Oktavianus

Horory s humornými vložkami mám rád, někdy dokonce raději než jejich bratříčky, které se tváří smrtelně vážně, postrádají jakýkoli nadhled - a přitom jde o pitomosti. Ale u The Cat and the Canary mi to lezlo na nervy. Pořádně ani nevím proč, jde o velice povedenou černou komedii, nakonec celkem dobře dopředu odhadnutelnou, která ani na chvíli nenudí, i se jí člověk zasměje - ale tady mi to prostě nějak nesedlo. Právě postava Paula, hlavního mužského hrdiny, byla tak komicky pitomá...až byla jenom pitomá, no. Jinak bylo vše takové, jak má být - staré zámecké sídlo, tajné chodby, podivné služebnictvo, uprchlý šílenec, tajemný vrah, kráska v nesnázích, zábavné vedlejší postavy (tetička Susan a neteř Cecily), odpovídající atmosféra, grafické hrátky s titulkami...prostě opravdu dobré, jen to uvízlo kousek před absolutním vrcholem. Ale jen kousek.

Někdy před patnácti, šestnácti lety naše první komerční televize vysílala na podzimní prázdniny (tedy v halloweenském a dušičkovém období) po čtyři večery za sebou čtyři klasické zombie filmy a jako první poslala do éteru hned ten historicky nejlepší. A tehdy jsem Night of the Living Dead viděl poprvé. Můj divácký zážitek byl o to větší, že jsem to viděl jakožto raný adolescent sám na chatě uprostřed sychravého a studeného podzimního lesa, když jsem čekal na rodiče, až odněkud přijdou. Nemusím asi dodávat, jak na mě tento mrazivý a bezútěšný kousek zapůsobil. Od té doby jsem ho viděl ještě mockrát, naposledy dnes večer, i když z pohodlí pražského bytu - a stále má svou děsivou a znepokojující podstatu a účinnost. Někdo to tu už napsal, já se přidávám - je to patrně můj nejoblíbenější feel-bad movie. Ale nic se nevyrovná pocitům, které jsem zažíval, když jsem to viděl poprvé.

Zábavná a strašidelná groteska. Řeknu vám, kdyby na mě místo obrazu vybafla taková příšera, nebylo by mi dobře po těle.

Lon Chaney tradičně musel podávat skvělý výkon, to je patrné i z fotografií. Ten člověk byl děsivej i nenalíčenej, natož pak teprve ve všech svých převlecích a maskách. I zde jasně dokládá, že přízvisko Muž tisíce tváří mu patřilo právem. Netušit, že je to zbytečné, modlím se, aby se někde kopie London after midnight ještě objevila. A to nejen kvůli démonickému Chaneymu - příběh je napínavý, s celou řadou hororových prvků, krásnou Marceline Dayovou a překvapivým rozuzlením. Nedávná rekonstrukce navíc filmu dodala i vynikající hudbu, a tak ačkoli de facto jde jen o sled fotografií, musím dát pět hvězd a ani o jednu méně.

Faustovský motiv obětování duše za vyšší poznání řešili intelektuálové ještě předtím, než Goethe napsal svůj opus magnum. Co mě se týče, celkem radikálně mám jasno (existuje víc než vědění?), a tak jsem se těšil na Murnauovu verzi. Bohužel se právě této podstaty faustovského mýtu vůbec nedotýká a ploše jej zredukoval na problematiku požitků mládí a vztah s Markétkou, což jinak úžasnému filmu pro mě dost sebralo působivosti, protože milostný motiv v polovině filmu začíná být zbytečně dlouhý. A je to škoda, protože Murnau byl mistrem chmurných výjevů, jen úvodní scéna s jezdci apokalypsy ve mě probudila naprosté nadšení, po ní setkání Fausta s Mefistofelem, další pak následovaly. A určitě stojí za srovnání výjevy zástupu funebráků vynášející mrtvé ve Faustovi a v Nosferatu; podobných paralel pak v obou filmech velmistra německé expresionistické hrůzy nalezneme víc. Vizuálně nádherný a především působivý film. A pro ty, co se tu ušklíbají nad happyendem: ten jste viděli kde? Možná tak dobrý konec pro lidstvo, určitě ne pro Fausta a Markétku. A přitom lidstvo je to, co si boží/ďábelské rány zaslouží.

Závěrečná pointa mě opravdu pobavila. Příjemný kraťas s nadhledem, jak to má být.

Městské legendy o nočních spojích metra a mrtvých v nich patří k nejpůsobivějším, protože jsou poměrně hodně uvěřitelné, a to i v našich podmínkách, kde poslední metro jede jen krátce po půlnoci a většinou je plný ožralejch lidí. Clive Barker to ve své literární mytologii dovedl k dokonalosti, takže závěr filmu, přestože dost ztrácí svou předchozí atmosféru, mě v podstatě nadchnul. Jinak je ale temná a kovová atmosféra města moc hezky vykreslená, Leslie Bibbová je k sežrání, krev stříká, ukáže se Ted Raimi a občasný vtípek neuškodí (narážka na Forresta Gumpa mě opravdu rozesmála). Potěší rovněž neobvyklé záběry kamery, třeba pohled z pozice usekávané hlavy se skutečně dostane pod kůži. A jenom poznámka na závěr - Vinnieho Jonese bych skutečně nechtěl potkat sám v lese. Nebo dokonce v metru. A to nejen ve chvíli, kdy má v ruce palici, ale i když se (jedinkrát za celej film) usměje.

Nakonec jsem se přistihl, že se mi to docela líbilo. A to i přesto, že tenhle typ hororových thrillerů není mým šálkem čaje, a dokonce i navzdory neskutečnému množství klišé a nelogičností (ta s vybitým, přesto stále fungujícím telefonem mě iritovala asi nejvíc). Jenže Zakes byl sympaťák, Beth sice dost protivná, ale pořád kočka, po prvních několika překvapivých zvratech se napětí stále stupňovalo a celej závěr jsem jen nervózně poposedával a fandil stigmatizovanému (doslova) hrdinovi. Anebo to bylo hemeroidama, co já vím, ale na jednom místě jsem prostě nevydržel. Takže výsledný dojem nakonec nebyl vůbec špatný, třebaže Hush je nejlepší britský horor posledních let opravdu neplatí. Nicméně vyšší hodnocení nedám už jen z toho důvodu, že se vlastně nevysvětlilo vůbec nic. Tolik velkých PROČ na konci filmu (v čele s klíčovou otázkou: proč se to celé vlastně dělo?) je příliš mnoho, i kdyby šlo o úmysl. A tady, jak se obávám, to úmysl anl nebyl.

Ačkoli na rozdíl od jiných, co jako já hodnotí vyšším počtem hvězd, celkem chápu, co se ostatním na filmu nelíbilo (patos, mizernej scénář, sem tam chybějící peníze ve výpravě, DiCaprio) a některým důvodům se i posmívám ("znásilňování historie"? V Muži se železnou maskou? Cože?? Když už, tak knižní předlohy, ale Dumas dělal přece totéž, a někdo mu to jen vrátil), já jsem se dobře bavil, děj odsýpal a nemohlo za to jen skvělé obsazení. Hugh Laurie si zopakoval variaci na prince Jiřího z Černé zmije a Leonardův arogantně odpornej král mě strašně bavil. A ještě jedno plus: evropský raný novověk v americké produkci, a přesto tu nebyli černoši. Po různých černých králích ze středověku či starověku to bylo fajn.

Nejlepší evropský herec němé éry Conrad Veidt a mefistofelský Werner Krauss, to prostě nemůže dopadnout špatně. Samozřejmě, že Kabinet dr. Caligariho byl jenom jeden a zopakovat se ho už nepodařilo, přesto vznikl poměrně silný film, který stojí právě především na Veidtovi a dalším jeho monstru, tentokrát dvojníkovi. Oproti starší Wegenerově verzi film není tak temný, ale když už se dvojník na scéně objeví, jde z něj strach (vyzdvihl bych třeba scénu, kdy Balduin jde na souboj, před nímž slíbil, že soupeře nezabije - a potká odcházejícího dvojníka a najde už jen mrtvého protivníka). Naproti tomu obě verze kazí pasáže Balduinova dvoření hraběnce a milostný motiv děvečky zamilované do Balduina. Jinak je ale příběh nejlepšího šermíře v Praze nádherný, tragický a temný. "Zde leží Balduin, muž, který bojoval s ďáblem - a prohrál."