně je zajímavé, jak to má na jednu stranu absurdní námět, ale pracuje se s ním skoro realisty, téměř taky bez patosu a nějakých zvláštních efektů. Dokážu  si představit, že nějak takhle by se to skoro mohlo odehrát. A ta kombinace skvělého  bizarního příběhu a realistického zpracování s creeepy snovými odbočkami mě dost bavila. Tohle se mi fakt líbilo celé a nějak takhle si představují ideální progresivní pro rok 2024 (2023, pardon.), protože takových hříček prostě není nikdy dost.  A tohle je navíc komplexní s unikátní hříčka, u které nikdy není jasné, kam se otočí. Ale svou zvláštností je zábavná, ne samoučelná.  Nicolase Cage moc nemám nastudovaného, doteď jsem moc nechápal v čem spočívá ta jeho popularita, krom toho, že hraje v blbostech...Ale tady předvedl skvělý vyzralý výkon. Byl super, do svého profesora se téměř převtělil.  Kdo ví, jestli si za ty  děsivé sny nemohl sám, když si u těch prvních stěžoval, že jen přihlíží?  A někdo si stěžuje na zakončení, které vyšumí do ztracena? Kéž by to bylo skutečné. P.S. Naštěstí si můžeme kdyžtak pořídit Norio a všechny výtky panu Borgii a Cageovi říct osobně, že jo? Já bych jich ale fakt moc neměl.

plakát

Match Point - Hra osudu (2005) 

I  případný netypický Woody (za jakého tento film označuje nejen velký počet zdejších komentátorů, ale i knižní  průvodce tvorbou, který dokonce mluví o něčem, co se naprosto liší oproti zbytku tvorby) v sobě náhodou má hodně Woodyho typických prvků.  Přidávám se k těm, kterým to  připomnělo starší Zločiny a poklesky. Pravda, tohle je jeden z těch Woodyho filmů, kde se moc nezasmějete a ani se nevyskytne jako herec.  Jinak opět nechybí například  snobské prostředí a typické vztahové propletence.  Osobně mě třeba překvapila  například proměna  vyzývavé postavy Nole v upjatou zhrzenou existenci. Celý ten vývoj  zprvu milostného, záhy psychologického děje je určitě zajímavý a nápínavý, protože Woody zkrátka umí připravit, jak humorný, tak psychologický materiál.  Meyers mi nebyl nějak extra sympatický už od začátku (když být sympatický možná ještě moh)l, ale jak dokázal slizce ztvárnit svou postavu až do samotného drsného konce, byla určitě chuťovka. Dokonce si zde Woody i trochu zakoketuje s kriminálkou, což možná nepůsobí tolik důvěryhodně, ale jen jako prostředek v rámci napětí příběhu se to určitě dá brát a funguje to (scéna u výslechu je náhodou skvělá a Chris by mě tam taky skoro zmanipoval..) Můj problém snad jenom je, že v již zmíněné Zločiny a poklesky jsou opravdu nepřekonatelné. Ano, Woody se má ve zvyku opakovat a patří to k němu. Takže mu nevyčítám, že si zvolil v roce 2005 podobné téma, ale Zločiny přeci jen dokázaly pracovat se všemi tématy tohoto filmu jako nevěra, štěstí, zločin a trest ještě  lépe a posunout ho do  ještě do zcela jiných rozměrů. To ale nic nemění na tom, že i Match-Point považuju za další výborný mistrův film, který jsem ostatně čekal.

plakát

Písně země (2023) 

Když jsem šťastný, musí to tak cítit i ostatní.  Je paradoxní, že jakožto takový gaučák jsem ze Scandi festivalu stihl pouze jenom tenhle film oslavující krajinu a turistiku. Asi už dlouho jsem neviděl takhle přírodní film (asi od takových bomb jako  Vily z Inisherinu  a  Vejce-Příběh natvrdo pro moudré...), asi si budu muset každou zimu nějaký dávat. Výpravný dokument o  stárnoucí manželské dvojici (pána vidíme daleko častěji než manželku.) vyniká i pro mě opravdu nádhernými záběry, které jsou mnohdy skutečně pastvou pro oči. Také se zajímavě zaměřují na detaily a úhly pohledu (záběr do kvetu atd.) S  kamerou se tady dokážou udělat vážně krásné věci. Navíc to celé dýchá  příjemnou nezávislou citlivou  atmosférou  a je obohaceno o autentické civilní vypravování. Za takového provedení mě i tak oslava přírody  dokázala svým způsobem nadchnout, ačkoli jsem se musel smát pánovi přede mnou, kterého poklidného tempo malinko uklimbalo...Ano, je to trochu monotónní, ale bylo to i tak hezké.

plakát

Pink Floyd: The Wall (1982) 

Takový  antiválečný psychidelický. trip se spoustou krve a televize. Asi bych hodně spekuloval jestli ten antiválečný postoj souvisí s traumatem z války ze Vietnamu, když nejsem ani amatérský historik, každopádně je tahle linka velmi silná.  Místy mi to bylo dle očekávání snad jen lehce odpudivé (třeba když Pink házel tu láhev po té holce), nejsem zase takový divočák, ale jednou za rok (teda rok po Doors) není určitě podobně šílená rocknrollová dávka od věci. Hudba Pink Floyd je na mě trochu patetická a depresivní, ale The Pink Floyd. The Wall mě navíc opravdu fascinovali střihovými kolažemi, propojením animace, hraného filmů, i různých jiných typů záběru, spojením hudby a obrazu a možnosti, jak i takhle lze silně a snově vyprávět depresivní život jednotlivce a jeho vzpomínek. Je to snové, je to emotivní, je to jako na horské dráze...a to je asi dobře. Opravdu něco nezapomenutelného, jiného, zpestřujícího, s krásnými dobovými scénériemi  navrch. A taky karikaturatou typického učitelského sboru.:o

plakát

Il Boemo (2022) 

Je to nuda..To konstatuje v jednom momentě zpěvačka na Myslivečkovu novou árii. A já mám pocit, že bych za sebe mohl podobně popsat i celý film. Ze začátku jsem občas přepnul na Velkou zemi s Peckem na ČT 2, kterou jsem chtěl taky vidět. Nakonec jsem nechal Boemo, ale nadšení se nekoná.  Asi bych musel být větší fanda do tématu, aby mě takhle táhlá dialogovka v kostýmech dokázala víc bavit. Je to studené, jak psí čumák. Pasáže s opravdovou hudbou jsou fajn osvěžení, ale opera mě i tak moc nebere. Za vypíchnutí stojí tedy hlavně výprava a kostýmy.

plakát

Hodný, zlý a ošklivý (1966) 

Tak první film nového roku (nebo dobře...skoro první..D)  tentokrát vůbec nesouvisí s The Beatles (vyhrávat válku s Johnen Lenonem budu možná zase až za rok.) Zato mě  přivedl do světa Divokého západu, který já moc nemusím. Pro předcházející Dolary se mě před pár lety marně pokoušeli nadchnout prarodiče. Já si jen vzpomínám, jak mě to hrozně nebavilo, Eastwoodův zamračený výkon mi přišel snad jeden z nejnudnějších, co jsem kdy viděl a radši jsem to zde ani nehodnotil, když je to tak ceněné. I tady jsem se při prvních záběrech s pomalu se plížícími kovboji s ledovými tvářemi za vichrného počasí říkal, že tohle mi přece bude připadat směšné. Jenže už následující sekvence, kdy Moodročko ve znepokujícím poklidu vešel do obydlí neznámého muže a mlčky spolu začali stolovat, přičemž pořád bylo znatelně cítit, že je něco  ve vzduchu a dá se čekat útok mě dostala do napětí a zároveň svým způsobem  fascinovala. A podobných scén tady bylo plno.  Většina záběrů je skvěle promyšlená a má výbornou kompozici. Třeba při momentě s provazem, kdy jsem už jen  čekal, až Tuco vystřelí ze své pistole na bloňdaka  a najednou  závěr na pistoli vystřídal  záběr na obří výstřel...ale z děla.  Některé scény mají opravdu punc geniality. Například  mučení za doprovodu krásného vynuceného sboru válečných vězňů nebo zběsilé hledání správného hrobu za doprovodu střihových koláží a Morriconovy legendární skladby L'estasi dell'oro.  Ano, jestli mě na minulých Dolarech bavila jenom Morriconeho hudba, která byla úžasná...Tak tady už je snad rovnou nadpozemská! A Leone s ni dokáže dokonale pracovat a dělat pomoci ni své záběry ještě intenzivnější. Leone opravdu dokáže diváka do filmu vtáhnout a pořádně do filmu dostat...třeba při vyčerpávající stomílové cestě pouští. Je to sice tak ikonická klasika, že bych to tady nemusel tolik omílat, ale opravdu jsem nečekal, že mi to tak sedne. A to se mi celkem líbil i samotný příběh. Sice základ je jednoduchá typická historka za honbou peněž, ale natočena tak, že to prostě fascinuje. Také  mě sledovat neustále proměnlivý vztah Tuca a Bloňdáka. Fajn bylo i osvěžení se zasazením do občánské války. Líbila se mi okrajová postava nemocného  velitele odmítajícího  násílí proti vězňům. To všechno z toho zkrátka nedělá jenom obyčejný western, ale i film s krásným antiválečným poselstvím, který bere za emoce.  Závěrečné překvapení s kamenem, na kterém nic není, protože na hrobě taky nic není bylo taky skvělé. Fakt jsem  nečekal. A rovněž bych nedohadoval, že Bloňdák zase nechá Tuca na tom provaze a vystřelí... Každopádně to osudové střetnutí hlavní trojky bylo zase tak skvělé!  Tak nevím jestli jsou předcházející Dolary o tolik horší nebo teď jen byla lepší nálada. To zamračené herectví Clinta mě tady pořád nějak extra nefascinuje, ale tentokrát mi určitě nevadil.  Dokonce měl pár emocionálnějších momentů (třeba na té poušti.)  a zase na oplátku mi přišlo, že nemá tolik prostoru.  Protože tři hodiny jsou pečlivě rozesety, aby vynikly všechny tři hlavní postavy. Přiemž  nejvíce tady určitě Elli Walach,  Clint to fakt není.  A jako ani si snad nevzpomenu na tříhodiný film, který mě CELOU dobu bavil. Navíc jsem snímek viděl v rámci novoročního večerního programu ČT 2  s dabingem a asertivní projev Ladislava Županice mi teda lahodí.  Řekl bych, že Clinta tady dokonce vylepšuje. A jinak to byl krásný začátek nového roku se skvělou klasikou!. No...říkal jsem si, že čtyři pro western u mě fakt bude bomba....Ale nakonec přemýšlím, že si můžu dovolit sáhnout i po plné palbě hvězd!