radektejkal

Začnu intimní poznámkou Mr. F.W.Colqhouna *****: "Celou hodinu a půl jsem bojoval s pocitem, že jsem film už viděl..." Ano, já také, a zřejmě i mnozí jiní. Jde přece o archetypovou situaci, která se může vyskytovat v mnoha formách, a můžeme ji prožít na různých úrovních; fantazijní, snové, paranormální, psychoanalytické. Zde je podána v souřadnici Lacanovského reálna, v němž se mísí vše, co nelze vyjádřit slovem ani obrazem, co lze popsat pouze hrubým pojmem (viz zde mysteriózní drama); F.W.Colqhoun mluví dokonce o paranoii. Jaké máme možnosti pro racionální vysvětlení? Jean utonul, Jean se šel utopit, Jean byl zabit, unesen, otráven atp., Jean se sbalil a zdrhnul. Celý film se nám snaží vysvětlit, jak to bylo. Jsme schopni to pochopit? Kde je tedy naše racionalita? Pokud nejsme schopni situaci rozřešit, pak nutně zůstal ležet na dece, resp. se z ní propadl pod písek (tam ho také Marie hledá, byť nedůsledně). A tak to také chápe jeho žena Marie. Pozn. 1: Možná je škoda, že připodobnění (spíše jen mentální) k Wirginií Woolfové nebylo dotaženo, přestože bylo reflektováno ve dvou vlnách. Okamžiky, kdy Marie přecházela do jiného psychického režimu, jsme to pociťoval podobně, jako přechody myšlenkových sekvencí v jejích knihách - a zrovna "Vlny" je moje nejoblíbenější. Pozn. 2: Scénár 7 hvězd, režie 3, průměr 5.

Ludvík Aškenazy sice smíchal ve svém scénáři co se dalo, podařilo se mu ale dávkovat jednotlivé dílčí příběhy (příběh Olgy považuji pouze za jeden z nich) tak, jak jen to umí mistr povídkové tvorby. A režie Kadára a Klose tomu navíc dala řádný filmový rozměr.

V protikladu k pedofilii, která je trestná, protože předpokládá, že jeden partner je nezletilý, u gerontofilie se to nepředpokládá, i když se to stává. Navíc je u gerontofilie touha po těle, snadno zaměnitelná s touhou po majetku, které toto tělo vlastní. (Nedávno bylo v Německu příbuznými zesnulého manžela podáno trestní oznámení na manželku, která byla o 70 let mladší.) Bruce LaBruce ve svém výzkumném programu tentokrát natočil film, který se zabývá mužskou homosexualitou mezi juvenilem a gerontem, jiné možnosti gerontofilie nezvažuje. Nejspíš proto, že láska chlapečků ke stařenkám a holčiček ke staříčkům, je běžná a na programu dne - a od toho je tady "Blesk" ("Hapka se pochlubil milenkou 19 let. Je o 48 let mladší než on!" - pak už to mělo rychlý konec) a další celebritní časopisy, které podají zaručené informace. Pozn.: Zvláštní a obtížně pochopitelné byly výlevy žárlivosti, o to víc, že byly zaměřeny na geronta. La Bruce chtěl tím asi říct, že se jedná o plnohodnotný sexuální vztah.

Domorodec je nedobrovolně zapleten do dramatu třetích osob (1 + 3), o kterých nic neví, a kteří jsou mu zpočátku lhostejní. A to vše platí i pro diváka. Postupně pociťuje určité sympatie k člověku, jehož se stal rukojmím (psychologický vztah mučeného a mučitele). V rozhodující chvíli si však znovu jasně uvědomuje, že se jedná o pseudo-situaci, která do jeho života nepatří, že jeho život je někde jinde, a jednoznačně se rozhoduje.

"Pozdní láska", "Mlhy na blatech" a torzo "Ze světa lesních samot" jsou jedinné filmové přepisy spisovatele, kdysi tak populárního, a aktuálně tak ignorovaného. Jeho knížky se dnes vyhazují z domácích knihovniček, aby bylo místo na cetky a rodinné suvenýry. Česká filmařina se po druhé světové válce rozhodla na Klostermanna zapomenout jako na autora, který nemá k dnešku už co podotknout. A nejspíš je to i pravda. Kázání o hrdosti v pokoře už sotva koho zajímá. Úleva pociťovaná, když tvrdé srdce (Dylan: You know their hearts are hard as leather) měkne, se už nepociťuje... Ale nakonec buďme rádi, že základní Klostermannova díla jsou filmem nedotčena. Kdoví, jak by to dopadlo, a kdo by dneska zahál takového hříbka jako mladý Rudolf Hrušínský. Zapomeňme na Zbudovská Blata. Pozn. 1: Myslím, že jsem nedostaečně popsal rozdíl mezi klostrmannovským a (dejme tomu) babišovským paradigmatem. Za Klostermanna měli lidé (zde mluvím převážně o sedlácích) své jednoznačné názory a vize, uměli je zdůvodnit, formulovat a podle toho žít. Babišovská doba je naproti tomu zcela oportunistická, lidé jsou bez názory, formulovat neumějí (a nechtějí) nic a žijí nahodile podle marketingové matice SWOT (slabé stránky, silné stránky, příležitosti, hrozby), kterou neustále automaticky (bez přispění Já) zpracovává, přepočítává a vyhodnucuje jejich mozek, a přitom se navíc domnívají, že činí spontánní rozhodnutí.

Spíš podprůměrný dokument o skupině, jejíž hutný původní sound se mi vždycky líbil. Film tím, že celkem nic neříká, nechává vyniknout její finální tragédii, když se jí nepodařilo rozpoznat establišment, proti kterému celý život prokazovali silnou pasivní rezistenci, v jeho nové podobě. Pro Havla, který jejich hudbu neměl nikdy rád (dle vlastních slov), to byli pouhými "Brothers in Arms", ze kterých posléze vytvořil svojí armádu domestiků. Hlavsova vize, dělat hudbu pro ní samu, bez jakéhokoli ovlivňování politickým pozadím, tak měla pranepatrnou naději v rudém ani odbarveném režimu. Pozn. 1: Údajná inspirace Zappou, Cpt. Beefheartem nebo Lou Reedem je dost sporná a sotva produktivní. Myslím, že jejich skutečnou inspirací byla literatura: Egon Bondy, Pavel Zajíček, Ivan Wernisch a především Ladislav Klíma; a samozřejmě vlastní představy jednotlivých členů (včetně sporů Hlavsa - Brabenec). Pozn: PP jsem naposledy viděl na Magorově festivalu v Zadním Vydří (předtím jsem s ním několik večerů seděl v Dačicích v hospodě; chodil tam sám; tenkrát už pochyboval o tom, co mu bylo kdysi jasné). Připojuji deníkový zápis syna Jana, tehdy 19 let: "Pak dali šanci místnímu pisálkovi básniček, který recitoval ódu na Mejlu Hlavsu. Byla to nuda, a ani flaška od fernetu, která ho sejmula, ho neumlčela. Byl to malej, tlustej, škaredej borec, takže jeho osud básníka je jasnej. Po něm nastoupili Plastic People. Kapelníkoval jim borec za klávesama (Janíček), dál housle, kontrabas, na baskytaru hrála ženská, kytara, bicí a saxofon. Bylo to super, pod pódiem bylo narváno, dokonce i jeden vytuhlej borec tam chrápal po nohama. Pak řekl Magor Plastikům, ať už "táhnou do prdele, ty komerční svině", že je tady 33 nebo 36 kapel, tak ať se to stihne."

Tahle komedie by mě byla před padesáti lety určitě bavila, ale problém je, že mě komedie už unavují (Jaroslav Dušek: Naše civilizace se snaží ubavit k smrti). A tak mě ze všech zvučných jmen (Monicelli, Mastroianni atd.) přilákal můj oblíbebný Italo Calvino, jehož (dů)vtip obdivuji dosud. Dílčí předlohou nejspíš povídka "Krádež v cukrářství", neboť Italo Calvino říká, že ho jeden známý informoval, že "epizoda v "Soliti ignoti", v níž zlodějí v bytě, který přišli vykrást, pojídají připravenou večeři, byla inspirována mojí povídkou Furto in pasticceria" (1946). Tato povídka je na internetu, stačí přečíst a porovnat.... Další den: Povídka (jak jsem čekal) je výborná, nad 6 tiskovými stránkami jsem se bavil víc než u filmu. Názvy italských zákusků jsem sice neznal, ale nechal jsem si je zobrazit. Následně pak snědl nohavici jablečného štrůdlu.

Večery pod Moskvou... Речка движется и не движется, /´Вся из лунного серебра. / Песня слышится и не слышится В эти тихие вечераМ... (Text: Матусовский). Trochu (této) písničkové atmosféry film přece jen má, ale proti jejímu ryzímu lyrismu, je jaksi strnulý, prefabrikovaný, a emoce jen skrovně podněcující - nejvíc asi tehdy, když Káťa píše na psacím stroji v rouše Evině (jak je tomu na plakátu, který s filmem rozhodně není kompatibilní). Stejně tak i celý scénář je jaksi také jen naťukaný na stroji, ale v kožichu a v nevytopené místnosti.

Na průmyslovku ve Žďáře jsem chodil do třidy s ne příliš nápadnou dívkou ze Tří Studní. V podstatě si na ní pamatuji jen ve dvou situacích: nelibě nesla, když jsme v '68 zpívali písníčku "Jdi domů Ivane, čeká tě...." a někdy v závěru studia či již po něm jsme si povídali na lavičce v nemocnici v Novém Městě. Tehdy mi přišlo, že má v sobě něco dobrodružného. Později se Nataša Loubová také stala knižní vydavatelkou a její syn africkým dobrodruhem. Na činnost manželů Johnsonových, které jan Svatoš zasvětil část života, nahlíží (nejen proto) veskrze pozitivně. Je si ovšem vědom také negativních vlivů, které veskrze podsouvá Hollywoodu a jeho požadavkům (správnější je nahlížet na Johnsonovi a Hollywood jako na tým). Nicméně mají návštěvy typu "Osa a Martin Johnson" na divočinu devastující vliv (Svatoš ho vypichuje pozdější scénou se zoufalým levhartem na stromě obklopeného desítkou aut s turisty). Toto asi Johnsonovi neanticipovali, když s milými trpasíčky pygmejíčky tancovali na jazzovou hudbu a pořádali pro ně zdarma výlety v letadle. Jak skončili (pygmejové), na rodíl od nich (Johnsonových), víme a stydíme se za to. Johnsonovi se stali prvním článkem mašinérie (viz též Sibiř a americký Západ): zdokumentovat, oddělit (převést do rezervace), zlikvidovat. Na druhé straně, některé zaběry, především iniciační lov na lva, nám ukazují skutečnou Afriku před sto lety, a také její neskutečně rychlý zánik. (A tak nějak to bylo i zamýšleno.) Pozn. (ke zpracování): Svatoš postupuje v rámci dokumentární klasiky, taktně, své vzory spíš glorifikuje, ostražitě se vyhýbá modernímu pojetí částí hraných ex post herci, které devalvují (mnohdy až zesměšňují) většinu dokumentů (BBC). Pozn. Doporučuji na youtube "The Best of Martin Johnson" (Across The World with Mr & Mrs Johnson, 1929), lvi se tu loví bohužel puškami, nikoli oštěpy.

Co si pod pojmem "Pornografický vztah" (správný překlad z francouzštiny "Une liaison pornographique") mohu a nesmím představit jsem neměl ani tušení a film by mi ho sotva objasnil, kdybych úvahu Paula Gaugina (z dopisů?) o tom, že "v Evropě se lidé nejdříve do sebe zamilují a pak spolu spí a na Tahiti je tomu naopak". Jinak nevím, co s tím měla pornografie (postačující je definice ve wikislovníku: "knihy, časopisy, filmy apod., jejichž účelem je v první řadě způsobit pohlavní vzrušení") společného. Ostatně i na běžného diváka to asi pornograficky působilo spíše mdle, přestože stárnoucí herečka Nathalie Bayeová (51 let - na krku a dekoltu to už bylo vidět), je stále rozkošná; stejně tak jako o 17 let mladší Sergi López. Pozn.: Tenhle film uvíznul tedy někde mezi Evropou a Polynésií, přičemž evropská tématická posloupnost je nejspíš následující: zamilování, vášeň, sex, manželství, sexuální experimenty, pornografie, sprosté vtipy, smrt; jak je to v Polynésii ať doplní někdo zkušenější (třeba ještě nahlédnu do čtyřech Gauginových biografií, které mám v příruční knihovně).