Faust

Vizuálně dokonalé Murnauovo dílo shazuje v mých očích nepříliš zajímavý příběh, který je jen velmi chudou variací na faustovské legendy. Tedy první půle je ještě poměrně zajímavá, a to zejména díky hereckému mistrovství legendárního Emila Janningse, který se chová vskutku ďábelsky a v mnohém připomene výkon Maxe Schrecka ve starším Murnauově Upírovi Nosferatu. V druhé půli ovšem filmu dochází dech - je zde jen naivně líčena nudná Faustova milostná avantýra s prostou dívkou. Škoda. (24.09.2005)

Ukázka německého expresionismu v plné síle. Monumentální výprava zapojená do vyprávění, psychologizace postav výrazným svícením, hercovo tělo významotvorným vizuálním prvkem a podivně pokroucené kulisy ve službách „náladotvorby“. Přes vyzrálou technickou úroveň, s občas poněkud exhibičním zapojením triků, patřil největší díl mé pozornosti Jannigsovu Mefistovi. On ovládá nejen osudy postav, které – pro expresionismus příznačně – ztrácejí kontrolu nad vlastním rozhodováním (nezapomenutelná scéna, kdy Mefisto svůj plášť použije jako divadelní oponu), ale se svým oživlým obočím suverénně vládne celému filmu. Udal dosud nepřekonané měřítko k posuzování podmanivosti filmových ďáblů. Romantické motivy byly v preprodukci Kyserem, čerpajícím mj. z německých pohádek, a během produkce Hoffmanem, čerpajícím z odkazu německého romantického malířství, zesíleny nad rámec Goethovy předlohy – jak úderně dokládá jednoslovné finále, jehož patos není k smíchu, protože bezproblémově zapadá do celkové okázalosti. Univerzálnější a naléhavější poselství by asi nikdo nevymyslel a dnes už těžko vymyslí. Současní diváci by podobné zjednodušení v dnešním velkofilmu vypískali. Tady ale vzletná pointa dokonale završuje velký a ve velkém stylu vyprávěný příběh. Murnauova snaha přetavit „domácí“ látku ve světovou podívanou byla podle mne úspěšná. 85% Zajímavé komentáře: Mahalik, Radko, faced (20.07.2014)

Možná, že polovina (možná i víc...) mých komentářů k filmům němého období, po nichž občas pro doplnění filmových obzorů sáhnu, se podobají z hlediska vypsaných dojmů jako vejce vejci, ale nic se nedá dělat. U Fausta jsem obdivoval úžasné výtvarné a scénické nápady, poutavé triky, působivě expresionistické černobílé obrazy, z nich sálající atmosféru... minimálně scéna s podepsáním vlastní krví na mě zapůsobila horrorově i z dnešního pohledu, líbilo se mi, že i ve vesměs temném filmu dochází kdesi v druhé polovině na pár příjemně osvěžujících poetických scén a jistý zážitek, na základě něhož bych Murnauova Fausta označil za dodnes pozoruhodné dílo, se určitě dostavil. Na druhé straně u téměř dvouhodinové stopáže jsem se občas nevyhl ani pocitům vaty a přehnané délky některých scén či možná i celku, v kombinaci se stylem z dnešního pohledu již tak specifickým a do jisté míry hůře ztrávitelným... ač talentovaný tvůrce své doby za to tolik nemůže. Emoce ve vyhrocené chvíli i s příchozí depresí se zvláště ke konci dostavily, ale zároveň jsem se párkrát přistihl, že během sledování, ač na jedné straně dostatečně pohlcen silnou atmosférou, přemýšlím také nad x dalšími různými věcmi (přestože jsem si na tak náročný film vyhradil specifický čas) a že s výjimkou závěrečného osudu Markéty mě podaný obsah díla nezasáhl takovou měrou, jak by zřejmě měl... Nevadí, němá 20. léta se holt nadále nestanou mým oblíbeným filmovým obdobím, přestože v nejednom snímků vnímám i nadčasové klady a jistě zásadní odkaz pro tvorbu budoucí. [70%] (08.01.2024)

Faust v podaní Murnaua: nielen ako večný súboj dobra so zlom, ale aj ako prekypujúca bublanina najrôznejších pocitov odohrávajúca sa v dokonale rozvrstvenom šerosvite priestoru niekde medzi nebom a peklom. Na začiatku je stávka anjela a démona o to, či je možné zachovať to anjelské v duši Fausta. Človeka, ktorý spáli Bibliu, a následne spečatí odvrhnutie Boha krvou, potvrdzujúcou zmluvou s diablom. K rozhodnutiu ho viedli ušľachtilé motívy – zachrániť mesto pred morom, vyliečiť nevyliečiteľných Neobmedzená moc však láme aj tie najvznešenejšie idey a prispieva k rozkladu duše. Postupne sa túžba pomôcť svetu mení na uspokojenie seba samého bez ohľadu na následky. Je možné nájsť vykúpenie v realizácii nenaplnených osobných snov? Zlo nevíťazí, ale nenastáva ani vláda nebies na Zemi. Jazvy sú príliš hlboké, obete nezvratiteľné. Mágia čiernobielych odtieňov sprevádza príbeh, prirodzene meniaci polohy od mysterióznej hry vládcov neba a pekla na ich profánne zosobnenie vo Faustových vzťahoch s ľuďmi, pričom miesto majú nielen scény pripomínajúce horúčkovité sny pomätenca, ale aj romantické hry vidieckych dievčat uprostred lúčnych kvetov, šermiarsky súboj, opulentná slávnosť parmského dvora... Všetko spracované spôsobom, ktorý vyráža dych a neumožní odpútanie sa od obrazu. Je dobre, že Murnau siahol aj po starších predlohách a mýtoch o Faustovi, než slávna Goetheho kniha, a vytvoril tak novú, obrazovo a emotívne bohatú podobu večného súperenia dobra so zlom vo vnútri nielen Fausta, ale vlastne každého z nás. (01.04.2006)

Film má jedinou slabší chvíli. Tou jsou námluvy Fausta a Markéty. Jinak je to dokonalá temnota ještě podporovaná hudbou Timothyho Brocka, která je nechutně depresivní a nenechá diváka oddechnout i v těch málo světlých chvílích, které se ve Faustovi objeví. Pořád je v pozadí cítit hnusné zákeřné zlo, jak ve zmíněné hudbě, tak v postavě manipulátora, pokušitele a ďábelského našeptávače Mefista ztvárněného démonickým Emilem Janningsem. Ve scéně proměny Fausta v mladíka je čtyřmetrový Jannings se svítícíma očima nejstrašidelnější démon, jakého jsem doposud ve filmu viděl. Nezapomenutelných scén je samozřejmě více. Za pozornost stojí např. všechny letové scény nebo sugestivní město postižené morovou nákazou (10.07.2006)