Noc oživlých mrtvol

„Zjistil jsem, že se bojí ohně.“ Ne že bych toho od filmu čekal zrovna moc, ale přesto se i tak dostavilo zklamání. Spolíhal jsem na to, že mi film nabídne pořádnou atmosféru, napětí a třeba i sem tam dobrou lekačku, což je myslím pro tenhle žánr to základní, ale vystřízlivění přišlo už u úvodního setkání se zombíkem, které mě skoro rozesmálo. Další výstupy však už tolik ne, došlo mi totiž konečně, že jsou myšleny zcela vážně a začaly vyznívat spíš trapně než strašidelně. Do toho otravná ženská hrdinka, takříkajíc totálně na ranu, jíž postupně nepřejete nic jiného, než aby co nejdřív skončila na talíři nějakému pěkně hladovému nemrtvému. Ze zombíků navíc nejde cítit pomale žádný strach, když je dokáže ubít jeden jediný člověk, a to ještě miniaturní „zbraní“, to už by bylo snad těžší zabít mouchu plácačkou (a vzhledem k tomuto faktu pak nechápu, jak to mohli živí později tak podělat). Pakli-že jsem to pochopil správně (což nemusel), že je Noc oživlých mrtvol opravdu horor a ne jeho parodie, tak nemůžu dát vyšší hodnocení než ušmudlané 2*. A konec? Zmar, trapas, či něco, co mě mělo zneklidnit? Snad je to ta třetí možnost. (05.08.2013)

Ve své době to musela být naprostá pecka, s odstupem několika desítek let však Noc oživlých mrtvol trochu ztrácí na působivosti, na čemž má nepochybně zásluhu i hodně povedený a celkově ještě živelnější a brutálnější remake od Toma Savinino - mistra přes filmové masky. Verzi z roku 1968 je však nutné ctít jako klasiku – základní kámen žánru survival-horror, bez kterého bychom postrádali Boylovo 28 dní poté (vím, zde nejsou opravdové zombie), Snyderův parádní Úsvit mrtvých, Darabontův slibný seriál The Walking Dead, ale i skvělou komedii Soumrak mrtvých nebo herní sérii Resident Evil (tu filmovou bych klidně oželel…). Atmosféra tohoto nízkorozpočtového hororu je neopakovatelná, George A. Romero s celkovým pojetím oživlých mrtvol odkazuje na vlnu německého expresionismu, ať už jde o zaběrování, líčení nebo expresivní herectví těla. Celkové pojetí je minimalistické, tempo vyprávění plíživé jako ony zrůdy a herecké výkony spíše amatérské, avšak k celkovému konceptu to prostě sedí. Z hlediska brutality se mi Noc oživlých mrtvol zdá být poměrně odvážná vzhledem k době vzniku, dnešní mládeži odkojené na Saw a podobných masakrech se však některé momenty mohou jevit jako úsměvné, to však nemění nic na tom, že tomuhle filmu prostě nechybí koule._____________ Komentář ke kolorované verzi: Paleta užitých barev je poměrně strohá, technické provedení sice není nejhorší a barevné řešení přidává některým záběrům na detailech, celkově však tato verze ani z poloviny nedosahuje působivosti atmosféry černobílého originálu. Nutno brát spíše jako raritu, nikoliv jako plnohodnotný zážitek – originál je prostě originál. (29.10.2010)

Dlouhá léta mě zajímalo, jestli prapůvodní černobílý zombie horror měl nějaké smysluplné příběhové zarámování. Teď už můžu říct, že má, a k mému údivu fungující líp než u řady soudobých žánrových souputníků, kteří už se kolikrát ani nesnaží cokoliv vysvětlit a jenom vrhají proti přeživším lidem sprintující nemrtvé, nejlépe po desítkách. Sice to platí jenom v kontextu doby, ale právě tenkrát to musela být neskutečná pecka, protože sci-fi se za oněch časů psalo v tomto duchu, a to, co nabubřele nazýváme dobýváním vesmíru, přinášelo tehdy aktuálně velkou spoustu překvapení. Takže jaký je problém s podivným druhem radiace z vesmírného bordelu sesbíraného jakousi sondou?:) Mělo to zkrátka něco do sebe, a mělo to nemalé společenské přesahy, ale v mém světě jsou živáčky na kusy trhající umrlci předurčeni výhradně k tvrďácké zábavě:) Chápu, že je to taková klasika, a vzdávám velký Respekt na úkor Zacka Snydera a spol., protože už mi nepřijdou tak originální v "řešení" snižování počtu přeživších, a vidím je už jen téměř výhradně jako klipaře a rekvizitáře bez nějakých myšlenek. Což ovšem neznamená, že mě jejich filmy nebudou bavit. 80% za nečekaně komplexní zážitek. (19.11.2011)

Šedesátá léta dvacátého století přinesla zásadní tematický posun pro filmové horory. Do té doby totiž žánrové snímky zobrazovaly ohrožení přicházející zvně našeho světa, zpravidla v podobě nadreálných monster typu upírů, vlkodlaků, mimozemšťanů či všemožných zvířecích bestií. V případě, že nositelem zkázy byl výplod člověka jako v případě doktora Frankensteina, bylo vždy jasně konstatované, že strůjcem zla je outsider stranící se společnosti. V roce 1960 přišel zásadní zlom s Psychem Alfreda Hitchcocka, kde vrahem byl na první pohled obyčejný mladý muž s psychickou poruchou. O čtyři roky později snímek The Last Man on Earth (Poslední muž na zemi, 1964) podle románu Richarda Mathesona Já, legenda (I Am Legend, 1954) rozvedl monstrositu obyčejných lidí do apokalyptických rozměrů. Potenciál tohoto směru dovedl do maxima George A. Romero ve svém debutu Noc oživlých mrtvol, který inicioval zlom v ikonografii filmových zombií. Nejen, že oživlé mrtvoly ani náznakem nespojuje s mystikou či okultismem, ale ani se nezatěžuje tradičně nesoudným vysvětlováním jejich původu. Zombie zde totiž slouží nikoli jako laciná atrakce, ale coby katalyzátor vyprávění. Nejzásadnější posun, s nímž Romero přišel, bylo přenesení pozornosti z vnější hrůzy fantaskních zrůd na vnitřní zlo, které se ukrývá v lidech samotných. Romerova nihilistická vize společnosti hroutící se tváří v tvář iracionálnímu ohrožení rezonovala s dobovými náladami v Americe konce šedesátých let. Vleklá válka ve Vietnamu a její dopad na veřejné mínění a polarizaci společnosti v USA se odráží jednak v obsažených mediálních obrazech apokalypsy, ale také v zastřešující nedůvěře vůči státním aparátům. V době uvedení filmu nicméně málo kritiků dokázalo ocenit komplexnost a myšlenkovou výbušnost snímku. Naopak spíše jeho autorům spílali za explicitní násilí a absenci jakýchkoli pozitivních hodnot. Již o pět let dříve ustanovil trashový klasik Herschell Gordon Lewis svým snímkem Krvavá hostina (Blood Feast, 1963) žánr gore filmu a záhy i další tvůrci zkoušeli explicitní krvavé výjevy povýšit na přímočarou atrakci. Nicméně fušerskost a okatá hloupost Lewisových snímků i děl jeho následovníků umožňovaly divákům získat vůči zobrazovaným hrůzám bezpečnou distanci. Tentokrát ale díky dramatickému vyprávění, s důrazem na konflikty mezi lidmi zbavenými racionálních jistot a bezpečí společenské struktury, veškeré zobrazované hrůzy přesně cílí na úzkosti a podvědomé obavy publika. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Ak odhliadneme od pár vecí (hrdina černoch, záver, jedna nahotinka, žranie končatín), tak tento film nielen čiernobielou farbou, ale celkovým prevedením bol už v dobe vzniku riadne retro. Hlavne využitie čiernobieleho filmu je geniálne - jednotlivé scény sú úžasne nasvietené, uhly kamier sú šialené a tá čokoládová krv je brutálne atmosferická. Bohužiaľ herci sú dosť amatérski (najmä zombie štatisti) a stredná ukecaná časť by chcela prestrihať. Určite právom kult, ale až tak ma za srdce/mozog nechytil. (05.06.2015)